1 Afs 136/2022 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 136/2022- 39 - text  1 Afs 136/2022 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Bc. K. K., zastoupena JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2020, č. j. 27410/20/710030121013876, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 31 Af 59/2020159, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj platebním výměrem ze dne 9. 5. 2017, č. j. 2695461/17/212070462201958, vyměřil žalobkyni darovací daň ve výši 6 498 000 Kč z daru ve výši celkem 50 000 000 Kč poskytnutého po částech ve dnech 27. 10. 2011 a 15. 11. 2011 D. K.. Odvolací finanční ředitelství následně rozhodnutím ze dne 15. 5. 2018, č. j. 21292/18/510031461702147 zamítlo její odvolání podané proti uvedenému platebnímu výměru. [2] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 3. 5. 2019, č. j. 43576/19/710030121013876, nařídil přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, a to z důvodu procesního pochybení spočívajícího v neseznámení žalobkyně s nově zjištěnými skutečnostmi a důkazy v odvolacím řízení před vydáním rozhodnutí. Po provedeném přezkumném řízení Odvolací finanční ředitelství vydalo rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019, č. j. 44946/19/510031461709097, kterým přezkumné řízení zastavilo. Žalovaný následně na základě odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2020, č. j. 27410/20/710030121013876 (dále jen „napadené rozhodnutí“) toto rozhodnutí změnil tak, že výrok o zastavení řízení nahradil výrokem o změně některých odstavců v odůvodnění původního rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství s tím, že jeho závěr zůstává beze změny. [3] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji však shora uvedeným rozsudkem zamítl. [4] Uvedl, že procesní pochybení, které bylo důvodem pro nařízení přezkumného řízení, se fakticky vztahovalo pouze k důkazům, které byly prováděny za účelem posouzení otázky soužití žalobkyně s Mgr. Kuchtovou v rozhodném období (od 27. 10. 2010, tj. rok před poskytnutím první části daru, do 15. 11. 2011, tj. do poskytnutí druhé části daru) ve společné domácnosti [tato otázka byla stěžejní s ohledem na možné osvobození od daně darovací dle § 19 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 3 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 29. 12. 2011]. [5] Pokud šlo o námitky neprovedení navrhovaných výslechů svědků, krajský soud uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný měl pro své rozhodování k dispozici řadu svědeckých výpovědí a listinných důkazů, na základě nichž mohl legitimně považovat své závěry za dostatečně podložené. Skutkový stav zjištěný žalovaným nebylo možné hodnotit jako prima facie za nedostatečně zjištěný. Pro podrobnější zjištění skutkového stavu a ověření závěrů žalovaného však provedl výslech A. J. a M. K.. [6] Následně ve vazbě na zjištěný skutkový stav konstatoval, že žalobkyně spolu s Mgr. Kuchtovou nesdílely v období od 27. 10. 2010 do 15. 11. 2011 společnou domácnost. Zabýval se přitom jednotlivými kritérii „společné domácnosti“ vymezenými judikaturou civilních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001 apod.). Ačkoliv identifikoval dílčí pochybení žalovaného při hodnocení důkazů, závěry žalovaného v podstatné míře obstály, a krajský soud tak žalobu zamítl jako nedůvodnou. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. [8] Předně (opakovaně) namítla, že správní orgány postavily své rozhodnutí na závěru, že neprokázala jeden ze znaků společné domácnosti, a to tzv. spotřební charakter společenství. Krajský soud však postupoval nezákonně, neboť se překvapivě zabýval i jinými aspekty, a to kupříkladu dobou trvání a místem společného žití. K těmto skutečnostem však stěžovatelka nijak neargumentovala a novým skutkovým a právním posouzením věci ze strany krajského soudu tak byla zkrácena na svých procesních právech. Krajský soud měl zrušit rozhodnutí žalovaného a ten měl být zavázán k posouzení i dalších znaků společné domácnosti, které soud zdůraznil v napadeném rozsudku. [9] Postup soudu považuje za nezákonný i z toho důvodu, že soud provedl výslech paní Jílkové a pana Kuchty, a to aniž by jejich provedení v rámci žaloby navrhovala. Za nepřípustný považuje postup soudu, který z několika svědků navrhovaných v řízení před správními orgány předvolá selektivně pouze některé, aniž by odůvodnil jejich výběr, případně proč nepředvolal též ostatní (například paní K.). Dále je toho názoru, že soud překročil meze možného dokazování dané právě přezkumným charakterem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť svojí činností de facto nahradil činnost žalovaného, což je nepřípustné. [10] Ve vztahu k svědkyni Kuchtové uvedla, že její výslech opakovaně před správcem daně a žalovaným navrhovala, přičemž ti postupovali nezákonně, pokud se spokojili toliko s protokolem o jejím výslechu provedeným v jiném daňovém řízení. [11] Za nezákonné pak označila též pochybnosti soudu stran věrohodnosti všech proběhlých svědeckých výpovědí, a to na základě toliko neúplných informací o údajném přátelském či nepřátelském vztahu těchto svědků ke stěžovatelce. Toto své tvrzení však soud nikterak nedoložil. [12] Jako nesprávné napadla I) hodnocení budovy označované jako „Dřevák“; soud dospěl k nesprávnému závěru, že nesplnila definiční znak společného bytu, a že se jednalo toliko o ubytovnu a II) hodnocení „trvajícího charakteru“ a primárního cíle jejich soužití (viz body 31 a 34 napadeného rozsudku). [13] Následně též rozporovala závěr soudu, že nedocházelo ke společnému hrazení nákladů (tj. spotřebního charakteru soužití), neboť přehlíží, že (i) společenství mělo společný fond na úhradu běžných potřeb, že (ii) paní K. (resp. její společnosti) hradila v porovnání s ostatními více a dále, že (iii) paní P. a stěžovatelka měly na úhradu svých osobních potřeb k dispozici platební kartu K., kterou za tímto účelem využívaly. [14] Závěrem odkázala na několik fotografií ze svatby paní K. a pana K., které dokládají blízký vztah osob zúčastněných na projektu Ptyč, byť ta nyní nepravdivě a účelově tvrdí opak. [15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž setrvává na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a následně aprobovaných krajským soudem v napadeném rozsudku. Navrhl proto zamítnutí podané kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [16] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Úvodem kasační soud připomíná (viz vymezení věci provedené výše), že předmětem řízení před krajským soudem bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2020, č. j. 27410/20/710030121013876, vydané v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o přezkumu. [19] Podle § 123 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), přitom pro přezkumné řízení platí, že „správce daně je při řízení vázán důvody, pro které bylo nařízeno, a právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí; ve stejném rozsahu může řízení doplňovat a odstraňovat jeho vady. [20] Vymezení rozsahu přezkumné činnosti žalovaného a následně soudu shrnul krajský soud zcela vyčerpávajícím způsobem v bodech 9 a následujících napadeného rozsudku, na které tímto kasační soud odkazuje. Ostatně na tyto závěry odkazuje též stěžovatelka v úvodu své kasační stížnosti a nečiní je jakkoliv sporné. [21] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že krajský soud nemá povinnost reagovat na každou dílčí žalobní argumentaci (a v žalobě obecně zmíněné tvrzení) a tu obsáhle vyvrátit. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/201333, či rovněž nález