8 Azs 216/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 216/2020- 61 - text 8 Azs 216/2020-65 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Petra Mikeše v právní věci žalobce: J. S., zastoupený Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 8, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2020, čj. KRPS-208599-18/ČJ-2020-010022-ZZC, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, čj. 13 A 56/2020-22, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, čj. 13 A 56/2020-22, se ruší. I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 23. 8. 2020, čj. KRPS-208599-18/ČJ-2020-010022-ZZC, se ruší. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce přijel do ČR ukrytý v návěsu kamionu z Turecka. Návěs kamionu opustil na čerpací stanici u dálnice D1 dne 23. 8. 2020, kde byl kontrolován policejní hlídkou po té, co obsluze čerpací stanice sdělil, že přijel ukrytý v návěsu a chce požádat o azyl. Žalovaná následně téhož dne rozhodla shora označeným rozhodnutím o jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“). Důvod pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců žalovaná spatřovala v narušení veřejného pořádku, neboť žalobce překročil hranice bez potvrzení o negativním testu na COVID-19, ani neoznámil vstup do země na krajské hygienické stanici, a porušil tak ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 31. 7. 2020, čj. MZDR-20599/2020-20/MIN/KAN (dále „opatření Ministerstva zdravotnictví“). Vedle toho žalovaná spatřovala důvody pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, spočívající v nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, protože žalobce přicestoval nelegálně ukrytý pod kamionem a podle jeho slov byla cílem cesty Evropa bez uvedení konkrétního státu. Žádné ze zvláštních opatření nebylo možné žalobci uložit namísto zajištění, jelikož v ČR nemá žádné místo, kde by mohl pobývat, nemá prostředky na finanční záruku ani na zajištění pobytu, a nikoho zde nezná. Dobu zajištění cizince stanovila žalovaná na 90 dní. [2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou. Argumentoval, že žádný z výše uvedených důvodů pro zajištění nenaplnil. Samotný nelegální vstup či pobyt na území podle judikatury nemůže představovat hrozbu pro veřejný pořádek. Takovou hrozbou nemůže být ani porušení opatření Ministerstva zdravotnictví. To by sice mohlo být hrozbou pro veřejné zdraví, taková hrozba však není důvodem pro zajištění cizince. Žalovaná rovněž nevysvětlila, čím konkrétně žalobce ohrozil zájmy společnosti na ochraně veřejného zdraví, kromě formálního porušení opatření Ministerstva zdravotnictví. Nejdříve byl totiž ukrytý v kamionu a pak byl na čerpací stanici zadržen policií, takže COVID-19 nikde nešířil. Stejně tak žalovaná nevysvětlila hrozbu útěku. Jen paušálně odkázala na porušení předpisů ze strany žalobce, což by podle žalované činil i nadále. Žalovaná však opomenula vzít v úvahu, že žalobce odjížděl ze své země ve spěchu za účelem žádosti o azyl, tudíž si logicky neověřoval detailní podmínky vstupu do jednotlivých zemí. Žalovaná také neposoudila reálné předpoklady vyhoštění, neopatřila si stanovisko o možnosti vycestování cizince ani tuto možnost sama neposoudila, a rovněž nevěnovala žádnou pozornost záměru žalobce požádat v ČR o azyl a jemu hrozícímu nebezpečí v Íránu. Žalovaná řádně neodůvodnila ani dobu zajištění. Sice obecně poukázala na očekávané komplikace s realizací správního vyhoštění v řádu týdnů, nicméně zároveň rozhodla o zajištění na řádově delší dobu 90 dnů. [3] Městský soud žalobu zamítl. Rozhodnutí žalované posoudil jako dostatečně odůvodněné ohledně obou důvodů zajištění. Pokud jde o překročení hranic bez potvrzení o negativním testu na COVID-19, odkázal městský soud na výklad pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, podle kterého se jím pro účely § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců má na mysli jednání, představující skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, byť i v takovém případě je třeba zohlednit individuální okolnosti cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci (v citovaném ustanovení je upraven jeden z důvodů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, pozn. NSS). Opatření Ministerstva zdravotnictví bylo vydáno příslušným správním úřadem, řádným postupem a stanovilo jasná pravidla, za kterých je možné vstoupit na území republiky, a to s cílem zastavit epidemii COVID-19. Žalobce vstupem na území jednoznačně porušil opatření Ministerstva zdravotnictví. Pravidla pro vstup ostatně ani nezjišťoval, ač tak učinit mohl, neboť jsou tyto informace dostupné na internetu. Žalovaný dále neabsolvoval test na COVID-19, ani neoznámil svůj vstup na území krajské hygienické stanici, ostatně podle protokolu z výslechu o těchto povinnostech ani nevěděl. Žalobce tak ohrozil zdraví osob na území ČR a stal se rizikem z hlediska šíření COVID-19, který mohl na území zavléct a šířit, tudíž nepochybně došlo ke splnění podmínek pro jeho zajištění z důvodu narušení veřejného pořádku podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. [4] Stejně tak se soud ztotožnil se způsobem, kterým žalovaná posoudila splnění podmínek pro zajištění z důvodu možného maření rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce neměl žádný doklad totožnosti a odmítl vyplnit formulář ke zjištění jeho totožnosti prostřednictvím íránského velvyslanectví. Tím ztížil svoji identifikaci a lze jedině souhlasit s žalovanou, že tím nezaložil přílišnou důvěru ve spolupráci. Ohledně realizace správního vyhoštění soud upozornil na těžiště tohoto posuzování, ležící v samotném řízení o správní vyhoštění: v řízení o zajištění je prováděna pouze předběžná úvaha (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 čj. 2 Azs 281/2016-50). Navíc neodpovídá skutečnosti tvrzení, že by se žalovaná možností realizace vyhoštění nezabývala, zabývala se jimi dostatečně na straně 7 jejího rozhodnutí. Vyžádala si také závazné stanovisko o možnosti vycestování žalobce, podle kterého je vycestování možné. Ohledně přiměřenosti stanovení doby zajištění na 90 dnů pak soud odkázal rovněž na stranu 7 rozhodnutí žalované, kde jsou vysvětleny očekávané potíže se získáváním náhradního cestovního dokladu žalobce a následně předpokládané komplikace s leteckým vycestováním do Íránu za omezení leteckého provozu během epidemie. K tomu navíc přistupují očekávané komunikační obtíže s íránskými úřady, způsobené rovněž epidemií. Městský soud toto odůvodnění posoudil jako přesvědčivé. Zdůraznil častý výskyt komplikací při obstarávání náhradních cestovních dokladů, který se odráží ve stanovení délky zajištění právě na 90 dnů. Stejná délka byla stanovena ve věci přezkoumávané městským soudem v rozsudku ze dne 22. 6. 2018, čj. 13 A 63/2018-26, body [17. – 18.]; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2019, čj. 1 Azs 262/2018-34; dále pak soud odkázal ještě na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019 čj. 13 A 6/2019-34. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Podle stěžovatele především městský soud nesprávně posoudil splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nedostatečně se vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Zajištění cizince nebylo řádně zdůvodněno, přičemž pro vydání rozhodnutí o správním zajištění je třeba zvlášť závažných důvodů, neboť důsledkem takového rozhodnutí je omezení osobní svobody. Žalovaná zejména nevzala v potaz, že stěžovatel je uprchlíkem, který svůj úmysl požádat v ČR o azyl dal najevo už v řízení o správní vyhoštění. Již to zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované a rozsudku městského soudu. Rozhodnutí žalované a rozsudek městského soudu se dále zcela nedostatečně vypořádávají s okolnostmi porušení opatření Ministerstva zdravotnictví a dalších českých opatření a předpisů ze strany stěžovatele. Ten je totiž porušil při snaze utéci hrozbám věznění a smrti v zemi původu. Stěžovatel sice po