5 Afs 338/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 338/2020- 37 - text  5 Afs 338/2020 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) R. Š., b) P. Š., oba zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2020, č. j. 31 Af 48/2018  62, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně a) se zamítá. II. Řízení o kasační stížnosti žalobce b) se zastavuje. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) nepřiznává. IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce b). Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se oba žalobci (dále „stěžovatelé“) domáhali zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl jejich žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2018, č. j. 33297/18/510041453711866. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jejich odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Královehradecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 12. 2017, č. j. 1939781/17/270180541602902, kterým správce daně zamítl návrh stěžovatelky a) na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění relevantním pro posuzovanou věc (dále jen „daňový řád“). Jednalo se o nemovitosti v katastrálním území Lomnice nad Popelkou zapsané na listu vlastnictví 2267. [2] K předmětným nemovitostem bylo správcem daně zřízeno zástavní právo podle § 170 odst. 1 daňového řádu rozhodnutím ze dne 2. 4. 2013, č. j. 422395/13/270125200608353. Stěžovatelce a) jako manželce daňového dlužníka [stěžovatele b)] bylo rozhodnutí o zřízení zástavního práva doručeno, neboť se dotýkalo majetku spadajícího do společného jmění manželů, avšak až dne 4. 11. 2016. Ke dni rozhodnutí o zřízení zástavního práva byl totiž v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník stěžovatel b). Dne 4. 7. 2016 byl ve vztahu k předmětným nemovitostem vydán exekuční příkaz č. j. 1376549/16/270180541602902 a následně správce daně vydal dražební vyhlášku ze dne 1. 9. 2017, č. j. 1623766/17/270180541602902. II. Rozhodnutí krajského soudu [3] Stěžovatelé u krajského soudu brojili proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. [4] Stěžovatelé předně namítali, že správce daně prokazatelně věděl, že jsou předmětné nemovitosti ve společném jmění manželů, a přesto je uvedl ve dražební vyhlášce ze dne 1. 9. 2017, č. 1623766/17/270180541602902. Skutečnost, že nemovitost spadá do společného jmění manželů, byla zapsána do katastru nemovitostí teprve po zřízení zástavního práva – to však nemělo podle stěžovatelů žádný právní význam. Krajský soud konstatoval, že daňový dluh stěžovatele b) byl součástí společného jmění manželů. Bylo nerozhodné, zda předmětné nemovitosti spadaly do společného jmění manželů – pokud by tomu tak bylo, přesto by bylo možné exekuci vést; pokud by nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví stěžovatele b), stěžovatelce a) by nesvědčilo právo k majetku nepřipouštějící provedení exekuce ve smyslu § 179 odst. 1 daňového řádu. Za vhodné považoval krajský soud odkázat též na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 45 Af 11/2012  21, č. 2787/2013 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že na úhradu pohledávky vzniklé za trvání manželství jen jednomu z manželů lze použít majetek ve společném jmění manželů. [5] Dále stěžovatelé vyjádřili názor, že je daňová exekuce nezákonná, neboť vychází z dodatečných platebních výměrů za rok 2003 a 2004 a následujících výměrů nedoplatků daňových povinností stěžovatele b), přičemž již platební výměry byly nezákonné a nicotné. Daňová exekuce byla podle stěžovatelů zahájena nezákonně a rovněž probíhala po uplynutí šestileté lhůty pro placení daně [zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem nemohlo přerušit běh prekluzivní lhůty, neboť stěžovatelce a) bylo rozhodnutí o zřízení zástavního práva doručeno teprve po jejím uplynutí]. K tomu krajský soud uvedl, že v řízení, v němž je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce, již nelze přihlédnout k námitkám zpochybňujícím zákonnost zahájení daňové exekuce či rozhodnutí o zřízení zástavního práva. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň požadovali náhradu nákladů řízení. [7] Předně namítali, že je nepřípustné, aby krajský soud činil alternativní skutkové verze o tom, zda je předmětný majetek součástí společného jmění, či nikoliv. Nadto považují stěžovatelé názor krajského soudu, že lze vést exekuci na majetek ve společném jmění manželů, ačkoliv závazek vznikl výlučně stěžovateli b) z jeho podnikatelské činnosti, za nesprávný. Stěžovatelce a) v posuzovaném řízení svědčilo právo k majetku nepřipouštějící výkon exekuce, a podmínky § 179 odst. 1 daňového řádu tak byly splněny. Odkaz krajského soudu na výše citovaný rozsudek č. j. 45 Af 11/2012  21 je podle stěžovatelů nepřiléhavý, neboť se jednalo o pouhou „skutkovku“ založenou na odlišných skutkových okolnostech. [8] Podle stěžovatelů je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatelé totiž vznesli několik námitek stran marného uplynutí lhůty pro placení daně, kterými se krajský soud odmítl zabývat s prostým odůvodněním, že námitky zpochybňující zákonnost zahájení daňové exekuce či rozhodnutí o zřízení zástavního práva se lze zabývat pouze při soudním přezkumu jiných fází daňové exekuce. S ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy měl krajský soud veškeré námitky dostatečným způsobem vypořádat. [9] Stěžovatelé v žalobě poukazovali na to, že napadené rozhodnutí obsahovalo neexistující daňové nedoplatky ohledně zdaňovacích období let 2003 a 2004. Správce daně totiž při vyměření daně nezachoval poměr rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osobu v maximální výši. Stěžovatelé vypočetli, že podíl výdajů měl být 13,36332 % a nikoliv 13,36 %, které použil správce daně. Za zdaňovací období roku 2003 tak měla daňová povinnost činit 1 042 427 Kč místo částky 1 042 491 Kč, ke které dospěl správce daně. S obdobnou argumentací měla za zdaňovací období roku 2004 daňová povinnost činit 5 522 400 Kč místo správcem daně vypočtené výše 5 522 848 Kč. Daňová povinnost proto byla stanovena v rozporu se zákonem, a daňové nedoplatky jsou tedy založeny na daňových výměrech, které jsou nezákonné a nicotné. Ani tuto argumentaci krajský sodu vůbec neposuzoval. Exekucí postihující majetek, který patří do společného jmění manželů, je zasahováno do vlastnického práva stěžovatelky a) tak zásadním způsobem, že musí být připuštěna možnost účinné obrany proti jednání správce daně. Možnost bránit své zájmy a vlastnické právo nemůže být zbavena jen proto, že nebyla účastníkem nalézacího řízení. [10] Podle stěžovatelů též při rozhodování o vyloučení majetku z daňové exekuce uplynula lhůta pro placení daně. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva nebyla stěžovatelce a) doručena dříve než dne 4. 11. 2016, do té doby tak nedošlo k jejich řádnému vydání ve smyslu § 101 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí, které nebylo vydáno a nebylo účinné, nemůže mít za následek přerušení běhu lhůty pro placení daně. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, je pro běh prekluzivní lhůty rozhodný okamžik, kdy byl daňový subjekt o úkonu zpraven. Rozhodným okamžikem je tak den 4. 11. 2016. Předtím však již došlo k uplynutí šestileté lhůty pro placení daně. K prekluzi práva vymáhat daň proto došlo ke dni 31. 3. 2014, neboť rozhodnutí o zřízení zástavního práva nemohla mít ke dni 2. 4. 2013 žádné účinky. Rovněž zahájení exekučního řízení dne 4. 7. 2016 nemá žádný vliv na přerušení běhu lhůty. Jednou prekludovanou lhůtu již nelze přerušit. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především upozornil, že stěžovatelka a) měla možnost efektivní obrany v exekučním a zajišťovacím řízení a že prekluzivní lhůta k placení daně dosud neuběhla, neboť byla přerušena doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, nikoliv stěžovatelce a). Upozornil na dvě obdobné věci stěžovatelky a), kterými se již Nejvyšší správní soud zabýval, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud posuzovanou kasační stížnost zamítl. IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžovatelé společně s podáním kasační stížnosti nezaplatili soudní poplatek. V souladu s § 4 odst. 1 písm.