5 As 253/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 253/2019- 21 - text  5 As 253/2019 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. T. R., zastoupen JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2019, č. j. 17 A 139/2017 – 66, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2019, č. j. 17 A 139/2017 – 66. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 26. 9. 2017, č. j. VVŽÚ/5602/17, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Domažlice ze dne 28. 6. 2017, č. j. MeDO-49524/2017-Tich. [2] Podle tohoto rozhodnutí správní orgánu I. stupně žalobce spáchal přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil úmyslným ublížením na cti urážkou, když dne 13. 1. 2017 v době od 12:30 do 12:45 hod. v kanceláři společnosti Kartáčovna Koloveč spol. s r. o., se sídlem Domažlická 145, Koloveč, urazil pana J. T. vulgarismem „sráč“. Dále se žalobce podle správního orgánu dopustil přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 2 písm. d) zákona o přestupcích, když následně pana J. T. násilím vyvedl z kanceláře a při tom ho uchopil za oblečení a odhodil na zeď. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupků ve výši 1000 Kč. [3] Ze správního spisu vyplynulo, že správnímu orgánu I. stupně oznámila Policie České republiky dne 1. 2. 2017 přestupky proti občanskému soužití, následně bylo, ve věci prvního výše zmiňovaného přestupku na návrh J. T. a ve věci druhého přestupku z moci úřední, zahájeno řízení. Správní orgán I. stupně při jednání dne 19. 4. 2017 vyslechl J. T. a provedl dokazování listinami založenými ve spise a audiozáznamem incidentu, který si pořídil J. T. na svůj mobilní telefon. Další ústní jednání se konalo dne 12. 5. 2017, kdy se k věci vyjádřil žalobce a byli vyslechnuti též svědci V. K. a A. P. (zaměstnanci společnosti Kartáčovna Koloveč spol. s r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem je žalobce), kteří byli u incidentu přítomni. J. T. vypověděl, že v uvedené společnosti ukončil pracovní poměr ke dni 31. 12. 2016. Vzhledem k tomu, že byl od 14. 12. 2016 do 13. 1. 2017 v pracovní neschopnosti, přišel do kanceláře odevzdat neschopenku a vrátit čip. Následně se dostal do potyčky se žalobcem (zástupcem svého zaměstnavatele), který jej slovně a fyzicky napadl. Žalobce po přehrání zvukového záznamu incidentu uvedl, že J. T. neoprávněně vstoupil do prostor společnosti, jelikož již nebyl jejím zaměstnancem. Žalobce pana T. několikrát vyzýval k tomu, aby objekt opustil, neboť tam neměl co dělat. Žalobce také uvedl: „Přiznávám, že jsem na pana T. řval, přiznávám to, že abychom nedělali žádné obstrukce s Policií ČR, protože to požadoval pan T.. Já jsem ho vzal za triko a za kalhoty, vzal jsem ho na dveře a chtěl jsem ho vytlačit ven z kanceláře. V tu chvíli mě odtrhl pan A. P. a celá akce skončila a já jsem na něho ječel dál. On řekl, že odejde a půjde sám. Pan T. se nebránil.“ [4] Správní orgán I. stupně ve zmiňovaném rozhodnutí o přestupcích ze dne 28. 6. 2017, č. j. MeDO-49524/2017-Tich, mj. konstatoval, že na základě provedených důkazů, především zvukového záznamu a doznání žalobce, dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce se dopustil přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, když J. T. opakovaně urážel slovem „sráč“ a vzhledem ke svému vzdělání musel vědět, že se jedná o urážku. Žalobce se dopustil rovněž přestupku podle § 49 odst. 2 písm. d) zákona o přestupcích tím, že pana T. uchopil za oděv pod krkem a také tím, že ho následně odhodil na zeď a směřoval s ním ke dveřím kanceláře, čímž se dopustil hrubého jednání. [5] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Žalovaný shledal, že správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav věci dostatečně. Je nepochybné, že žalobce se obou uvedených přestupků dopustil, což v podstatě i sám přiznal. Podle žalovaného nelze souhlasit s tím, že by se J. T. v prostorech společnosti nacházel neoprávněně a žalobce jej tedy napadl, aby ochránil svůj majetek a obchodní tajemství. Ze spisu je zřejmé, že pan T. šel do společnosti odevzdat čip a neschopenku. Zda byl, či nebyl v té chvíli zaměstnancem společnosti žalobce, není předmětem projednávané věci. Jestli se žalobce domníval, že je v právu, měl se obrátit na Policii ČR. Podle žalovaného ze svědeckých výpovědí vyplývá, že J. T. nepřišel do společnosti v úmyslu ji jakkoliv poškodit ani do jejích prostor nevstoupil neoprávněně. Žalovaný neshledal na jednání J. T. nic protiprávního, a proto byl žalobcův útok na něj zcela neadekvátní. Nejedná se ani o nutnou obranu či krajní nouzi. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku žalobce, podle níž byl zvukový záznam použitý v přestupkovém řízení opatřen nezákonně. J. T. tuto nahrávku pořídil, jelikož již v minulosti čelil nevybíravým útokům ze strany žalobce. Podle žalovaného bylo pořízení nahrávky pochopitelné, jelikož v kanceláři se nenacházel nikdo, kdo by ohledně okolností incidentu mohl nestranně a nezaujatě vypovídat. Zaměstnanci, kteří byli na pracovišti přítomni, nemohli být s ohledem na jejich pracovní poměr u společnosti objektivní. [6] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, v níž namítal, že žalovaný zcela nekriticky a paušálně převzal skutkový stav věci, resp. skutek, který je žalobci kladen za vinu. Žalobce pouze reagoval na protiprávní stav, který vyvolal J. T. k tím, že bez souhlasu vlastníka neoprávněně vnikl do kanceláře společnosti. Pan T. následně kancelář neopustil ani po opakovaných výzvách žalobce. Žalobce tak adekvátně reagoval na protiprávní stav vyvolaný narušitelem a nedopustil se žádného excesu. O protiprávnosti jednání J. T. svědčí skutečnost, že mu pracovní poměr skončil již ke dni 31. 12. 2016. Podle pracovní smlouvy měl J. T. povinnost nejpozději k poslednímu pracovnímu dni vrátit veškeré pracovní pomůcky, včetně čipu. To neučinil, čímž porušil stanovenou povinnost a následně si sám odemkl uzamčený prostor, k čemuž nebyl jako již bývalý zaměstnanec oprávněn. V rámci přestupkového řízení také nedošlo k náležitému dokazování provedením ohledání dotčené nemovitosti, aby bylo postaveno najisto, že se jedná o soukromé prostory, kam mají nepovolané osoby vstup zakázán. J. T. se dále dopustil protiprávního jednání, když bez vědomí a souhlasu žalobce pořídil audionahrávku předmětného incidentu. Správní orgány tak porušily zásadu materiální pravdy, když nevycházely z úplného skutkového stavu věci. [7] Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně nevzal dostatečně v potaz důkazy, které svědčí ve prospěch žalobce (např. pracovní smlouva a výpověď podaná panem T.). Svědci incidentu ve svých výpovědích shodně potvrdili, že proti J. T. zakročil žalobce až poté, co odmítl dobrovolně opustit prostory kanceláře. Žalovaný se dopustil nesprávného posouzení věci, když jednání žalobce neposoudil jako jednání v nutné obraně či jako dovolenou svépomoc. Ze svědeckých výpovědí podle žalobce vyplývá, že byl v silném rozrušení. Slova, která žalobce použil v rámci svého úsilí přimět J. T. k odchodu, je nutno hodnotit v celkovém kontextu daného případu. Správní orgán se měl i bez návrhu žalobce zabývat tím, zda jeho odpovědnost za přestupek v souladu s § 5 odst. 2 zákona o přestupcích z těchto důvodů nezanikla, případně tyto skutečnosti zohlednit jako okolnosti snižující míru společenské škodlivosti. [8] Žalobce namítal také to, že správní orgány svá skutková zjištění opřely o nezákonně opatřený důkaz – zvukový záznam nelegálně pořízený J. T. bez souhlasu a bez vědomí dotčených osob. [9] Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, přičemž se zcela ztotožnil se závěry žalovaného. [10] Krajský soud konstatoval, že žalobce neodvracel žádný útok v rámci nutné obrany ve smyslu § 2905 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), naopak žalobce byl ten, kdo zaútočil jako první. Nemohlo se jednat ani o útok na objekt nemovitosti, jelikož J. T. vstoupil do kanceláře pomocí čipu (nikoliv násilným vloupáním), a to právě uprostřed pracovní doby, kdy předpokládal možnost jednání se žalobcem či zaměstnanci společnosti ohledně úkonů souvisejících se skončením jeho pracovního poměru. Kraj