2 Afs 76/2020 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 76/2020- 48 - text 2 Afs 76/2020 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Svatojánská lékárna, s.r.o., se sídlem Pešinova 153/1, Hradec Králové, zast. JUDr. Annou Bordoni, advokátkou, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017, č. j. 45493/17/5300-22444-702525, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2020, č. j. 31 Af 4/2018 - 128, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 11. 2017, č. j. 45493/17/5300-22444-702525 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr ze dne 15. 2. 2017, č. j. 261701/17/2701-50525-609332, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince 2011 ve výši 100 000 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 20 000 Kč, a ze dne 15. 2. 2017, č. j. 261740/17/2701-50525-609332, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince roku 2012 ve výši 81 028 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 16 205 Kč. [2] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 31 Af 4/2018 - 128 (dále jen „napadený rozsudek“). Konstatoval, že mezi účastníky řízení je sporné posouzení otázky, zda žalobkyně za zdaňovací období prosinec roku 2011 a prosinec roku 2012 prokázala přijetí zdanitelných plnění od dodavatelů Lyra.com a Centrum Consult deklarovaných na daňových dokladech a jejich použití pro ekonomickou činnost. [3] Dále uvedl, že zasláním výzvy správce daně k odstranění pochybností dne 6. 11. 2015 přešlo důkazní břemeno na žalobkyni. Správce daně v této výzvě dostatečně ozřejmil svoje pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění a dostatečně návodně žalobkyni vyzval k prokázání, že se plnění skutečně v její prospěch uskutečnilo tak, jak deklarovala předloženými daňovými doklady. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala dne 19. 11. 2015, požadované důkazní prostředky však nedoložila. Pochybnosti správce daně se žalobkyni odstranit nepodařilo, důkazní břemeno tedy neunesla. Lze proto přisvědčit názoru žalovaného vyslovenému v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle něhož žalobkyně nedoložila zpracovanou analýzu hospodaření roku 2011 a návrh strategie pro rok 2012 ani další důkazy, které by prokazovaly bezprostřední vazbu na tuto studii. Navíc v daňovém řízení správce daně zjistil nesoulad mezi výpovědí jednatele žalobkyně a jednatele dodávající společnosti Lyra.com ohledně dodání a případného převzetí této studie. Žalobkyně nedoložila ani přehled reklamních předmětů svědčící jednak o jejich převzetí a konečně i o samotné evidenci. [4] Krajský soud se ztotožnil i s názory žalovaného odůvodňujícími neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí Mgr. B. a Ing. S. Pokud žalobkyně nedoložila v rámci důkazního řízení samotnou studii týkající se analýzy hospodaření roku 2011 a návrh strategie na rok 2012, takže vlastně neprokázala, že předmětné studie vůbec existovaly, nelze tento nedostatek vyvážit navrhovanými svědeckými výpověďmi. Stejně tak nelze navrhovanými výslechy svědků Mgr. F., MUDr. Š. a MUDr. B. nahradit prokázání pořízení reklamních předmětů od společnosti Centrum Consult, když žalobkyně nedisponovala žádným důkazem o jejich převzetí a evidenci. Postup správce daně tak odpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 11. 8. 2011, č. j. 2 Afs 15/2011 - 80), neboť navržené důkazní prostředky nemohly být potřebné ke zjištění stavu věci. [5] K námitce žalobkyně, že většina podkladů, jež měla k dispozici, byla zabavena Policií ČR, krajský soud uvedl, že předmětná tvrzení zůstávají v obecné rovině a nejsou žádným způsobem doložena. S poukazem na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, podle nějž listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků podaných v jiných řízeních o právech a povinnostech než v daňovém řízení, v němž má dotyčná listina sloužit jako důkaz, mohou být podkladem pro rozhodnutí, není-li to na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky, byly-li pořízeny i v jiných ohledech v souladu se zákonem a dostaly-li se do sféry správce daně zákonným způsobem, krajský soud konstatoval, že tyto podmínky byly v nyní posuzované věci splněny. Žalobkyně ostatně ani konkrétně nenamítala, že by tomu bylo jinak. V nyní posuzované věci ani nelze tvrdit, že by jediné rozhodující důkazy, kterými by správce daně unesl své důkazní břemeno, měly původ v trestním řízení. Nelze ani dovodit, že by správce daně pouze spoléhal na protokoly o výpovědi obviněného. Lze uvést, že důkazy prováděné v daňovém řízení zároveň nebyly v rozporu s důkazy získanými z trestního řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. Uvedla, že v daňovém řízení může k prokázání určitých skutečností postačovat i řetězec nepřímých důkazů, a vyjádřila přesvědčení, že splnila svou povinnost, když předložila všechny jí dostupné relevantní důkazy k prokázání existence a poskytnutí zdanitelných plnění. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně interpretoval a hodnotil důkazy a nevypořádal se s námitkami stěžovatelky ohledně zásadních procesních vad řízení a opomenul jí předložené důkazy. Stěžovatelka dále nesouhlasí, že by nedoložila splnění podmínky podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH. Správce daně byl oprávněn požadovat prokázání přijetí zdanitelných plnění, nemohl však po stěžovatelce požadovat prokázání skutečností zatěžujících jiné daňové subjekty (dodavatele). Stěžovatelka správci daně doložila dlouhým seznamem předložených i navržených důkazů, že plnění objednala, zaplatila, že existovala a že dodavatelé jsou existujícími subjekty, což vše navrhovala prokázat i výslechy svědků v rámci daňového řízení. [7] Správní orgány i krajský soud opírají své závěry o pochybnosti ohledně věrohodnosti důkazů předložených stěžovatelkou, přičemž zcela rezignují na hodnocení věrohodnosti důkazů získaných v rámci trestního řízení vedeného proti PharmDr. M., tehdejšímu předsedovi představenstva stěžovatelky, které byly dle stěžovatelky získány nezákonně, nemohou být samy o sobě použity v rámci správního řízení tak, jak to učinil správce daně, anebo jsou zcela nevěrohodné, ať již z důvodu osob, kterých se týkají, tak i proto, že se netýkají posuzované věci. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že v případě jiné společnosti, ve které byl PharmDr. M. jednatelem, byly vydané zajišťovací příkazy Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 20/2017  250 zrušeny pro nezákonnost. [8] K důkazům získaným v rámci trestního řízení stěžovatelka uvedla, že správní orgány z těchto důkazů záměrně vybírají pouze ty, které podporují jejich závěry, a záměrně opomíjejí ty, které vedou k možnosti závěru jiného. Stěžovatelka správním orgánům vytkla, že považují za pravdivou výpověď spolupracujícího obviněného F. V., přičemž v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že F. V. vypovídal opakovaně nepravdivě. [9] Vzhledem k tomu, že celá řada důkazních prostředků získaných v předmětném trestním řízení nebyla dle stěžovatelky pořízena v souladu se zákonem, není možné těchto prostředků použít v daňovém řízení. Správní orgány i krajský soud pochybily, když se otázkou, zda byly důkazní prostředky získány v souladu se zákonem, blíže nezabývaly a neposoudily ji coby předběžnou otázku, jak jim ukládá § 99 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu byla de facto postavena výhradně na důkazech pocházejících z trestního řízení, ač krajský soud tvrdí něco jiného, což však nijak nedokládá ani nerozvádí, a toto tvrzení krajského soudu je z tohoto pohledu zcela nepřezkoumatelné. [10] Správní orgány ani krajský soud podle stěžovatelky nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a odmítly provést stěžovatelkou navržené důkazy. Došlo tak k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na zajištění nestranného a spravedlivého procesu vylývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že jí navržené důkazy byly způsobilé objasnit skutečný skutkový stav, případně minimálně k jeho objasnění podstatně přispět, a správce daně i krajský soud tak po