8 Azs 257/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 257/2020- 37 - text 8 Azs 257/2020 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: V. D. zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Masarykova 930/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2020, čj. KRPU-127703-25/ČJ-2020-040022-SV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2020, čj. 41 A 23/2020-56, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2020, čj. 41 A 23/2020-56, se ruší. II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 2. 8. 2020, čj. KRPU-127703-25/ČJ-2020-040022-SV, se ruší. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl 31. 7. 2020 zastaven na německé straně německo-českého pohraničí a spolu s dalšími 10 pasažéry minibusu podroben policejní kontrole. Německá spolková policie následně předala 5 pasažérů Policii ČR podle čl. 2 readmisní dohody mezi ČR a SRN (vyhlášena pod č. 5/1995 Sb.), jelikož nesplňovali podmínky pro vstup do schengenského prostoru. V případě žalobce šlo konkrétně o zcela chybějící peněžní prostředky a nezajištěnou zpáteční cestu. Nesplňoval tedy podmínky uvedené v čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení EP a Rady č. 2016/399, schengenský hraniční kodex. Po předání žalobce žalovaná rozhodla o jeho správním vyhoštění rozhodnutím ze dne 2. 8. 2020, čj. KRPU-127703-23/ČJ-2020-040022-SV (dále „rozhodnutí o správním vyhoštění“), a taktéž vydala shora označené rozhodnutí, kterým rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění na dobu 50 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, a to z důvodu podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“) a zároveň z důvodu podle § 124 odst. 1 písm. b) stejného zákona. Důvod pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců žalovaná spatřovala v narušení veřejného pořádku, neboť žalobce překročil hranice bez potvrzení o negativním testu na COVID-19, ani neoznámil vstup do země na krajské hygienické stanici, a porušil tak ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 7. 2020, čj. MZDR-20599/2020-15/MIN/KAN (dále „opatření Ministerstva zdravotnictví“). Vedle toho žalovaná shledala důvody pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, spočívající v nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, protože žalobce úmyslně nerespektoval povinnosti stanovené v souvislosti s epidemií COVID-19, a tudíž vzbuzuje důvodnou obavu, že se bude na území skrývat a výkon vyhoštění mařit. Zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřicházela v úvahu, protože žalobce neměl žádné místo na území, kde by mohl pobývat, a neměl ani žádné peníze. [2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, ve které brojil proti oběma důvodům, pro něž byl zajištěn. Krajský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěrem žalované o porušení veřejného pořádku ze strany žalobce, jelikož ten vstoupil na území, ačkoliv Moldavská republika nebyla zařazena mezi země s nízkým rizikem nákazy onemocněním COVID-19, a tudíž porušil opatření Ministerstva zdravotnictví. Podle tohoto opatření je třeba na každého cizince, který v rozporu s ním vstoupí na území, nahlížet jako na nositele daných patogenů, tudíž je nezbytné zamezit pohybu takového cizince po území. Nevědomost žalobce o českých pravidlech je irelevantní, neboť sledovaným účelem je zde ochrana veřejného zdraví. Krajský soud se dále neztotožnil s námitkami žalobce ohledně narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Podle § 9 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců totiž policie odepře vstup na území cizinci, jestliže nesplňuje požadavky stanovené opatřeními Ministerstva zdravotnictví před zavlečením infekčního onemocnění. Podle § 20 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců se takovému cizinci neudělí krátkodobé vízum a ze stejných důvodů se také zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů podle § 37 odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců, stejně jako další pobytová oprávnění podle jiných ustanovení téhož zákona. Z těchto ustanovení je tak patrná vysoká priorita ochrany veřejného zdraví a s tím spojená závažnost jednání cizinců, kteří tuto prioritu ohrožují. Krajský soud aproboval závěr žalované, že zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebyla na místě, protože by nebyla efektivní. Žalobci by musela být nařízena karanténa, avšak žalobce nemá na území místo pobytu, a tudíž by karanténu nebylo možné vykonat, natož kontrolovat. Soud nepřisvědčil ani námitce proti důvodu zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž během správního řízení do protokolu ze dne 1. 8. 2020 uvedl jako cíl cesty Belgii, existovala tedy důvodná obava, že žalobce bude v cestě pokračovat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl, že je neudržitelný závěr krajského soudu ohledně splnění podmínek pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel se totiž ani vzdáleně nedopustil trestněprávně relevantního jednání. Ve skutečnosti jen nedbalostně, z neznalosti, porušil opatření Ministerstva zdravotnictví, protože si nezjistil podmínky vstupu na území ČR a spolehl se na své dosavadní polské schengenské vízum. Nebylo tak žádného důvodu předjímat z jeho strany nedodržování karantény či jiného opatření orgánu ochrany veřejného zdraví. Stěžovatel navíc připomíná, že se dopustil jen jednání nízké závaznosti, jež nemůže založit důvody pro zajištění cizince. Uplatnění tohoto institutu proto představuje jeho zneužití, jelikož podobné jednání ze strany českého občana by nemohlo vést k omezení osobní svobody. Stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020, čj. 41 A 60/2020-31, podle kterého prosté porušení opatření Ministerstva zdravotnictví nemůže představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, a tedy založit nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek ve smyslu § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto rozsudku totiž § 119 zákona o pobytu cizinců rozlišuje mezi důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění spočívajícími v ohrožení veřejného zdraví [§ 119 odst. 1 písm. c) bod 3] a nebezpečím, že cizinec naruší závažným způsobem veřejný pořádek [§ 119 odst. 1 písm. a) bod 2]. Proto není možné tyto důvody slučovat v rámci výkladu důvodů pro vydání rozhodnutí o správním zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. [4] Podle stěžovatele nebyly splněny ani podmínky pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, protože neexistovaly žádné důvody obávat se maření rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud se s tímto hodnocením neztotožnil, jelikož poukázal na stěžovatelem uváděný cíl cesty, kterým byla Belgie. Podle krajského soudu byla namístě obava z pokračování cesty do této destinace. Stěžovatel však namítá, že o svém cíli cesty v Belgii hovořil při úvodním pohovoru, předcházejícím jeho zajištění, následně však své chování korigoval a dále již do Belgie cestovat nehodlal. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016-18, ani dlouhodobý nelegální pobyt na území neznemožňuje uložení zvláštních opaření namísto zajištění, a proto je nemůže vylučovat ani stěžovatelův nevědomý nelegální vstup na území. [5] Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti bez podrobnější argumentace. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [7] Kasační stížnost je důvodná. [8] Podstatou kasační stížnosti je posouzení, zda byly naplněny důvody pro zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění. Žalovaná zajistila stěžovatele na základě § 124 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. [9] Nejvyšší správní soud se uvedenými důvody zabýval jednotlivě. Nejprve posoudil důvod zajištění podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhošt