1 As 287/2021 — Nejvyšší správní soud

1 As 287/2021- 53 - text  1 As 287/2021 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. L. Č., zastoupeného Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti žalovanému: předsednictvo Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, se sídlem Vladislavova 1390, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí předsednictva žalovaného č. j. RSSpR 20200924odv., bez uvedení data, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021, č. j. 3 A 140/202069, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalobce, advokáta Mgr. Filipa Hajného. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce dne 11. 6. 2019 požádal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též „Rozhodčí soud“) o tyto informace: 1. Seznam všech sporů rozhodnutých u Rozhodčího soudu v posledních pěti letech před podáním této žádosti, kde alespoň jednou ze stran sporu byl stát, resp. státní orgán, územní samosprávný celek nebo veřejná instituce ve smyslu InfZ; 2. Identifikace všech účastníků řízení a jejich právních zástupců ve sporech uvedených v bodě 1 této žádosti; 3. Jakým způsobem byly předmětné spory rozhodnuty, tj. zda ve prospěch nebo neprospěch sub ektů uvedených v bodě 1 této žádosti; 4. Identifikace rozhodců, kteří rozhodovali spory uvedené v bodě 1 této žádosti, a dále informace o tom, kdo tyto rozhodce jmenoval; 5. Identifikace všech členů předsednictva Rozhodčího soudu v období posledních pěti let před podáním této žádosti s uvedením doby, od kdy do kdy funkci člena předsednictva vykonávali. [2] Rozhodčí soud k žádosti nedatovaným rozhodnutím č. j. RSSpR 20200924, doručeným žalobci dne 24. 9. 2020, uvedl, že se nepovažuje za povinný subjekt dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), a žádost v rozsahu bodů 1. až 4. odmítl (ve vztahu k bodu 5. odkázal na informace na webových stránkách soudu). [3] K odvolání žalobce předsednictvo Rozhodčího soudu rovněž nedatovaným rozhodnutím č. j. RSSpR 20200924odv. (doručeného žalobci dne 26. 10. 2020) potvrdilo nedatované rozhodnutí č. j. RSSpR 20200924. [4] Žalobce proto proti rozhodnutí předsednictva podal správní žalobu. V té zejména poukázal na nicotnost rozhodnutí žalovaného, neboť o věci měl rozhodovat Úřad pro ochranu osobních údajů dle § 20 odst. 5 InfZ. Dále i na to, že Rozhodčí soud je povinným subjektem dle InfZ, což potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 As 282/201846, č. 3879/2019 Sb. NSS. [5] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že není povinným subjektem z důvodů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ČEZ; s ohledem na smysl a účel InfZ; toho, že nenaplňuje kumulativně ani další hlediska veřejné instituce vymezená soudní praxí; neboť u něj ani nepřevažují znaky veřejné instituce; protože má smíšenou povahu (vykonává i řadu jiných činností než jen rozhodování sporů). [6] Městský soud prohlásil nicotným rozhodnutí žalovaného a potvrdil závěry žalobce o tom, že Rozhodčí soud je osobou povinnou dle InfZ. Soud přitom vyšel z rozsudku č. j. 6 As 282/201846, přičemž shrnul, že Rozhodčí soud je veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ, neboť představuje původně státem zřízené a posléze zákonem uznané výlučné fórum pro alternativní řešení sporů, stát si vyhradil výlučnou pravomoc zřizovat tento typ rozhodčích soudů zákonem a jako stálá institucionální alternativa k soudnímu rozhodování sporů plní veřejný účel. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu z vícera důvodů, jako dvě hlavní právní otázky však uvádí: zdali je Rozhodčí soud povinným subjektem a pokud ano, kdo by rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí Rozhodčího soudu. Nejvyššímu správnímu soudu úvodem navrhnul předložit věc rozšířenému senátu, neb má za to, že by měly být překonány závěry rozsudku č. j. 6 As 282/201846. [8] Samotné kasační námitky míří do čtyř oblastí. [9] Za prvé, stěžovatel poukazuje na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů. V žalobě nabídl argumenty směřující proti závěrům rozsudku č. j. 6 As 282/201846, které však městský soud přešel odkazem na právě zmíněný rozsudek. [10] Za druhé, není povinným subjektem, neboť veškeré následky spojené s informační povinností musí jít výlučně k tíži moci veřejné (srov. nález Ústavního soudu ve věci ČEZ). To se však v případě stěžovatele neděje. Stěžovatel má tzv. smíšenou povahu, neboť kromě rozhodování sporů v rozhodčím řízení vykonává i celou řadu jiných činností. K tomu např. srov. postavení exekutora dle usnesení kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. Komp 2/2018 – 49). Ústavní soud se v usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 37/08, vyjádřil o stěžovateli jako o „soukromé osobě“, stejně tak i v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4314/12, se ve vztahu ke stěžovateli hovoří jako o soukromoprávním subjektu nalézajícím právo. Obdobně se k povaze stěžovatele vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1899/2008. [11] Stěžovatel je financován ze soudních poplatků, které plynou od soukromých subjektů, přičemž část těchto peněz by nutně musela jít na náklady vzniklé ve spojitosti s postavením stěžovatele jako povinného subjektu. Tyto náklady se pak nepromítnou do sféry státu, veřejných a státních orgánů či orgánů územní samosprávy, či profesních komor, ale půjdou toliko k tíži soukromé osobě – stěžovateli. [12] Nad rámec „rozhodovací činnosti“ vede stěžovatel dobrovolné smírčí řízení; může poskytovat prostředky na humanitární nebo vzdělávací účely, přičemž zisk může využit i pro „jiné účely“; probíhají před ním doménové spory. Stejně jako u exekutorů nelze rozhodovací činnost vyčlenit od jiných (např. výše uvedených) jeho činností, tudíž stěžovatele také nelze (pro jeho smíšenou povahu) považovat za povinný subjekt. [13] Smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím je kontrola výkonu veřejné moci a nakládání s veřejnými prostředky. Stěžovatel však nevykonává veřejnou moc ani nenakládá s veřejnými prostředky. V této souvislosti nelze nezmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 282/201846 shledal, že hlediska veřejné instituce nejenže nemusí být naplněna kumulativně, ale dokonce se ani nepoužije hledisko aritmetické převahy těchto hledisek, neboť tato hlediska se mohou v existenci a činnosti instituce otisknout různou intenzitou. Veřejné instituce, na rozdíl od státních orgánů a orgánů územní samosprávy, mají informační povinnost uloženou pouze zákonem, proto by měl okruh těchto subjektů vymezen co nejpečlivěji (dostávají se do nerovného postavení vůči ostatním subjektům) a úzce. Znaky vymezené soudy by proto měly být u těchto subjektů naplněny kumulativně. [14] Stěžovatel dále nepodléhá žádnému státnímu dohledu, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 282/201846; stát se nepodílí na ustavení předsednictva stěžovatele a ani stěžovatele nezřídil (zřizovatelem byla bývalá Československá obchodní komora). Zánik stěžovatele by nebyl veřejnoprávní, neboť je soukromou osobou. [15] Činnost stěžovatele spočívá především v rozhodování majetkových sporů, nikoli v uspokojování veřejného zájmu. Činnost tak slouží konkrétním subjektům, které se dobrovolně rozhodly využít „platformy“ stěžovatele k posouzení jejich sporu. Hledisko veřejného účelu proto není naplněno. [16] Za třetí, napadený rozsudek se nevypořádal s tím, proč je nutné považovat předsednictvo stěžovatele za odvolací orgán. Stěžovatel předložil v řízení před městským soudem argumentaci, proč je nutné považovat za odvolací orgán stěžovatele jeho předsednictvo, a to s odkazem na výkon dozoru prováděného předsednictvem stěžovatele ve smyslu věty druhé § 178 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Městský soud však argumentaci stěžovatele zcela přešel a aplikoval toliko větu první § 178 odst. 1 správního řádu. [17] Za čtvrté, městský soud pochybil, pokud prohlásil nicotnost rozhodnutí žalovaného a věc neodmítl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 As 342/2016122). V souzené věci má navíc žalovaný za to, že o odvolání, pokud by byl Rozhodčí soud povinným subjektem, správně rozhodlo jeho předsednictvo. [18] Stěžovatel si je vědom rozsudku kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu ze