4 As 155/2020 — Nejvyšší správní soud

Komp 3/2020- 35 - text Komp 3/2020 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Tomáše Rychlého, JUDr. Filipa Dienstbiera, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ministerstvo pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: J. L., v řízení o kompetenční žalobě dle § 97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o odvolání osoby zúčastněné na řízení ze dne 11. 12. 2019 označeném jako „odvolání proti rozhodnutí [České centrály cestovního ruchu – CzechTourism ze dne 26. 11. 2019] o odmítnutí žádosti o informace dle zák. č. 106/1999 Sb.“, takto: I. K vydání rozhodnutí o odvolání J. L., ze dne 11. 12. 2019 označeném jako „odvolání proti rozhodnutí [České centrály cestovního ruchu – CzechTourism ze dne 26. 11. 2019] o odmítnutí žádosti o informace dle zák. č. 106/1999 Sb.“, podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.“ je příslušný Úřad pro ochranu osobních údajů. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Pan J. L. (dále jen „žadatel“ nebo „osoba zúčastněná“) podal dne 8. 11. 2019 žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, k České centrále cestovního ruchu – CzechTourism (dále jen „CzechTourism“). CzechTourism na tuto žádost reagoval dopisem ze dne 26. 11. 2019, čj. 19/op/100/157, označeným jako „odpověď k žádosti o informace podle zák. č. 106/1999 Sb. ze dne 8. 11. 2019“. [2] Žadatel vyhodnotil posledně uvedený úkon CzechTourism jako rozhodnutí o odmítnutí žádosti a dne 11. 12. 2019 proti němu podal odvolání (které označil jako „odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb.“). CzechTourism předložil toto odvolání k rozhodnutí žalobci (Ministerstvu pro místní rozvoj), který je usnesením ze dne 2. 3. 2020, čj. 15193/2020-15, (spolu s dalšími podáními jiných žadatelů podobného charakteru) postoupil žalovanému (Úřadu pro ochranu osobních údajů), jehož považoval s ohledem na § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím za orgán věcně a místně příslušný k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí CzechTourism. [3] Usnesením ze dne 19. 3. 2020, čj. UOOU-01375/20-3, postoupil žalovaný odvolání žadatelky zpět žalobci. Konstatoval, že na základě § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je příslušný rozhodovat o odvoláních ve věcech přístupu k informacím pouze tehdy, nelze-li určit nadřízený orgán povinného subjektu podle § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaný však s ohledem na § 178 odst. 2 správního řádu považuje za nadřízený orgán CzechTourism žalobce coby zřizovatele této příspěvkové organizace. [4] Usnesením ze dne 6. 8. 2020, čj. 42508/2020-15, žalobce postoupil odvolání žadatele zpět žalovanému. Na základě níže shrnuté argumentace setrval na stanovisku, že jej nelze považovat za nadřízený orgán CzechTourism. [5] Žalovaný na posledně uvedené usnesení žalobce reagoval sdělením ze dne 26. 8. 2020, čj. UOOU-01377/20-5, v němž vyjádřil názor, že poslední postoupení věci nelze považovat za účinné, neboť správní řád nepočítá s tím, že by správní orgán věc znovu postupoval poté, co je mu se souhlasem nadřízeného orgánu vrácena orgánem, jemuž byla dříve postoupena (ve smyslu § 12 věty druhé správního řádu). II. Žaloba a průběh řízení o ní [6] Žalobce podal k Nejvyššímu správnímu soudu kompetenční žalobu podle § 97 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že na základě § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění novely provedené zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, je žalovaný příslušný pro vedení odvolacích řízení i v případech, kdy byla řízení zahájena před účinností novely (tedy před 1. 1. 2020). Tento právní názor žalobce sdílí se žalovaným. [7] Žalobce se však (na rozdíl od žalovaného) domnívá, že podle § 178 správního řádu nelze určit nadřízený orgán CzechTourism, respektive že na základě citovaného ustanovení nelze dospět k závěru, že by tímto nadřízeným orgánem byl žalobce. Odkázal na rozsudek ze dne 11. 2. 2015, čj. 1 As 239/2014-39, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Ministerstvo zemědělství není nadřízeným orgánem Národního zemědělského muzea Praha. Žalobce je zřizovatelem CzechTourism, což jej staví do určitého nadřízeného postavení vůči této příspěvkové organizaci, avšak tato nadřízenost se týká pouze finančních prostředků, s nimiž CzechTourism hospodaří. Dle názoru žalobce nelze na projednávanou věc vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2007, čj. 6 As 28/2007-119, neboť vycházejí z jiného znění § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím a opírají se o zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. [8] Podle žalobce nelze postavení CzechTourism srovnávat ani s postavením Centra pro regionální rozvoj České republiky, jak se pokoušel argumentovat žalovaný před podáním kompetenční žaloby. Žalobce uznal, že podle interních dokumentů Centra pro regionální rozvoj rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí tohoto subjektu a že jsou zřizovací listiny Centra pro regionální rozvoj České republiky a CzechTourism podobné. Mezi postavením těchto subjektů je však zásadní rozdíl, neboť Centrum pro regionální rozvoj České republiky je na rozdíl od CzechTourism zřízeno zákonem, který je označuje za služební úřad a upravuje i samotnou otázku jeho nadřízeného orgánu. [9] Žalobce proto dospívá k závěru, že na vztah mezi ním a CzechTourism nelze aplikovat § 178 správního řádu, pročež má o odvolání osoby zúčastněné na řízení rozhodnout žalovaný. [10] Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nesporuje, že je od 2. 1. 2020 příslušným nadřízeným orgánem povinných subjektů i v řízeních, která byla zahájena v roce 2019 a nebyla do uvedeného data ukončena. Uvedl, že kompetenční žaloba nemusela být podána, pokud by žalobce využil dohodovací řízení podle § 133 správního řádu. V tomto směru si žalovaný klade otázku, zda je vůbec žaloba přípustná. [11] Žalovaný uvedl, že CzechTourism je státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je žalobce. CzechTourism se řídí vnitřními předpisy zřizovatele a své hlaví úkoly plní v koordinaci se žalobcem. Statutární orgán CzechTourism jmenuje a odvolává ministryně pro místní rozvoj. Žalobci se předkládají veškeré podklady a materiály CzechTourism i jeho výroční zprávy. CzechTourism čerpá finanční prostředky z rozpočtové kapitoly žalobce. Žalobce si vyhradil právo schvalovat některé právní úkony CzechTourism. Na webových stránkách žalobce je uvedeno, že CzechTourism je příspěvková organizace přímo řízená žalobcem. Žalobce též nahrazuje činnost interního auditora CzechTourism. Žalovaný dále poukázal na § 14 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, podle něhož je žalobce ústředním orgánem ve věcech cestovního ruchu. Odkázal též na zřizovací listinu CzechTourism, vydanou rozhodnutím ministryně pro místní rozvoj, v níž jsou popsány úzké vztahy mezi žalobcem a CzechTourism. Dle názoru žalovaného nelze při určení nadřízeného orgánu CzechTourism odhlížet ani od obsahu žádosti o informace. Žalobce si vyhradil užší vztah vůči správě a řízení veřejných financí ze strany CzechTourism, což je oblast, do níž směřovala žádost osoby zúčastněné na řízení o informace. Minimálně v těchto věcech vykonává žalobce vůči CzechTourism dozor, je tedy jeho nadřízeným orgánem ve smyslu § 178 odst. 1 správního řádu. [12] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 239/2014-39, na který odkazoval žalobce, považuje žalovaný s ohledem na další rozhodovací praxi soudů za excesivní, povaha CzechTourism je navíc odlišná od Národního zemědělského muzea v Praze. Tehdejší žádost o informace se týkala movitých věcí, nikoli veřejných zakázek. Žalovaný odkázal na posouzení funkčních vazeb mezi zřizovatelem a zřizovanou organizací ve výše citovaném rozsudku čj. 6 As 28/2007119, dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, čj. 4 Ans 2/2013-52, týkající se regionálních rad regionu soudržnosti, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, čj. 9 A 113/2011-48, který se vztahuje k Centru pro zjišťování výsledků vzdělávání. Žalovaný též upřesnil, že nepovažuje postavení Centra pro regionální rozvoj České republiky a CzechTourism za totožná, ale podobná. Nepovažuje za relevantní, zda je povinný subjekt služebním úřadem ve smyslu zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. [13] Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že skutkově i právně blízce podobnou věcí se již za