3 Afs 59/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 59/2021- 49 - text  3 Afs 59/2021 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Město Trutnov, se sídlem Slovanské náměstí 165, Trutnov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2021, č. j. 31 Af 27/2019 – 37, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Finanční úřad pro Královohradecký kraj (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 1770467/18/2713-50522-608485 (dále jen „platební výměr“), vyměřil žalobci podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 274.522 Kč. Žalovaný k odvolání žalobce následně rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019, č. j. 22643/19/5200-11434-701858 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), změnil platební výměr tak, že do něj doplnil popis skutku, v ostatním rozhodnutí správce daně (platební výměr) potvrdil a odvolání zamítl. [2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítnul. [3] Krajský soud nejprve shrnul podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Uvedl, že žalobce podal dne 7. 9. 2018 prostřednictvím datové schránky přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017. Správce daně akceptoval údaje vykázané v podaném řádném daňovém přiznání a platebním výměrem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1716658/18/2713-50522-608485, vyměřil žalobci daň za výše uvedené zdaňovací období ve výši 5.490.430 Kč. Následně vydal platební výměr za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob, proti němuž podal žalobce odvolání. Žalovaný rozhodl o podaném odvolání tak, že změnil části výroku rozhodnutí správce daně s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, z něhož plyne, že výrok rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání. V ostatním se výrok platebního výměru nezměnil. [4] Krajský soud konstatoval, že žalobce je poplatníkem daně z příjmů právnických osob na základě § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), přičemž v souladu s § 17a tohoto zákona má statut veřejně prospěšného poplatníka. Krajský soud uvedl, že je mezi stranami nesporné, že žalobci vznikla povinnost podat řádné daňové přiznání k této dani za zdaňovací období roku 2017 nejpozději dne 3. 4. 2018. Rovněž je nesporné, že žalobce tuto povinnost splnil až dne 7. 9. 2018, tj. 157 dnů po uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání. Proto mu vznikla povinnost uhradit pokutu dle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu. [5] Žalobce namítal, že jeho postavení obce je „odlišné od ostatních poplatníků daně z příjmů právnických osob, neboť obec je příjemcem daně z příjmů, u které je poplatníkem, přičemž správce daně v souladu s ust. § 257 daňového řádu rozhodl o upuštění od úhrady této daně“. S ohledem na právě uvedené měl žalobce za to, že u obce by měla být zkoumána společenská škodlivost posuzovaného skutku a požadoval, aby krajský soud dovodil, že i daňové delikty se musí týkat společensky škodlivých skutků. Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného, že nepodání daňového tvrzení je platebním deliktem, který nepatří do kategorie jiných správních deliktů a nelze tak na něj aplikovat zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Správce daně postupuje při uložení pokuty dle daňového řádu, jenž obsahuje postup při stanovení a výpočtu výše pokuty, od něhož se nelze odchýlit. Správce daně nemůže aplikovat principy správního trestání, jak se žalobce domáhá. Absence diskrečního uvážení správce daně v § 250 daňového řádu mu neumožňuje přihlédnout ani k námitce, že k nesplnění povinnosti došlo nedopatřením. Co se týče námitky ve vztahu k upuštění od úhrady daně z příjmů, krajský soud uvedl, že správci daně zohlednění této skutečnosti nepříslušelo, neboť rozhodnutí dle § 257 odst. 2 daňového řádu učiní až po tom, kdy je daň řádně přiznána a vypočtena, tj. stanovena platebním výměrem. V této souvislosti krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1434/08. [6] Ve vztahu k institutu pokuty za opožděné tvrzení daně dle § 250 daňového řádu odkázal krajský soud i na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14. a uzavřel, že při ukládání této pokuty nemá správní orgán prostor pro správní uvážení ohledně důvodnosti či přiměřenosti její výše, neboť daňový řád přesně stanoví, kdy a jak má být výše pokuty v konkrétním případě určena. [7] Žalobce se dále domáhal snížení uložené pokuty za použití § 78 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Krajský soud k tomu uvedl, že moderace pokuty dle předmětného ustanovení není možná, neboť ke snížení uložené pokuty může dojít, pouze pokud příslušný správní orgán v rámci své diskreční pravomoci stanoví pokutu ve výši, která by se při posouzení všech okolnosti jevila jako nepřiměřená. S ohledem na předchozí závěr o vyloučení správního uvážení dle § 250 daňového řádu, potvrzený i judikaturou Ústavního soudu, nelze připustit, že by pokuta mohla být uložena v nepřiměřené výši a tím pádem snížena správním soudem, neboť její konkrétní výše plyne ze zákona. [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [9] Úvodem kasační stížnosti stěžovatel nejprve shrnuje skutkový stav věci a dosavadní průběh řízení, především podotýká, že jeho zaměstnankyně vložila elektronický obraz daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob do systému GINIS, prostřednictvím kterého odesílá dokumenty do datové schránky správce daně, již dne 21. 3. 2018. Nedopatřením (použitím jiného tlačítka) byla písemnost odeslána pouze na podatelnu stěžovatele a nikoliv do datové schránky správce daně, přičemž zaměstnankyně toto pochybení nezjistila ani při kontrole odeslání. [10] Stěžovatel uvádí, že je příjemcem celého výnosu daně z příjmů právnických osob a správce daně rozhodl o upuštění od úhrady této daně, což je dle jeho názoru patrné z výpisu z osobního účtu stěžovatele jako daňového subjektu. Již dne 21. 3. 2018, kdy stěžovatel vložil do systému GINIS daňové přiznání, provedl stěžovatel převod daně z příjmů za rok 2017 do svého rozpočtu. Z uvedeného je patrné, že stěžovatel si nebyl vědom skutečnosti, že písemnost nebyla řádně doručena a činil v účetnictví úkony, jakoby k podání daňového přiznání došlo. Daňové přiznání ale bylo řádně podáno až dne 7. 9. 2018, kdy stěžovatel na základě upozornění správce daně provedl kontrolu odeslané pošty a následně mu zaslal daňové přiznání. [11] Kasační argumentaci stěžovatel uvozuje námitkou, dle které měla být v daném případě zkoumána otázka společenské škodlivosti jeho jednání. Uvádí, že pokud je ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 – 57, na penále dle § 251 daňového řádu „nutné důsledně aplikovat základní standardy trestání vyplývající z Listiny a Úmluvy“, mělo by být tímto způsobem nahlíženo i na pokutu dle § 250 daňového řádu. Opakuje, že společným znakem trestních sankcí je jejich společenská škodlivost, přičemž platební delikty jsou svojí skutkovou podstatou tak jednoduché, že jejich společenskou škodlivost lze předpokládat. Zdůrazňuje, že má „odlišné postavení od jiných plátců daně z příjmů právnických osob, neboť obec je příjemcem daně z příjmů, u které je plátcem (§ 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 243/2000 Sb., zákon o rozpočtovém určení daní.“ Ke zkoumání společenské škodlivosti ovšem nedošlo. Dle přesvědčení stěžovatele ale nemůže být uložena sankce za jednání, u kterého společenská škodlivost chybí. [12] V této souvislosti odkazuje na § 248 odst. 1 daňového řádu, dle kterého při stanovení výše pořádkové pokuty nebo pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy dbá správce daně, aby pokuta nebyla v hrubém nepoměru k významu porušené povinnosti a k závažnosti následku pro správu daní. Dovozuje, že u pokut za opožděné tvrzení daně, které jsou svojí podstatou také důsledkem nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, zákonodárce vycházel z předpokladu, že „význam porušené povinnosti a závažnost následků pro správu daní“ je u všech subjektů stejný a stanovil stejnou výši pokuty, přičemž pominul zvláštní postavení územních samosprávních celků. Stěžovatel žádá, aby kasační soud dovodil, že daňové delikty se