6 As 123/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 123/2021- 30 - text 6 As 123/2021 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci navrhovatele: T. B. zastoupený Mgr. Davidem Böhmem, advokátem, sídlem Krouzova 3022/7, Praha 4, proti odpůrkyni: České přístavy, a. s., IČO 45274592, sídlem Jankovcova 6, Praha 7, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, týkající se návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Provozního řádu přístavu Praha – Smíchov č. j. 58/421/2016, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 5 A 8/2021-72, takto: I. Kasační stížnost navrhovatele se zamítá. II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce odpůrkyně Mgr. Marka Vojáčka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Navrhovatel (uživatel přístavu) se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal zrušení provozního řádu veřejného přístavu Praha – Smíchov č. j. 58/421/2016, ve znění změny č. 3 z 31. ledna 2020 (dále jen „provozní řád“). Městský soud dospěl k závěru, že provozní řád vydaný odpůrkyní (provozovatelkou pozemní části přístavu Praha – Smíchov) není opatřením obecné povahy, a proto návrh pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení odmítl usnesením označeným v návětí. [2] Městský soud s odkazem na § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) uvedl, že se v případě odpůrkyně nejedná o orgán moci výkonné, ani o orgán územního samosprávného celku a ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Přitom zdůraznil, že jí zákonem nebyla svěřena žádná rozhodovací pravomoc (tedy pravomoc vydávat správní rozhodnutí jakožto akty aplikace práva), žádná pravomoc vydávat právní předpisy a žádná pravomoc vydávat opatření obecné povahy. Městský soud však dovodil, že odpůrce je při výkonu oprávnění vyplývajících z § 7 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, v postavení správního orgánu sui generis. Opatření, pokyny či příkazy vymezené uvedeným ustanovením zákona o vnitrozemské plavbě jsou dle městského soudu nástrojem k řádnému výkonu činností při provozu přístavu a slouží zejména k zajištění řádného stavu přístavu a k udržování bezpečného plavebního provozu v přístavu. Sledují tedy veřejný zájem na bezpečném a bezporuchovém plavebním provozu, jakož i fungování veřejného přístavu. Proti faktickým úkonům provozovatele pozemní části přístavu, kam lze zařadit i určení míst k dlouhodobému stání ve veřejném přístavu provozovatelem pozemní části přístavu, se tudíž lze bránit pouze žalobou podle § 82 s. ř. s. Nic přitom nebrání tomu, aby provozovatel pozemní části přístavu takové pokyny mohl zobecnit a zveřejnit v podobě provozního řádu; zakotvení takového pokynu v provozním řádu se soudu jeví logické, neboť tato povinnost provozovatele pozemní části přístavu označit plavebním značením místa určená pro dlouhodobé stání plavidel přímo předpokládá, že daný pokyn bude mít dlouhodobějšího trvání. [3] Městský soud věc dále přirovnal k věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 3. února 2016 č. j. 3 As 59/2014 - 34, v níž Nejvyšší správní soud posuzoval pravomoc Letiště Praha, a. s. vydávat v postavení osoby soukromého práva závazné pokyny třetím osobám, a poukázal na to, že k závěru o relevanci citovaného rozsudku pro postavení odpůrkyně dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 1473/2020-677. [4] Na závěr městský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18, N 147/95 SbNU 272, konstatoval, že k poučení navrhovatele o potřebnosti podat jiný žalobní typ nepřistoupil proto, že navrhovatel výslovně označil provozní řád za opatření obecné povahy, přičemž své přesvědčení důkladně odůvodnil. Zároveň navrhovatel jednoznačně odmítl, že by provozní řád mohl být pokynem podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě, a vymezil se také proti pojetí provozního řádu jako zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. Podle městského soudu tedy nebyl prostor pro změnu návrhu, přičemž vzhledem k argumentaci navrhovatele nepostupoval městský soud nepředvídatelně. Oprava žalobního petitu by navíc vedla rovněž k odmítnutí žaloby, neboť již uplynula lhůta podle § 84 s. ř. s. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] Navrhovatel (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Namítal, že usnesení městského soudu je vnitřně rozporné, neboť na jednu stranu městský soud dospěl k závěru, že se v případě odpůrkyně nejedná o orgán moci výkonné, ani o orgán územního samosprávného celku a nejde ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, odpůrkyně tedy není správním orgánem ve smyslu legislativní zkratky § 4 odst. 1 s. ř. s. Na druhou stranu však městský soud uvedl, že odpůrkyně vystupuje v postavení správního orgánu sui generis, proti jehož úkonům se lze dovolávat ochrany ve správním soudnictví prostřednictvím zásahové žaloby. Podle stěžovatele městský soud nedostatečně zdůvodnil závěr, že odpůrkyně není správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. Zároveň stěžovatel uvedl, že dle něj je odpůrkyně právnickou osobou, jíž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. [6] Dále dle stěžovatele nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího aplikovat závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 59/2014 - 34, jelikož se jednalo o skutkově odlišný případ. Rovněž namítal, že městský soud pominul jeho argumentaci ohledně materiálního pojetí opatření obecné povahy a omezil se na pojetí formální. Z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu podle stěžovatele přitom vyplývá, že materiální pojetí převládlo. Uzavřel, že městský soud zařadil provozní řád do množiny jiných faktických pokynů či donucení, resp. zásahů podle § 82 s. ř. s., aniž by zohlednil jeho argumentaci, že provozní řád svou povahou odporuje znakům, které faktickým pokynům přiřazuje teorie a judikatura, tedy jednorázovost, neformálnost a bezprostřednost. [7] Odpůrkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedla, že návrhem a kasační stížností stěžovatel nesleduje ochranu svých veřejných subjektivních práv, nýbrž mu jde o další zdržení civilního řízení o žalobě na vyklizení pozemku odpůrkyně, který stěžovatel užívá bez právního důvodu. Napadené rozhodnutí městského soudu je dle odpůrkyně věcně správně a souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu. Podle odpůrkyně by navíc nemohla být nijak dotčena veřejná subjektivní práva stěžovatele, ani pokud by se v případě provozního řádu jednalo o opatření obecné povahy, neboť místo v přístavišti Praha – Smíchov, na němž stojí plavidlo stěžovatele (poloha č. 20, konkrétně stanoviště č. 30), nebylo určeno k dlouhodobému stání ani před změnou č. 3 provozního řádu, proti které stěžovatel brojí. Stěžovatel tedy užíval dané stanoviště v přímém rozporu s pokyny provozovatele přístavu. Odpůrkyně uzavřela, že provozní řád, resp. v něm obsažený pokyn ohledně určení míst k dlouhodobému stání, proti němuž stěžovatel brojí (nadto nesprávně v řízení o zrušení opatření obecné povahy), slouží k zajištění bezpečného provozu v přístavu Praha – Smíchov, a je třeba jej považovat za zákonný a přiměřený. [8] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření odpůrkyně stěžovateli na vědomí. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [10] Podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě je provozovatel pozemní části přístavu oprávněn vydávat provozovatelům a vůdcům plavidel, členům posádek plavidel, cestujícím a ostatním osobám, které se nacházejí v přístavu, pokyny směřující k zajištění jeho bezpečného provozu. Tyto osoby jsou povinny se pokyny provozovatele pozemní části přístavu řídit, neohrozí-li splnění takového pokynu bezpečnost plavidla nebo osob na něm se nacházejících. [11] Stěžovatel namítá, že městský soud nijak neodůvodnil závěr, že se v případě odpůrkyně nejedná o orgán moci výkonné, ani o orgán územního samosprávného celku a nejde ani o právnickou osobu, jíž by bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Jinak řečeno, stěžovatel vznáší námitku nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení pro nedostatek důvodů. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Městský soud přezkoumatelně vymezil právní podstatu odpůrkyně a rozebral povahu jejích oprávnění podle zákona o vnitroze