3 As 197/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 197/2020- 49 - text 3 As 197/2020 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: J. R., zastoupen JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem Tusarova 1269/15, Praha 7, proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2016, č. j. 4749/2016-EKO, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 8 A 104/2016 - 77, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015, č. j. 262002353/12/2015-7542, zamítlo žádost žalobce o vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu, kterou podal dne 6. 1. 2012 v souladu s § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen „zákon č. 262/2011 Sb.“). Správní orgán I. stupně po posouzení podané žádosti a z během řízení shromážděných podkladů dospěl k závěru, že činnost žadatele v letech 1978 až 1981 nelze podřadit pod § 2 písm. b) a § 3 odst. 4, resp. odst. 2 písm. a) zákona č. 262/2011 Sb., a nebyly tak naplněny zákonem stanovené podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. [2] Rozhodnutí žalované následně žalobce napadl žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), přičemž měl za to, že jeho jednání v době nesvobody bylo natolik intenzivní, aby mohlo být v souladu se zákonem č. 262/2011 Sb. považováno za účast na odboji či odporu proti komunistickému režimu. Rovněž namítal, že ačkoliv byla jeho činnost identická s činností pana M. P., bylo žádosti jmenovaného na rozdíl od žalobce vyhověno. Ti měli být jednak společně odsouzeni Okresním soudem v Jindřichově Hradci (rozsudek ze dne 30. 10. 1981, sp. zn. 2 T 446/81) za spáchání trestního činu pobuřování a trestního čin útoku na veřejného činitele a jednak se měli společně podílet na tvorbě a vydávání časopisu Kordula. [3] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nejprve se zabýval jednáním žalobce, spočívajícím v pronášení protikomunistických anekdot při výkonu základní vojenské služby. Žalobce se v této souvislosti omezil pouze na polemiku s žalovanou, zda tyto výroky byly proneseny veřejně. Městský soud nicméně upozornil, že žalovaná se neomezila pouze na tuto otázku a měla především za to, že jednání žalobce nedosáhlo takové intenzity, aby naplnilo podmínky stanovené v § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. Městský soud se proto touto námitkou blíže nezabýval, neboť žalobce ji směřoval pouze vůči dílčímu aspektu, který nebyl způsobilý zpochybnit zákonnost právního hodnocení žalované jako takového. [4] V případě jednání žalobce, spočívajícím v opakovaném pronášení výroků zaměřených proti komunistickému režimu, se městský soud ztotožnil se závěry žalované, že nebyly splněny všechny podmínky stanovené v § 3 odst. 4, resp. v § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb., neboť nebyl prokázán motiv odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit demokracii. Jak vyplynulo z odsuzujícího trestního rozsudku, žalobce byl potrestán za své veřejně projevené protikomunistické postoje, jež ale podle městského soudu byly spíše součástí koloritu určité skupiny přátel, která se scházela v místních hospodách nebo na tanečních zábavách a při těchto příležitostech bylo obvyklé „nadávat na režim“. Ze shromážděných podkladů dospěl městský soud k závěru, že vyřčené výroky byly jen jakousi „ventilací frustrace“ spojené s životem v komunistickém režimu. Městský soud tak souhlasil se žalovanou, že výroky žalobce pronášené v letech 1980 a 1981 neměly potenciál přispět ke změně společenských poměrů, resp. to ani cílem žalobce nebylo. Městský soud s odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 30. 3. 2016, č. j. 10 A 66/2015 - 51, připomněl, že účelem zákona č 262/2011 Sb. není odškodnit oběti komunistického režimu, nýbrž účastníky aktivního odboje a odporu, a to pouze takových forem odboje a odporu, jejichž znaky stanovil zákonodárce. Nelze jej vykládat jako plošné uznání jakéhokoliv projevu nesouhlasu s předchozím režimem. Ze shromážděných podkladů podle městského soudu nevyplývalo, že by jednání žalobce (případně dalších osob) významně a dlouhodobě ovlivnilo názory a směřování mladých lidí. [5] Co se týče kontaktu žalobce s V. H. a J. D. a jejich seznámení s M. P. a dalšími jeho přáteli, městský soud uvedl, že uvedenou činnost nelze bez dalšího subsumovat pod žádnou z forem odboje či odporu proti komunismu podle § 3 zákona č. 262/2011 Sb. Ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by se jednalo o soustavnou činnost, mající za úkol propojovat lidi v disentu. [6] Další žalobní námitka se týkala aktivit spojených se samizdatovým časopisem Kordula. Městský soud nejprve korigoval názor žalované ohledně povahy této tiskoviny. Byť časopis nebyl a priori politicky zaměřen, narušoval monopol komunistické moci v oblasti šíření informací. Žalovaná tak nemohla bez dalšího učinit závěr, že jeho vydávání nemůže naplnit podmínku stanovenou v § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 262/2011 Sb., ale správně se měla obrátit na odborníky se žádostí o vypracování stanoviska. I přes výše uvedené však městský soud nepovažoval hodnocení žalované o žalobcově podílu na vydávání časopisu za nesprávné. Jednání žalobce totiž nevykazovalo znak soustavnosti, dlouhodobosti či jiné významnosti, a proto nebyla naplněna podmínka stanovená v § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 262/2011 Sb. [7] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku vztahující se k porušení zásady legitimního očekávání, neboť činnost žalobce nebyla srovnatelná s činností M. P., který udržoval vztahy se členy Charty 77 a měl hlavní postavení při vydávání časopisu Kordula. Na závěr se ztotožnil se žalovanou, že neměla zákonnou povinnost vyžádat si stanovisko Ústavu pro studium totalitních režimů. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované a replika stěžovatele [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Nejprve se stěžovatel vymezil vůči výkladu neurčitých právních pojmů „odboj“ a „odpor“. Nedefinuje-li tyto pojmy a účast na nich zákon č. 262/2011 Sb., bylo dle přesvědčení stěžovatele věcí soudu, aby tyto pojmy vyložil. S odkazem na důvodovou zprávu má dle jeho názoru odpor proti komunismu být obecným pojmem k pojmu odboj, jež nevykazuje známky organizovaného „násilí“. Má za to, že jeho jednání bylo objektivně i subjektivně odporem proti komunismu a odpovídá formám uvedeným v § 3 odst. 2 písm. a) a odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. (a taktéž dle zákona č. 198/1993 Sb.). Jeho činnost byla natolik intenzivní, že za ni byl odsouzen. Ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. podle něj (na rozdíl od § 3 odst. 2 téhož zákona) nevyžaduje soustavnost, dlouhodobost nebo významnost. [10] Dále stěžovatel namítal, že městský soud jeho činnost bagatelizoval a při hodnocení důkazu vycházel z ničím nepodložených úvah o subjektivní stránce jeho jednání. Stěžovatel si ve své kasační stížnosti položil otázky, kdo měl do listopadu 1989 potenciál přispět ke změně společenských poměrů anebo jak městský soud dospěl k závěru, že jeho projevy byly jen vyjádřením frustrace ze života v komunistickém režimu. Je podle něj absurdní, aby soud po 40 letech namísto stěžovatele zhodnotil, zda chtěl „odstranit, oslabit, narušit či jinak poškodit“ komunistický režim. Městský soud dle jeho názoru klade příliš vysoké (přitom neurčité) nároky na výklad pojmu odpor, ačkoliv ve všech třech jednáních stěžovatele se jednalo o jeho verbální odpor proti režimu, který odpovídal jeho sociálnímu původu, vzdělání a jeho celkovému založení. Podle jeho názoru zákon č. 262/2011 Sb. obsahuje řadu neurčitých právních pojmů vedoucích k libovůli při aplikaci tohoto zákona. [11] Stěžovatel také nesouhlasil s názorem městského soudu (implicitně) převzatým od žalované, že často jednal pod vlivem alkoholu, čímž vznikla pochybnost nad tím, zda byly jeho výroky pronášeny z vlastní vůle. Dané tvrzení nebylo žalovanou a ani soudem nijak ověřeno. K tomu dodal, že hospody a taneční sály byly místem setkání mladých lidí, kde se mohli svobodně vyjadřovat. [12] V souvislosti s jeho účastí na vydávání časopisu Kordula je stěžovatel přesvědčen, že při této činnosti nescházel prvek soustavnosti, dlouhodobosti nebo jiné významnosti. Svědek Petrů vy