5 Afs 276/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 276/2020- 50 - text  5 Afs 276/2020 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: GOODMAN Group s.r.o., se sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha, zast. advokátem Mgr. Markem Nemethem, se sídlem Opletalova 55, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 6 Af 55/2017 – 141, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2017, č. j. 35244/17/5100  41456 712211, kterým žalovaný dle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, z důvodu nepřípustnosti zastavil řízení ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav pro podání žádosti o prominutí daně podle § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. [2] V žalobě stěžovatel předně namítal, že žádost o navrácení lhůty v předešlý stav podal včas, neboť od posledního dne zmeškané lhůty neuplynul více než 1 rok. Dle žalobce se počátek běhu lhůty odvíjí od právní moci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 9. 2014, č. j. 98 C 16/2013  51, resp. Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, č. j. 53 Co 41/2015  96, které potvrdily platnost odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy; počátek běhu lhůty se tak odvíjí od právní moci dne 23. 2. 2016, lhůta počala běžet 24. 2. 2016; důvod zmeškání lhůty pominul až dne 1. 11. 2016, kdy se stěžovatel s jistotou dozvěděl, že nebylo podáno dovolání. Dne 2. 11. 2016 pak proto podal žádost o navrácení lhůty v předešlý stav a zároveň podal žádost o výmaz poznámky spornosti z katastru nemovitostí, které bylo v listopadu 2016 vyhověno. Konstatoval, že subjektivní lhůta dle § 37 odst. 3 daňového řádu uplynula dne 16. 11. 2016 a objektivní jednoroční lhůta dle odst. 4 téhož ustanovení skončila dne 23. 2. 2017. Dle stěžovatele žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč čekání na právní moc uvedených rozsudků nepovažuje za závažný důvod; dále namítal, že v jeho případě vyměřená daň ve výši 111 885 Kč, která je v dispozici správce daně, je nejpozději ode dne 2. 11. 2016 přeplatkem na dani, popř. bezdůvodným obohacením, jelikož plnění proběhlo k právnímu důvodu, který odpadl. S odkazem na § 177 daňového řádu dále namítal, že je povinností žalovaného aplikovat zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který stejně jako občanský zákoník označil za právní předpis vyšší právní síly, než je daňový řád. Žalobce dále namítal, že nebyl žalovaným poučen ohledně dispoziční zásady ve věci žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav a že nebyl správcem daně vyzván k zaplacení správního poplatku, a proto nemohlo být řízení zahájeno, natož pak zastaveno. [3] Městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou a žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že dovolávat se § 25 odst. 3 zákona o 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, může poplatník za podmínky, že k odstoupení od smlouvy dojde ve lhůtě 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí a zároveň daňový subjekt žádost o prominutí daně podá. V daném případě došlo ke vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí dne 2. 8. 2011, takže lhůta pro odstoupení od smlouvy a podání žádosti začala běžet ode dne 3. 8. 2011 a uplynula dne 3. 8. 2014. V této lhůtě tedy mělo dojít jak k odstoupení od smlouvy, tak k podání žádosti o prominutí daně. Žalobce odstoupil od kupní smlouvy dne 20. 1. 2013, k platnému doručení došlo dne 23. 1. 2013. Odstoupení od smlouvy tedy bylo učiněno ve vymezené tříleté lhůtě a první podmínka byla splněna. Žalobce si však ve lhůtě žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí nepodal (resp. z ničeho neplyne, že by se tak stalo), takže druhá podmínka splněna bez důvodu nebyla. [4] Dle městského soudu nemohla mít na odstoupení od smlouvy a na podání žádosti o prominutí daně vliv právní moc civilních rozsudků, neboť tyto mají povahu deklaratorního rozhodnutí, neměly tak jakýkoliv vliv na účinnost odstoupení od smlouvy a na existenci vlastnického práva stěžovatele; městský soud poukázal na fakt, že i Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém rozsudku ve druhém odstavci na str. 5 uvedl, že k perfektnosti odstoupení od smlouvy není třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu. Kupní smlouva tak zanikla dne 23. 1. 2013 v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele, jemuž vlastnické právo svědčí na základě odstoupení od smlouvy, nikoliv na základě rozhodnutí soudu. [5] Městský soud konstatoval, že pokud stěžovatel dovozuje, že běh lhůty započal nejdříve ode dne 24. 2. 2016 a skončil dnem 24. 2. 2017 (den po právní moci rozsudků), pak běh lhůty odvozuje od skutečnosti, která není zákonným způsobem upravena – počátek běhu lhůty zákon nepočítá od rozhodnutí soudu o určovací žalobě týkající se vlastnického práva, ale od právních účinků vkladu do katastru nemovitostí. Důvodem určovací žaloby byl právní úkon stěžovatele, jímž bylo odstoupení od kupní smlouvy, k němuž došlo již dne 20. 1. 2013, tedy v době, kdy mohl podat žádost o prominutí daně podle § 25 zákona č. 357/1992 Sb., neboť zákon tuto žádost podmiňuje nikoliv rozhodnutím soudu o vlastnickém právu, ale odstoupením od smlouvy. [6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud fakticky jen převzal argumentaci žalovaného; podotkl, že žalovaný disponuje finančními prostředky stěžovatele, kterými nikdy disponovat neměl, neboť k převodu fakticky nikdy nedošlo. Správce daně tak disponuje částkou 111 885 Kč, o které tvrdí, že ji není povinen stěžovateli vydat, neboť všechny lhůty již marně uplynuly. Stěžovatel uvádí, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele nastaly až na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 98 C 16/2013  51 a Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 41/2015  96; stěžovatel tedy podal žádost řádně a včas, když po dobu nalézacího a odvolacího řízení uvedeného shora takovou žádost podat nemohl, neboť o oprávněnosti odstoupení od smlouvy rozhoduje výlučně příslušný soud (v únoru 2016). [7] Stěžovatel odkazuje na zásadu jednoty právního řádu, kdy není možné podle soukromého práva vyčkávat na rozhodnutí soudů s tím, že podle veřejného práva může lhůta marně uplynout. Takový závěr by byl dle názoru stěžovatele absurdní a ve svém důsledku protiústavní, když naráží na princip práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání, neboť stěžovatel právě na výsledek nalézacího a odvolacího řízení vyčkával. Ostatně, pokud by stěžovatel podal žádost dříve, než by tato řízení skončila, byla by nejspíše zamítnuta pro předčasnost či neopodstatněnost, neboť v katastru nemovitostí by v době rozhodování byl zapsaný původní prodávající jako vlastník. Podotýká rovněž, že u dané nemovitosti byla zapsána po celou dobu nalézacího a odvolacího řízení poznámka spornosti a bylo povinností správce daně tuto skutečnost zohlednit. Městský soud se dle stěžovatele nevypořádal s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012  46, dle kterého „dochází k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak byl zakotven v daňovém řádu, však zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch; pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat“. Stěžovatel poukazuje na zásadu rychlosti a hospodárnosti, kdy správce daně má povinnost si uvedené skutečnosti zjistit z veřejných rejstříků (princip subsidiarity ingerence veřejné správy). [8] Dle stěžovatele smyslem navracení lhůty v předešlý stav pro daný případ je umožnit daňovému subjektu znovu nabýt vynaloženou částku daně, pokud by účinky převodu nebyly trvalé, resp. převod by nesplnil ekonomický důvod, jímž je zaplacení kupní ceny za převedenou nemovitou věc. Stěžovatel je přesvědčen, že i kdyby nedošlo k včasnému podání žádosti, došlo ex lege k přerušení běhu tříleté lhůty, a to v souladu s § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, dle kterého „lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná