6 Afs 111/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 111/2020- 30 - text  6 Afs 111/2020 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: H. T. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2016, č. j. 38302/16/510041458711929, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 5 Af 76/2016  42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) zamítl dne 2. 12. 2015 návrh žalobce na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Žalobcovo odvolání žalovaný zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze, který žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji. [3] Městský soud zrekapituloval, že správce daně vydal dne 13. 10. 2015 dva exekuční příkazy, jimiž nařídil daňovou exekuci prodejem movitých věcí daňového dlužníka, obchodní společnosti MASO a.s., k vymožení jeho splatných nedoplatků. Na jejich základě provedli pracovníci správce daně soupis věcí ve skladu, který měl daňový dlužník pronajatý, a následně sepsané zboží odvezli. Jednalo se o alkoholické nápoje různého druhu. Dne 14. 10. 2015 podal žalobce návrh na vyloučení sepsaných věcí z daňové exekuce. Žalobce tvrdil, že je vlastníkem těchto věcí, které v předchozí době od daňového dlužníka koupil, a vzhledem k tomu, že se s daňovým dlužníkem dohodl, že převezme nájem skladu, zůstaly zakoupené věci v tomto skladu. K prokázání svého vlastnictví předložil zejména faktury vystavené daňovým dlužníkem adresované žalobci a rovněž příjmové pokladní doklady vztahující se k těmto fakturám. Daňový dlužník fakturoval v období od 9. 9. 2015 do 12. 10. 2015 žalobci cenu za dodané zboží, které je v každé z faktur popsáno označením značky vína, počtem kusů a cenou za jednotku. Faktury byly splatné dnem, kdy byly vystaveny, a téhož dne bylo i uskutečněno zdanitelné plnění. Fakturovaná cena byla ve všech případech uhrazena hotově, což bylo prokázáno příjmovými pokladními doklady vystavenými daňovým dlužníkem. [4] Městský soud konstatoval, že těmito předloženými důkazy bylo prokázáno, že v uvedeném období, předcházejícím datu soupisu zboží ve skladu v rámci daňové exekuce, koupil žalobce od daňového dlužníka určitý počet balení vína různých značek. Těmito doklady však již nebylo prokázáno, že toto zakoupené zboží bylo ponecháno ve skladu, který byl v té době v nájmu daňového dlužníka. Před soupisem věcí realizovaným správcem daně v uvedeném skladu mohlo být žalobcem zakoupené zboží vyskladněno, když dle daňových dokladů bylo poslední zboží žalobci dodáno dne 12. 10. 2015. Žalobce sice v průběhu řízení tvrdil, že již fyzicky sklad od daňového dlužníka převzal, nicméně toto tvrzení žádným způsobem nedoložil. Dle předložené nájemní smlouvy byl žalobce řádným nájemcem až od 1. 11. 2015. [5] Soud se proto ztotožnil s hodnocením správních orgánů, které dospěly k závěru, že na základě žalobcem předložených faktur, v nichž je zboží označeno výhradně druhem, a příjmových pokladních dokladů nelze bez dalšího učinit závěr, že vína pojatá do soupisu správce daně dne 13. 10. 2015 jsou ta vína, která zakoupil žalobce od daňového dlužníka v předcházejícím období. [6] Soud dodal, že pokud se správní orgány zabývaly darovací smlouvou mezi žalobcem a jeho rodiči na 150 000 USD, kterou žalobce dokládal, že měl prostředky k nákupu zboží, činily tak zjevně za účelem posouzení věrohodnosti tvrzení žalobce, že nakoupil zboží v hodnotě téměř 3 000 000 Kč, ač se v předmětné době nacházel v insolvenčním řízení. Pro rozhodnutí o žádosti žalobce o vyloučení věcí z daňové exekuce nebylo prokázání skutečnosti, že žalobce měl finanční prostředky na fakturami dokladovaný nákup zboží, podstatné. [7] Žalobce v doplnění žaloby ze dne 14. 6. 2019 namítl, že bylo povinností správních orgánů v řízení o návrhu žalobce na vyloučení majetku kontaktovat jeho insolvenčního správce Mgr. Jana Zachariáše a minimálně jej vyzvat ke vstupu do řízení. Soud k tomu s odkazem na § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) uvedl, že bylo povinností žalobce, jehož úpadek byl zjištěn usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSPH 94 INS 22002/2014A14, a bylo povoleno řešení jeho úpadku oddlužením, vydat insolvenčnímu správci majetek získaný darem ke zpeněžení a výtěžek použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Dále soud konstatoval, že rozhodnutí o úpadku žalobce nemá dle § 140d insolvenčního zákona vliv na správní řízení. Nestanovíli zákon jinak, je účastníkem řízení i nadále dlužník. S ohledem na skutečnost, že žalobcův úpadek byl řešen oddlužením, nepřešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, vykonávat práva a plnit povinnosti, které přísluší dlužníku a souvisejí s majetkovou podstatou. V projednávané věci nestanovil jiné pravidlo ani daňový řád, podle kterého řízení probíhalo. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [9] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že posouzení městského soudu týkající se účasti insolvenčního správce v řízení je rozporné, neboť soud na jednu stranu uvedl, že peněžní prostředky, které stěžovatel získal darem, měl odevzdat insolvenčnímu správci, a na druhou stranu konstatoval, že se insolvenční správce nestal zástupcem stěžovatele, ani účastníkem řízení namísto něho. Bylo tedy nepochybně věcí insolvenčního správce, aby se domáhal vydání peněžních prostředků. Postupem správních orgánů, které s ním ve správním řízení nejednaly, byl však insolvenční správce vyloučen ze svých práv. [10] Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením, že vína pojatá do soupisu nemusí být totožná s těmi, které nakoupil. Stěžovatel tvrdí, že vína jako taková nejsou identifikována výrobním číslem, ale druhem a počtem láhví. Tím, že měl stěžovatel pronajatý od daňového dlužníka sklad, kde byla tato vína uskladněna, je převzal. Převod vlastnického práva tradicí byl doložen. Mezi daňovým dlužníkem a stěžovatelem nebylo nikdy sporu o tom, že zboží stěžovatel od daňového dlužníka zakoupil. Stěžovatel předal daňovému dlužníku peněžní prostředky, je tak evidentní, že zboží mu muselo být předáno. [11] Postup správních orgánů byl rozporný s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel byl bez náhrady zbaven vlastnického práva ke svému majetku. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že námitku souběhu řízení o návrhu na vyloučení majetku s řízením insolvenčním vznesl stěžovatel až v doplnění žaloby ze dne 14. 6. 2019, tedy opožděně. V řízení o kasační stížnosti tak dle jeho názoru námitka není přípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s. I pokud by připuštěna byla, má žalovaný za to, že není důvodná, neboť povinnost správního orgánu za daných okolností kontaktovat insolvenčního správce nelze ze znění insolvenčního zákona dovodit. Stěžovatel zároveň netvrdí, že by uvedeným postupem byla zkrácena jeho práva. Posouzení věci městským soudem žalovaný nepovažuje za rozporné; soud se zabýval jak povinnostmi stěžovatele, tak postavením insolvenčního správce. Stěžovatel neprokázal vlastnictví konkrétního majetku; skutečnost, že jednotlivé věci nejsou identifikovány výrobním číslem, nelze klást k tíži správce daně. Městský soud otázku prokázání vlastnického práva náležitě posoudil a námitku porušení čl. 11 odst. 4 Listiny tak žalovaný neshledává důvodnou. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [14] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [15] Stěžovatel v prvé řadě namítá rozpor v posouzení námitky vstupu insolvenčního správce do řízení o vyloučení věcí z daňové exekuce. Jak ovšem správně poukázal žalovaný, tuto námitku neuplatnil stěžovatel ve lhůtě pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Pouze v této lhůtě lze přitom dle § 71 odst. 2 s. ř. s. vznášet nové žalobní body; po