5 As 236/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 236/2021- 22 - text 5 As 236/2021 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. M., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2021, č. j. 16 A 50/2021 - 20, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2021, č. j. 16 A 50/2021 - 20, se ruší. II. Žaloba ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 16 A 50/2021 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla postoupena jeho žaloba proti rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 10. 6. 2021, č. j. VS-104036-3/ČJ-2021-800072-STIZ, Městskému soudu v Praze. [2] Stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu napsanou na toaletním papíře; z jejího obsahu však bylo evidentní, že brojí proti rozhodnutí generálního ředitele žalované č. j. VS-104036-3/ČJ-2021-800072-STIZ. Krajský soud si proto od žalované napadené rozhodnutí vyžádal, a to společně s podklady, které tomuto rozhodnutí předcházely. [3] V reakci na výzvu zaslala žalovaná krajskému soudu požadované dokumenty – napadené rozhodnutí generálního ředitele žalované ze dne 10. 6. 2021, č. j. VS-104036-3/ČJ-2021-800072-STIZ, vč. doručenky; protokol o způsobené škodě a ztrátě ze dne 19. 3. 2021; rozhodnutí ředitele Vazební věznice Praha-Ruzyně o náhradě škody ze dne 24. 3. 2021, č. j. VS-4115221401/2021-01/709; stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o náhradě škody ze dne 8. 4. 2021 a přípis o předložení stížnosti Generálnímu ředitelství žalované. [4] Z takto předložených dokumentů krajský soud zjistil, že se stěžovatel podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí generálního ředitele žalované ze dne 10. 6. 2021, č. j. VS-104036-3/ČJ-2021-800072-STIZ, kterým bylo vyhověno jeho stížnosti proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice Praha-Ruzyně ze dne 24. 3. 2021, č. j. VS-4115221401/2021-01/709. Posledně uvedeným rozhodnutím ředitel Vazební věznice Praha-Ruzyně rozhodl podle § 39a odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu“) o náhradě škody ve výši 259 Kč – tu měl stěžovatel způsobit ztrátou pantoflí, zimní čepice a pyžama (tyto výstrojní součástky v souvislosti se svým přesunem z Vazební věznice Praha-Ruzyně do Věznice Pardubice nevrátil zpět do skladu Vazební věznici Praha-Ruzyně, o čemž byl sepsán výše zmiňovaný protokol). [5] Krajský soud v napadeném usnesení zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl však k závěru, že není k projednání věci místně příslušný. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v § 7 odst. 2 stanoví, že k řízení podle s. ř. s. je místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. V projednávané věci vydal rozhodnutí v prvním stupni ředitel Vazební věznice Praha-Ruzyně, jež sídlí na adrese Staré náměstí 3/12 v Praze 6, tj. v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6, vymezeném v bodu 6 přílohy č. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. K projednání věci je proto podle bodu 1 přílohy č. 2 zákona o soudech a soudcích místně příslušný Městský soud v Praze, do jehož obvodu Obvodní soud pro Prahu 6 patří. S ohledem na uvedené postoupil krajský soud podle § 7 odst. 6 s. ř. s. věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. II. Kasační stížnost [6] Proti usnesení krajského soudu o postoupení věci podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvedl, že není schopen napadené usnesení přečíst. Ke kasační stížnosti doložil (mj.) usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 6. 2021, č. j. 9 C 229/2018 - 314; z tohoto usnesení vyplývá, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody t. č. ve Věznici Pardubice, je nemajetný, má jednu vyživovací povinnost k nezletilému dítěti a je zcela imobilní ve stádiu demence. Není schopen běžného čtení a psaní, komunikuje textem ARIAL 25 (pozn. Nejvyššího správního soudu: kasační stížnost je stejně jako žaloba psána šablonovitým hůlkovým písmem nadměrné velikosti). Společně s kasační stížností podal stěžovatel též návrh na ustanovení zástupce pro toto řízení a žádal o opětovné zaslání usnesení krajského soudu o postoupení věci tak, aby jej byl schopen přečíst (v potřebné velikosti písma). [7] S ohledem na skutečnost, že již v řízení u krajského soudu nebyla splněna podmínka řízení (viz dále), vyjádření žalované Nejvyšší správní soud nevyžadoval. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné (k možnosti podat kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 - 101, č. 2503/2012 Sb. NSS). [9] Ohledně otázky placení soudního poplatku Nejvyšší správní soud uvádí, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost; srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, jedná se o rozhodnutí, které slouží k zajištění podmínek řízení, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž Nejvyšší správní soud nepožadoval. [10] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, § 105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí je i nyní napadené usnesení, jak již bylo uvedeno výše. V daném případě tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem splněna být nemusí. A Nejvyšší správní soud nerozhodoval ani o návrhu stěžovatele o ustanovení zástupce pro toto řízení; s ohledem na nesplnění podmínky řízení již v řízení u krajského soudu, jak bude vysvětleno dále, by toto rozhodnutí postrádalo smyslu. [11] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti a přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Soud přitom nad rámec důvodů uvedených v kasační stížnosti shledal vady, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [12] Kasační stížnost je důvodná. [13] Podstatou kasační stížnosti, resp. jí napadeného rozhodnutí krajského soudu je otázka místní příslušnosti krajského soudu, resp. Městského soudu v Praze. [14] Tato otázka (příslušnost soudu) představuje podmínku řízení na straně soudu. Ve správním soudnictví jsou podmínkami řízení vnímány takové podmínky (předpoklady procesní povahy), za nichž soud může rozhodnout ve věci samé; srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, č. 1773/2009 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. 6 Ads 24/2005 - 33, č. 930/2006 Sb. NSS. [15] Jak rozšířený senát připomněl ve výše citovaném usnesení, teorie procesního práva i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení na straně soudu kromě příslušnosti také pravomoc. Pravomoc soudů ve správním soudnictví (tj. okruh věcí, které rozhodují správní soudy) upravuje § 4 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení rozhodují soudy ve správním soudnictví (mj.) žaloby proti rozhodnutím správních orgánů vydaných v oblasti veřejné správy. Pravomoc správních soudů je přitom potřeba vnímat v kontrapozici proti pravomoci civilních a trestních soudů, jakož i správních orgánů. [16] V projednávané věci stěžovatel brojil proti rozhodnutí generálního ředitele žalované – Vězeňské služby České republiky. Činnost Vězeňské služby při zajišťování výkonu trestu odnětí svobody je sice bezesporu v úzké souvislosti s trestním řízením, Vězeňská služba České republiky však tuto činnost nevykonává jako orgán činný v trestním řízení [srov. zejm. § 12 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a contrario]; vůči osobám ve výkonu tr