2 Afs 374/2020 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 374/2020- 42 - text 2 Afs 374/2020 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Insolvenční správci v. o. s., se sídlem Na Míčánce 1044/39, Praha 6, insolvenční správkyně úpadce Inovační technologické centrum – VÚK, a. s., zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2016, č. j. 12121/16/5300-22441-711458, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, č. j. 46 Af 26/2017-118, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2016, č. j. 12121/16/5300-22441-711458 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání úpadce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 12. 2014, č. j. 4391343/14/2101-50050-200573, ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4412310/14/2101-50050-200573, ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4412569/14/2101-50050-200573, ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4412837/14/210150050-200573, a ze dne 16. 1. 2015, č. j. 342208/15/2101-50050-200573. [2] Správce daně těmito platebními výměry snížil výši nadměrného odpočtu nárokovaného úpadcem v daňovém přiznání za měsíc duben 2012 z 6 519 916 Kč na 5153 Kč a dále vyměřil úpadci daňovou povinnost ve výši 4086 Kč (únor 2012), 102 509 Kč (březen 2012), 137 371 Kč (květen 2012) a 102 509 Kč (červen 2012) namísto deklarovaného nadměrného odpočtu ve výši 29 177 797 Kč (únor 2012), 22 940 929 Kč (březen 2012), 12 170 733 Kč (květen 2012) a 8 360 925 Kč (červen 2012). Žalovaný potvrdil závěr správce daně, že úpadce nemá nárok na odpočet daně na vstupu ze zdanitelných plnění od svého dodavatele, společnosti O., a. s., a od přepravce, společnosti C. p. s. r. o. Správce daně totiž odkryl podvodný řetězec obchodování s materiálem obsahujícím drahé kovy, o kterém úpadce mohl a měl vědět. [3] Krajský soud shora citovaným rozsudkem č. j. 46 Af 26/2017-118 (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Části žalobních námitek nepřisvědčil a ztotožnil se s žalovaným, že se žalobkyně účastnila řetězce obchodů zasažených podvodem na DPH a žalovaný to dostatečně prokázal. Část žalobních námitek krajský soud odmítl jako opožděně uplatněnou. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které jej navrhla zrušit z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Podle stěžovatelky je napadený rozsudek nezákonný, jelikož senát krajského soudu rozhodoval v nesprávném složení. Podle rozvrhu práce platného ke dni vydání napadeného rozsudku měl senát 55. oddělení krajského soudu rozhodovat ve složení Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., předseda senátu, Mgr. Miroslav Makajev, soudce, Mgr. Lenka Oulíková, soudkyně. Místo Mgr. Lenky Oulíkové však byl v senátu při rozhodování o věci žalobkyně přítomen Mgr. Karel Ulík. Ten není v rozvrhu práce uveden jako náhradník pro obsazení senátu v případě krátkodobé ani dlouhodobé nepřítomnosti některého ze soudců. Nesprávné obsazení senátu vedlo k upření práva na zákonného soudce a ke zmatečnosti rozsudku. [6] Krajský soud navíc neměl vůbec rozhodovat o věci samé. Stěžovatelka podala původně žalobu k Okresnímu soudu Praha-východ. Ten postoupil věc k posouzení věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením, že k projednání věci jsou příslušné krajské soudy ve správním soudnictví. Namísto aby vrátil věc Okresnímu soudu Praha-východ, který měl podle § 104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), řízení o žalobě zastavit a vyzvat stěžovatelku, aby podala žalobu ve správním soudnictví, však Vrchní soud v Praze po právní moci usnesení o věcné příslušnosti žalobu rovnou postoupil správnímu úseku Krajského soudu v Praze. Byl to proto krajský soud, kdo měl věc postoupit zpět Okresnímu soudu Praha-východ. Ten měl následně postupovat již uvedeným způsobem podle § 104b odst. 1 o. s. ř. Tím, že tak krajský soud neučinil, připravil stěžovatelku o možnost podat žalobu znovu, tentokrát již v zastoupení advokátem. [7] Konečně stěžovatelka namítá prekluzi práva stanovit daň nejpozději ke dni 13. 9. 2015. Podle ní jsou 3 roky od zahájení daňové kontroly dostatečným prodloužením lhůty pro stanovení daně a každé další prodloužení je potřeba hodnotit restriktivně (v této souvislosti odkázala na právní názor vyslovený nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14). Nelze aplikovat prodloužení lhůty pro stanovení daně o 1 rok podle § 148 odst. 2 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“). Takové prodloužení lhůty pro stanovení daně je totiž nepřípustným zásahem do autonomní sféry jednotlivce. Jelikož ke dni 13. 9. 2015 nebyla úpadci daň pravomocně stanovena, došlo k její prekluzi. [8] Podle žalovaného Mgr. Ulík mohl jako člen senátu nahradit Mgr. Oulíkovou jak podle § 44 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), tak podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze, který s možnou náhradou člena senátu počítá. Jednání soudu proběhlo za nouzového stavu kvůli epidemii a předtím bylo několikrát odročeno. Soudce Mgr. Ulík byl ke krajskému soudu dočasně přidělen od 1. 7. 2020. Soud tedy nejspíše operativně reagoval na vzniklou situaci. Navíc nedošlo ke kompletní změně v obsazení senátu oproti složení dle rozvrhu práce. Změna se týkala pouze jednoho soudce, jenž nebyl jako zastupující soudce v rozvrhu práce výslovně uveden. Jelikož se v dané věci konalo jednání, stěžovateli bylo zřejmé, v jakém složení senát rozhoduje. [9] K námitce, že krajský soud žalobu věcně projednal, namísto aby věc vrátil Okresnímu soudu Praha-východ, který měl řízení o žalobě zastavit a vyzvat stěžovatelku, aby podala žalobu ve správním soudnictví, žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2013, č. j. 4 Ads 72/2013–30. Na něj odkázal i samotný krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku a podle jeho právního názoru postupoval. [10] Pokud jde o námitku prekluze, měl žalovaný argumentační linii stěžovatelky vyřešenu (v její neprospěch) judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 6 Afs 386/2017–56. Pokud nastanou rozhodné skutečnosti předvídané v § 148 daňového řádu, k prodloužení, přerušení nebo stavení lhůty pro stanovení daně může docházet i opakovaně, pouze s jediným limitem, že se tak musí stát v rámci maximální desetileté lhůty. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [12] Kasační stížnost není důvodná [§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.]. [13] Stěžovatelka v první řadě namítá nesprávné obsazení senátu při vydání napadeného rozsudku. [14] Podle rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2020, platného od 1. 1. 2020 a dostupného na www.justice.cz, rozhoduje (místopředsedkyně) JUDr. Ivana Švehlová „na úseku správního soudnictví, kdo provede v řízení potřebné jednotlivé neodkladné úkony, brání-li je dočasně mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka provést soudci, asistentu soudce, vyššímu soudnímu úředníku, soudnímu tajemníku příslušným podle rozvrhu práce nebo justičnímu čekateli, popřípadě jejich zástupcům určených rozvrhem práce (§ 44 zákona o soudech a soudcích).“ Dále na straně 16 rozvrhu práce je k určení obsazení soudu uvedeno: „Nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout předseda senátu, soudce, samosoudce nebo přísedící určení rozvrhem práce a ani rozvrhem práce určení jejich zástupci při trvalém převzetí věci nebo při dlouhodobém převzetí věci, věc místo nich projedná a rozhodne předseda senátu, soudce, samosoudce nebo přísedící, jenž bude určen losem z řad předsedů senátů, soudců, samosoudců nebo přísedících, kteří působí na příslušném úseku krajského soudu. Losování provede předseda krajského soudu nebo jím pověřený místopředseda krajského soudu. O provedeném losování se sepíše záznam. Postup podle § 44 zákona o soudech a soudcích tím není dotčen.“ [15] Podle § 44 zákona o soudech a soudcích,