7 As 202/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 202/2019- 26 - text 7 As 202/2019 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: ZELENÝ SPORT, s.r.o., se sídlem Slatina 116, Slatina, zastoupen JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 4. 2019, č. j. 52 A 100/2018 – 120, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 12. 10. 2017, č. j. KrÚ 67262/2017/OŽPZ/KM, uložil žalobci pokutu ve výši 500.000 Kč za správní delikt podle § 36 odst. 2 písm. c) zákona č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo přípravky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prevenci závažných havárií“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že krajskému úřadu při kontrole dne 16. 2. 2015 nepředložil návrh na zařazení objektu ve Slatině do skupiny A nebo B ve smyslu § 5 zákona o prevenci závažných havárií, ačkoliv mu tato povinnost prokazatelně vznikla podle § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona dne 16. 2. 2015. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 4. 2018, č. j. MZP/2018/550/181, zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. II. [3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, č. j. 52 A 100/2018 – 120. [4] Krajský soud neshledal důvodnou námitku, že výrok rozhodnutí krajského úřadu je neurčitý, neboť neobsahuje řádný popis skutku. Podle názoru krajského soudu výroková část rozhodnutí krajského úřadu splňuje požadavky na ni kladené § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), i navazující judikaturou Nejvyššího správního soudu a skutek je v ní popsán způsobem, který vylučuje možnost jeho záměny s jiným skutkem. Nebylo přitom nutné ve výrokové části rozhodnutí uvádět množství a popis nebezpečných látek, stačilo konstatovat, že žalobci vznikla povinnost podat krajskému úřadu návrh na zařazení objektu do skupiny nebezpečnosti B, kterou nesplnil, a důvody vzniku povinnosti podat krajskému úřadu návrh na zařazení objektu do skupiny nebezpečnosti B podrobně popsat v odůvodnění rozhodnutí (což se stalo). Ze stejných důvodů nebylo nutné uvádět ve výrokové části rozhodnutí množství a druh skladované munice a střeliva, zvláště když pro správní řízení byl podstatný zjištěný obsah nebezpečných látek. Krajský soud nepřisvědčil dále námitce žalobce, že součástí spisového materiálu není žádný podklad, z něhož by bylo možno učinit věrohodný závěr o skutečnostech, které jsou žalobci kladeny za vinu. V této souvislosti poukázal na to, že ve správním spise je založen protokol o výsledku komplexní kontroly u žalobce ze dne 15. 10. 2015, č. j. PPR-3730-121/ČJ-2015-990450, která byla zaměřena na dodržování zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. V protokolu je zaznamenán zjištěný stav střeliva a munice a je porovnán se stavem evidovaným v centrálním registru zbraní. Dále žalovaný vycházel z výstupů analytické činnosti odborných útvarů Policie ČR, z nichž bylo zjištěno množství výbušných látek obsažených v jednotlivých typech munice a střeliva. Protokol o kontrole ze dne 15. 10. 2015 je nepochybně podkladem, který bylo možno využít i v řízení, z něho žalobou napadené rozhodnutí vzešlo. Současně je tento protokol veřejnou listinou a není-li dokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno (§ 53 odst. 3 správního řádu). Pokud účastník řízení popírá skutečnosti uvedené ve veřejné listině, je povinen je prokázat. Žalobce však žádné důkazy vyvracející pravdivost skutečností uvedených v kontrolním protokolu soudu nepředložil a ani je v žalobě neoznačil. Zástupci žalobce byli při kontrole přítomni, předložili nabývací doklady k jednotlivým komoditám, přičemž ke způsobu kontroly a k počítání jednotlivých komodit nebyly ze strany žalobce vzneseny žádné námitky. Podle krajského soudu byly nedůvodné i námitky týkající se odůvodnění výše uložené pokuty. Žalovaný se podrobně zabýval závažností správního deliktu (viz str. 15 až 18 rozhodnutí), přihlédl i k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán (viz str. 16 a 17 rozhodnutí), ke způsobu spáchání a k následkům. Žalovaný se zabýval i okolnostmi svědčícími ve prospěch žalobce (viz str. 19 rozhodnutí). V návaznosti na výše uvedené pak žalovaný logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč je ukládána sankce v polovině zákonem stanoveného rozmezí. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k excesu při individualizaci sankce, bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a v rámci zákonné sazby byla stanovena pokuta ve výměře, která splní účel sankce a není zjevně nepřiměřená. III. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [6] Stěžovatel namítal, že krajský soud pochybil, došel-li k závěru, že výroková část rozhodnutí krajského úřadu splňuje požadavky § 68 odst. 2 správního řádu i navazující judikatury. V této souvislosti poukázal na nedostatky výroku rozhodnutí krajského úřadu, které spatřoval v absenci popisu okolností rozhodných pro posouzení věci. Podstatou správního deliktu uvedeného v § 36 odst. 2 písm. c) zákona o prevenci závažných havárií je to, že provozovatel, který skladuje nebezpečné látky, nepředloží krajskému úřadu návrh na zařazení tohoto objektu do skupiny A nebo B, ačkoliv je k tomu podle § 3 odst. 1 a 2 téhož zákona povinen. Pro posouzení zařazení objektu do skupiny A nebo B je pak podstatné množství a složení nebezpečných látek, které se v tomto objektu nachází. Výroková část rozhodnutí krajského úřadu však neobsahuje množství nebezpečných látek, které měl stěžovatel skladovat, ani jejich zevrubnější popis, přičemž právě tato skutečnost je pro rozhodování o možném spáchání správního deliktu tou nejpodstatnější. Nutno dodat, že odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu (na nějž svým rozsudkem odkazuje krajský soud) žádnou specifikaci látek neobsahuje, pouze uvádí jejich celkovou hmotnost, která však sama o sobě nevypovídá nic o tom, zda správní delikt byl či nebyl spáchán. Má-li být účelem popisu skutku identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně, pak je s ohledem na výše uvedené zcela zřejmé, že identifikace protiprávního jednání obsažená ve výroku rozhodnutí krajského úřadu je zcela nedostatečná. [7] Stěžovatel dále namítal, že právní věta obsažená ve výroku rozhodnutí krajského úřadu neobsahuje všechna ustanovení zákona o prevenci závažných havárií, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Byť § 36 odst. 2 písm. c) zákona o prevenci závažných havárií vymezuje správní delikt, je zřejmé, že se k tomuto ustanovení váže i § 3 odst. 2 a 3 téhož zákona, neboť právě z něho vyplývá povinnost podat návrh na zařazení objektu nebo zařízení do příslušné skupiny. Samotný § 5 zákona o prevenci závažných havárií „pouze“ upravuje formu a náležitosti samotného návrhu na zařazení. Neuvedl-li krajský úřad ve svém výroku patřičný odkaz na § 3 odst. 2 a 3 zákona o prevenci závažných havárií, dopustil se při vymezení právní kvalifikace stěžovatelova deliktu ve výrokové části rozhodnutí takové chyby, která má za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Uvedená chyba je o to závažnější, že ani v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu není explicitně konstatováno, že se stěžovatel dopustil porušení povinnosti vyplývající z § 3 odst. 2 nebo 3 zákona o prevenci závažných havárií. [8] Stěžovatel rovněž namítal, že výrok rozhodnutí krajského úřadu ve vztahu k uložené pokutě nebyl dostatečně odůvodněn. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný, jehož závěry vztahující se k pokutě jsou taktéž nedostatečné. Stěžovatel proto nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se žalovaný při určování výše pokuty podrobně zabýval závažností správního deliktu a přihlédl k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán, ke způsobu jeho spáchání, jakož i k jeho následkům. [9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z výroku rozhodnutí krajského úřadu je zcela seznatelné a nezaměnitelné, jaký správní delikt je postihován. Důvody zařazení objektu do skupiny nebezpečnosti B jsou v předmětném rozhodnutí podrobně uvedeny, skladovaný materiál obsahoval takové množství nebezpečný