7 As 252/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 252/2019- 19 - text 7 As 252/2019 - 22 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Moravský ombudsman, z. s., se sídlem Blatného 36, Brno, v právní věci zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, č. j. 31 A 202/2017 - 42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2017, č. j. 1 SIN 222/2017 - 23, nejvyšší státní zástupce zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2017, č. j. 1 SIN 23/2017 - 23, který podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též „informační zákon“), odmítl žádost žalobce o poskytnutí informace týkající se hospodaření žalovaného. Dle žalovaného nemůže být žalobce žadatelem podle § 3 odst. 1 informačního zákona, neboť vzhledem k rozporným stanovám spolku není zřejmé, kdo je oprávněn za něj jednat (zda jeho výbor či předseda), předmět žádosti neodpovídá účelu spolku a není jasný rozsah žalobcem uděleného zmocnění, tj. zda se skutečně vztahuje i na podání žádosti o poskytnutí informací. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí nejvyššího státního zástupce a žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Poukázal na to, že podle stanov žalobce ze dne 14. 11. 2016 jsou jeho statutárním orgánem současně výbor spolku a předseda spolku. Pokud byl ovšem na základě těchto nejasných stanov zapsán ve veřejném rejstříku jako osoba oprávněná jednat samostatně za žalobce Martin Číhal, nemůže žalovaný v řízení o žádosti o poskytnutí informací klást nejasnost stanov v otázce statutárního orgánu k tíži žalobce. Za této situace představovalo odmítnutí žádosti ze strany žalovaného formalistický postup. Krajský soud zdůraznil, že cílem práva na informace je umožnit široký přístup k informacím za současné existence co nejméně přísných formálních pravidel pro jejich získání. Nejasnosti ohledně oprávnění jednat za žadatele nemohly vést k úplnému zamezení přístupu k informacím, ale měly být řešeny cestou výzvy k jejich odstranění. Dle krajského soudu povinné subjekty v mnoha případech reagují na žádosti o informace automaticky sdělením požadované informace, aniž by ověřovaly skutečnou existenci žadatele. Správní orgány pak posuzovaly formalisticky rovněž předmět plné moci udělené žalobcem. V ní užitá zkratka „NSZ ČR“ nevyvolává s ohledem na adresáta žádosti pochybnosti o jejím smyslu. Předmět plné moci se pak týká hospodaření žalovaného, v jehož rámci připadá v úvahu i žádost dle informačního zákona. Na rozdíl od správních orgánů krajský soud neshledal ani nesoulad mezi předmětem žádosti a účelem žalobce. Na závěr krajský soud uvedl důvody, pro které neuložil žalovanému povinnost poskytnout požadované informace. Zdůraznil, že odmítnutí žádosti nesouviselo se samotným posouzením požadovaných informací a že bylo třeba ponechat žalovanému možnost uvážit, zda poskytnutí informace v žalobcem požadovaném rozsahu bude spojeno s takovými náklady, jejichž úhradu bude žalovaný požadovat. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zdůraznil, že žádost žalobce odmítl proto, že vzhledem k rozporu ve stanovách neexistovala osoba, která by byla oprávněna za žalobce jednat. Zakotvily-li stanovy žalobce dva statutární orgány; nemohl tuto působnost vykonávat ani jeden z nich. Jednání Martina Číhala tak nemohlo být právním úkonem žadatele. Nelze přitom považovat za formalismus, zkoumá-li správní orgán, zda je určitá fyzická osoba oprávněna jednat za právnickou osobu, jež by měla být účastníkem řízení. Stěžovatel nebyl ani povinen postupovat podle § 14 odst. 5 písm. a) informačního zákona. Účelem výzvy k doplnění žádosti je doplnění existujících údajů neuvedených v žádosti, nikoliv změna stanov. Pokud žalobce neopravil svoje stanovy po rozhodnutí o odmítnutí žádosti, těžko lze očekávat, že by tak učinil po výzvě k doplnění žádosti. Namísto změny stanov a podání nové žádosti žalobce podal odvolání a následně žalobu. Stěžovatel se rovněž vymezil proti tomu, že povinný subjekt poskytuje informace automaticky. V případě právnických osob si stěžovatel vždy ověří, zda je osoba podávající žádost oprávněna tak učinit. Pokud to není z žádosti patrné, vyžádá si její doplnění. V případné plné moci pak musí být náležitě formulován rozsah zmocnění, což se v dané věci nestalo. Dle stěžovatele se míjí rovněž účel založení žalobce a předmět žádosti, neboť státní zastupitelství není orgánem veřejné správy. Pokud pak krajský soud nevyhověl návrhu žaloby a stěžovateli nenařídil poskytnutí informace, měl žalobu v odpovídající části zamítnout. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že i sám krajský soud se pro účely řízení před ním zabýval tím, zda byl žalobce vzhledem k nejasnosti stanov vůbec oprávněn podat žalobu. V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Dle jeho názoru se odůvodnění rozsudku v podstatné míře míjí s předmětem sporu, je vnitřně rozporné a nijak se nevypořádalo s důkazním návrhem obsaženým v podání stěžovatele ze dne 31. 10. 2017. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] V podání ze dne 1. 8. 2019 nejvyšší státní zástupce doplnil, že informace tohoto druhu standardně poskytuje, k čemuž doložil kopie vyřízení dvou žádostí týkajících se obdobného předmětu. IV. [5] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Rozsudek krajského soudu splňuje požadavky ustálené judikatury kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku mimo jiné v tom, že se soud nezaobíral předmětem sporu, a důvody, z nichž vycházela zrušená rozhodnutí správních orgánů, jen odmítl jako formalistické. Z rozsudku lze však zřetelně seznat, proč krajský soud zrušil rozhodnutí obou správních orgánů. Krajský soud zjevně nepovažoval nejasné vymezení statutárního orgánu ve stanovách žalobce za natolik závažnou překážku, která by mohla být důvodem pro odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí požadovaných informací. Soud opakovaně zdůraznil, že i přes nejasné vymezení statutárního orgánu ve stanovách, byl ve veřejném rejstříku jako osoba jednající samostatně za žalobce řádně zapsán Martin Číhal, tj. osoba, která udělila plnou moc JUDr. Radku Ondrušovi, který následně zaslal předmětnou žádost stěžovateli. Formalismus postupu stěžovatele tedy krajský soud shledal evidentně právě v tom, že stěžovatel neakceptoval tento zápis ve veřejném rejstříku a namísto naplnění smyslu informačního zákona se zabýval záležitostí, která měla být případně řešena v rejstříkovém řízení. Stěžovatelem vytýkanou nejasnost ve stanovách žalobce poté krajský soud de facto připodobnil pochybnostem o podpisu na žádosti o poskytnutí informací, které je třeba odstraňovat postupem podle § 14 odst. 5 písm. a) informačního zákona, nikoliv úplným zamezením přístupu žalobce k požadovaným informacím. Na rozsudek rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 7 As 192/2017 a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3930/14 pak krajský soud odkazoval při vymezení charakteru práva na informace a smyslu informačního zákona, které podle jeho názoru stěžovatel svým postupem pominul. O tom, že stěžovatel zrušujícím důvodům krajského soudu porozuměl, ostatně vypovídá jeho obsáhlá polemika s jejich zákonností v první části kasační stížnosti. [9] Rozsudek krajského soudu není ani vnitřně rozporný. Krajský soud sice konstatoval, že změnou stanov žalobce v průběhu soudního řízení byla odstraněna nejasnost ohledně toho, kdo je statutárním orgánem žalobce