8 Azs 87/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 87/2020- 86 - text 8 Azs 87/2020 - 90 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: V. Y., zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2016, čj. MV-42819-6/SO-2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, čj. 6 A 89/2016-59, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, čj. 6 A 89/2016-59, se ruší. II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 4. 2016, čj. MV-42819-6/SO-2016, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 26 819 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Maroše Matiaška, LL. M., advokáta se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně požádala 13. 7. 2011 o povolení k trvalému pobytu podle § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) žádost zamítlo podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016, čj. OAM-7872-37/TP-2011, protože žalobkyně nesplnila podmínky § 67 zákona o pobytu cizinců (v první řadě podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území). [2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Podle žalované nesplňovala žalobkyně ani základní podmínku 4 let pobytu na území § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, protože byť její druhé azylové řízení trvalo déle než čtyři roky, do 4 let se počítají zpětně přesně 4 kalendářní roky od podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně podala žádost o povolení k trvalému pobytu 13. 7. 2011, a tudíž rozhodující doba pro posouzení 4 let pobytu na území je úsek od 13. 7. 2007 do 13. 7. 2011. Azylové řízení žalobkyně skončilo 17. 5. 2011. Od 18. 5. 2011 do 13. 7. 2011 pobývala žalobkyně na území na výjezdní příkazy. Pobyt na výjezdní příkazy se podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezapočítává do minimálních 4 let pobytu. Žalobkyně tudíž nesplnila už podmínku 4 let pobytu na území. Žalovaná nenalezla ani důvody pro prominutí splnění této podmínky z důvodu zvláštního zřetele hodné (§ 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Za takový důvod nelze považovat obavu z návratu do Běloruska ani usazenost její rodiny včetně 3 dětí (žalobkyně totiž může upravit svůj pobyt i pobyt dětí jiným pobytovým titulem). Žalovaná podotkla, že i kdyby žalobkyně splnila podmínku 4 let na území, stejně nesplňuje žádnou z podmínek § 67 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců (osoba mladší 18 let, rodič dítěte s uděleným povolením k trvalém pobytu podle odst. 2 atp.). Nepřesvědčivé je i tvrzení žalobkyně o integraci do české společnosti, protože v minulosti pobývala na území s neplatným průkazem žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nedisponuje platným cestovním dokladem, po určitou dobu nevyřídila pobytová oprávnění pro své děti a tvrdila, že pracovala nelegálně. Závěrem je žalovaná názoru, že v daném případě nebylo třeba vyhodnocovat přiměřenost včetně dopadů do soukromého a rodinného života (§ 174a zákona o pobytu cizinců), jelikož u rozhodnutí podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zákon požadavek na vyhodnocení přiměřenosti nestanoví. [3] Rozhodnutí žalované žalobkyně napadla žalobou. V první řadě zpochybňovala výpočet žalované ohledně 4 let pobytu na území. Azylové řízení žalobkyně trvalo od 29. 11. 2006 do 17. 5. 2011, tedy více než 4 roky. Výpočet žalované nedává žádný smysl, protože při prostém odečtení 4 let od podání žádosti o povolení k trvalému pobytu by nebylo možné podmínku 4 let pobytu na území nikdy splnit. Podle § 65 odst. 5 zákona o pobytu cizinců může cizinec podat žádost o povolení k trvalém pobytu do dvou měsíců po pravomocném skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Během těchto 2 měsíců bude cizinec vždy pobývat na území na výjezdní příkaz, takže by mu vždy „vycházely“ necelé 4 roky, konkrétně 4 roky mínus počet dnů mezi skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany a podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu. Dále žalobkyně upozorňovala, že se žalovaná vůbec nezabývala § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle něhož může podat žádost o trvalý pobyt i cizinec, který o vydání povolení žádá z jiných důvodů zvláštního zřetele, aniž by splňoval podmínky § 67 odst. 2 nebo 3 zákona o pobytu cizinců. Důvody zvláštního zřetele jsou v případě žalobkyně rodinné poměry. Je matkou tří nezletilých dětí, a navíc je zde plně integrována, což žalovaná zpochybňuje jen odkazy na banální pochybení typu neplatných průkazů. Žalovaná dále neprovedla výslech žalobkyně a jejího manžela. Konečně žalobkyně napadala závěr, že v jejím případě není třeba posuzovat přiměřenost rozhodnutí. [4] Žalobu městský soud shora označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s výpočtem ohledně doby 4 let provedeným žalovanou. Žalobkyně tudíž nesplnila podmínku § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Proto bylo nadbytečné zkoumat splnění dalších podmínek podle § 67 odst. 2, 3 i 4 zákona o pobytu cizinců, protože splnění těchto důvodů se posuzuje výhradně při splnění podmínky § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Výslech žalobkyně a jejího manžela by byl nadbytečný, protože o skutkovém stavu nepanovaly pochybnosti. Soud se nicméně ztotožnil s názorem, že správní orgány měly zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně podle čl. 8 Úmluvy. Za takové zkoumání lze nicméně podle městského soudu považovat část odůvodnění rozhodnutí žalované, týkající se případných důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců), a se závěry tohoto posouzení se soud ztotožnil. V této části žalovaná neuznala argumentaci integrací žalobkyně a jejích dětí, protože děti zde pobývaly v určitých obdobích nelegálně, žalobkyně pak nemá cestovní doklad a pracovala bez pracovního povolení. II. Obsah kasační stížnosti [5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Stěžovatelka v první řadě napadá způsob výpočtu doby 4 let použitý žalovanou a aprobovaný městským soudem. Tento způsob výpočtu by prakticky znemožňoval získání povolení k trvalému pobytu postupem podle § 67 zákona o pobytu cizinců. K tomu citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, čj. 10 Azs 20/2016-37, podle kterého je možné podat žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 67 zákona o pobytu cizinců i v případě, že cizinec pobývá na území na výjezdní příkaz, protože ten je jedním z pobytových titulů pro přechodný pobyt cizince podle § 17 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka upozorňuje, že takto musela být ostatně úprava v § 67 zákona o pobytu cizinců zamýšlena, protože v odst. 5 tohoto ustanovení je stanovena dvouměsíční lhůta pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu po pravomocném skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle stěžovatelky byla tedy čtyřletá doba pobytu podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splněna a bylo na místě přistoupit k posouzení dalších podmínek. Z nich se nabízelo splnění podmínky podle § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, protože stěžovatelka je rodičem dětí nacházejících se na území, nebo § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (stěžovatelka žije v ČR již velmi dlouhou dobu, má zde rodinu a zázemí). Stěžovatelka pro úplnost upozorňuje, že žalovaná neodůvodnila, proč nevyužila možnosti prominout splnění doby 4 let pobytu podle § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. [6] Vedle těchto důvodů stěžovatelka považuje za chybný způsob, jakým se žalovaná a městský soud vypořádaly s dopadem do jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života. V tomto ohledu souhlasí s názorem městského soudu, že tato povinnost vyplývá přímo z čl. 8 Úmluvy, a na podporu tohoto názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2019, čj. 9 Azs 230/2019-53. Stěžovatelka však napadá názor městského soudu, že lze toto posouzení provést implicitně v rámci zkoumání případných důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Důvody zvláštního zřetele hodné podle tohoto ustanovení a dopad do soukromého a rodinného života jsou totiž dva rozdílné instituty sloužící odlišným cílům a ochrana soukromého a rodinného života může převážit důvody pro zamítnutí žádosti. Stěžovatelka nad rámec toho poukazuje na značnou délku druhého řízení o udělení mezinárodní ochrany (téměř 5 let), což ji uvedlo do značného pocitu nejistoty – v tomto směru stěžovatelka odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 13. 10. 2016 ve věci B. A. C. proti Řecku. [7] Žalovaná se ztoto