2 Ads 393/2020 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 393/2020- 38 - text 2 Ads 393/2020 – 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Otavské strojírny a. s., se sídlem Strakonická 365, Horažďovice, zastoupený Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2018, č. j. 1619/1.30/18-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2020, č. j. 30 A 158/2018-92, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen „inspektorát“) rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018, č. j. 6535/6.30/17-37 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl tak, že dle výroku I. žalobce spáchal správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), tak, že: 1) umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti tím, že v období od 1. 1. 2016 do 21. 7. 2016 umožnil výkon závislé práce mimo pracovně právní vztah J. P., státní příslušnost Slovenská republika, který pro žalobce v jeho provozovně na adrese Strakonická 365, Horažďovice (dále jen „provozovna“) vykonával svářečské práce, čímž žalobce porušil § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zákoník práce“); 2) umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti tím, že v období od 1. 1. 2016 do 21. 7. 2016 umožnil výkon závislé práce mimo pracovně právní vztah R. D., státní příslušnost Ukrajina, který pro žalobce v jeho provozovně vykonával svářečské práce, čímž žalobce porušil § 3 zákoníku práce; 3) umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti tím, že v období od 1. 1. 2016 do 20. 5. 2016 umožnil výkon závislé práce mimo pracovně právní vztah O. D., státní příslušnost Ukrajina, který pro žalobce v jeho provozovně vykonával svářečské práce, čímž žalobce porušil § 3 zákoníku práce. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí inspektorát uložil žalobci dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti pokutu ve výši 250 000 Kč. Zároveň výrokem III. inspektorát uložil žalobci povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč. [2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. To žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 25. 5. 2018, č. j. 1619/1.30/18-3, které žalobce posléze napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni. [3] Krajský soud v Plzni žalobu zamítl rozsudkem, který nyní Nejvyšší správní soud přezkoumává v rámci řízení o žalobcově kasační stížnosti. Krajský soud dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí žalovaného netrpí vadami, které mu žalobce vytýká. Zejména považoval krajský soud rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné, přičemž žalovaný mohl v daném případě odkazovat i na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Dále měl soud za to, že žalovaný (resp. inspektorát) prokázal naplnění znaků závislé práce. Žalovaný taktéž řádně zjistil a vyhodnotil skutkový stav, jakož i adekvátně interpretoval žalobcova tvrzení. Krajský soud se domníval, že žalovaný nemusel provádět další navrhované důkazy a že žalovaný správně posoudil naplnění materiální stránky přestupku a pokutu uložil v souladu se zákonem. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů a také nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. [5] Stěžovatel nejdříve přiblížil skutkový stav věci a poukázal na povahu své činnosti. Stěžovatel podniká v odvětví strojírenského průmyslu a k výkonu činností spadajících do oblasti jeho podnikání využívá z části vlastní zaměstnance a z části dodávky od svých obchodních partnerů, případně dodavatelů svých obchodních partnerů. Služeb svých obchodních partnerů využívá, neboť není schopen vlastními zaměstnanci pokrýt poptávku po jím poskytovaných službách. Na trhu je dlouhodobě nedostatek zaměstnanců, kteří by byli ochotni vstoupit do zaměstnaneckého poměru, pročež stěžovatel řeší tento dlouhodobý faktický nedostatek prostřednictvím dodávek od svých obchodních partnerů. [6] Jedním z dodavatelů služeb pro stěžovatele je i společnost NEZAN, s. r. o - organizační složka (dále jen „NEZAN“). Stěžovatel uzavřel se společností NEZAN rámcovou dohodu o dílo dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Předmětem této smlouvy bylo provádění služeb vedoucích ke zhotovení hmotných věcí, přičemž cena za dílo zahrnovala i cenu za pronájem pracovních nástrojů a pomůcek ke zhotovení díla. Dále měl stěžovatel se společností NEZAN uzavřenou nájemní smlouvu, na základě níž mohla společnost NEZAN, resp. její dodavatelé, konat práci v prostorách stěžovatele. [7] Spolupráce mezi stěžovatelem a NEZAN fungovala na tom principu, že stěžovatel v návaznosti na své aktuální potřeby poptal u společnosti NEZAN relevantní plnění, které bylo oceněno jednorázovou částkou zahrnující všechny aspekty prováděné činnosti; společně učinili dohodu o termínu plnění a následně došlo k započetí plnění díla. To bylo z ekonomických důvodů prováděno zásadně v prostorách patřících stěžovateli, přičemž stěžovatel žádným způsobem neovlivňoval to, kdo a jak dané dílo bude plnit. Zároveň pochopitelně musel mít o složení osob nacházejících se v jeho prostorách povědomí, neboť byl i ve vztahu k těmto osobám povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Toto byl jediný důvod evidence přítomnosti pracovníků společnosti NEZAN; stěžovatel práci a pohyb pracovníků společnosti NEZAN v jeho prostorách nijak dlouhodobě neevidoval. [8] Pokyny vztahující se k provádění díla udělovala jednotlivým pracovníkům výhradně společnost NEZAN, která se smluvně zavázala stěžovateli dodat dílo stanovené kvality v ujednané lhůtě. Stěžovatel způsob provedení díla pracovníky společnosti NEZAN nijak neovlivňoval a neuděloval jim žádné pokyny. Stěžovatel v průběhu spolupráce maximálně, v intencích jeho obchodního vztahu se společností NEZAN, kontroloval kvalitu prováděného díla tak, aby dílo odpovídalo požadované smluvně sjednané kvalitě. Spolupráce mezi NEZAN a stěžovatelem probíhala striktně v podnikatelském režimu a jejím výsledkem mělo být zhotovené dílo bez ohledu na způsob jeho provádění. Mezi stěžovatelem a zaměstnanci a dodavateli společnosti NEZAN neexistoval žádný právní vztah ani bezprostřední faktický vztah. [9] Přesto inspektorát vydal shora zmiňované prvostupňové rozhodnutí. Nesprávně konstatoval, že stěžovatel porušil § 3 zákoníku práce, když dovodil, že stěžovatel umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti dodavatelům společnosti NEZAN, J. P., R. D. a O. D. (dále také jen „pracovníci“). Inspektorát tak dospěl k nesprávnému závěru, že mezi stěžovatelem a pracovníky společnosti NEZAN došlo k výkonu závislé práce, přičemž inspektorát shledal, že byly naplněny všechny její pojmové znaky. [10] Na nesprávnosti prvostupňového rozhodnutí poukázal stěžovatel v odvolání. Uvedl zejména to, že inspektorát zcela odhlédl od faktického postavení společnosti NEZAN ve vztahu ke stěžovateli a nezohlednil reálné fungování dotčených právních vztahů. Inspektorát dále vůbec nevzal v potaz to, že stěžovatel v průběhu vedeného správního řízení prokázal, že každý jednotlivý znak závislé práce v jeho (nadto odvozeném) právním vztahu chybí. Právem vytýkané vady pak žalovaný nezhojil a poté nesprávně zamítl žalobu krajský soud. [11] Pokud jde o pochybení krajského soudu, uvádí stěžovatel, že se krajský soud věcí dostatečně nezabýval. To mělo za následek, že nesprávně právně posoudil porušení § 3 zákoníku práce stěžovatelem. Dále se krajský soud nijak nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného (které bylo poznamenáno hrubě zjednodušujícími závěry a toliko odkazem na prvostupňové rozhodnutí) a sám soud pak odpovídajícím způsobem nezohlednil skutečnosti vyplývající z důkazů předložených stěžovatelem. To se týká zejména toho, že z předložených důkazů a skutkových okolností je zjevné, že se v případě práce vykonávané pracovníky ve vztahu ke stěžovateli nejednalo o závislou práci ve smyslu § 3 zákoníku práce. Tito pracovníci se nenacházeli v podřízeném postavení ve vztahu ke stěžovateli, stěžovatel jim neuděloval závazné pokyny a nebyly naplněny ani další znaky závislé práce.