4 As 9/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 9/2019- 76 - text 4 As 9/2019 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) J. M., b) P. M., oba zast. JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, za účasti: H. T., zast. JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou, se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2018, č. j. KrÚ74332/146/2016/OMSŘI/Vod10, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 11. 2018, č. j. 52 A 88/2018  120, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 11. 2018, č. j. 52 A 88/2018  120, se zrušuje. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 11. 4. 2018, č. j. KrÚ74332/146/2016/OMSŘI/Vod10, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 75.376,96 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Doležala, advokáta, do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Městský úřad v Chrudimi (dále jen „stavební úřad“) zahájil dne 17. 2. 2015 řízení o odstranění stavby podle 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním úřadu (stavební zákon), oznámením č. j. CR 011216/2015 STO/Ch. Předmětem řízení bylo odstranění stavby na pozemku st. p. X1 v katastrálním území Ch., jejímž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení. Uvedenou stavbu stavební úřad označil jako „zastřešení balkónu na rodinném domu č. p. X, V., Ch. X“ (dále jen „zastřešení balkónu“). [2] Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 25. 2. 2015 poté stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení zastřešení balkónu rozhodnutím ze dne 19. 6. 2015, č. j. CR 041909/2015 STO/Ch (dále jen „rozhodnutí o dodatečném povolení stavby I“) a tuto stavbu dodatečně povolil podle § 129 odst. 3 a § 115 stavebního zákona. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015, č. j. KrÚ53094/129/2015/OMSŘI/Pu, zrušil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby I a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. [4] Na to stavební úřad rozhodnutím ze dne 12. 9. 2016, č. j. CR 059767/2016 STO/Bk (dále jen „rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II“), vydal podle § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona, § 115 téhož zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), nové dodatečné stavební povolení. Povolovanou stavbu v tomto rozhodnutí označil jako „zastřešení terasy na rodinném domu č. p. X, V., Ch. X“ (dále jen „zastřešení terasy“). [5] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 19. 12. 2016, č. j. KrÚ74332/146/2016/OMSŘI/Vod2, zamítl odvolání žalobců a) a b) (dále společně též jako „žalobci“) a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II potvrdil. [6] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), zrušil rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 52 A 10/2017  114 (dále jen „zrušující rozsudek“) posledně uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2016, č. j. KrÚ74332/146/2016/OMSŘI/Vod2, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil posoudit, zda zastřešení terasy je či není zdrojem imisí hluku a nežádoucích pohledů a zároveň jej zavázal, aby provedl místní šetření na zahradě žalobců, na jehož základě vyhodnotí důvodnost jimi vznášených námitek a aby zohlednil též skutečnost, že předmětná stavba může být s ohledem na zastřešení užívána po převážnou část roku. [7] Žalovaný tudíž znovu rozhodoval a v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) opětovně zamítl společné odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby II. II. [8] Žalobci se proti napadenému rozhodnutí bránili další žalobou u krajského soudu. Ten žalobu zamítl jako nedůvodnou shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“). [9] Krajský soud předeslal, že z hlediska uplatněných žalobních námitek nepovažuje za zásadní posouzení charakteru dodatečně povolované stavby v tom smyslu, zda se jedná o přístavbu či nástavbu (čemuž se mimo jiné. žalovaný věnoval v napadeném rozhodnutí). Odkázal zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013  40, který se zabýval významem charakteru stavby. Krajský soud za podstatné považoval, zda předmětná stavba může nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromí žalobců, nikoliv skutečnost, jak je označována. Upozornil i na to, že stavební úřady jsou orgány vybavené odborným personálem, který dokáže posoudit charakter stavby. [10] Krajský soud setrval na svém názoru vyjádřeném již ve zrušujícím rozsudku. V něm dovodil, že v posuzovaném případě bylo stěžejní zjištění skutkového stavu týkajícího se vlivu provozu terasy na bezprostřední okolí, tedy i na nemovitosti žalobců. Ztotožnil se s hodnocením charakteru stavby žalovaným, neboť vycházelo z řádně zjištěného skutkového stavu, mělo oporu v ohledání na místě samém, v pořízených fotografiích a v zachovaných dokumentech ke stavbě domu č. p. X. [11] K nepřesnostem mezi skutečným stavem a dochovanou dokumentací stavby spočívajícím v absenci podkladů, které by svědčily o okolnostech, za nichž došlo k vybudování samotné terasy, krajský soud shodně s žalovaným odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2002, č. j. 30 Ca 5/2002  32 [v napadeném rozhodnutí i napadeném rozsudku nesprávně označeného jako rozsudek č. j. 30 Ca 5/2001  32 (poznámka kasačního soudu)]. Podle něj je třeba rozlišovat mezi stavbami, které vznikly před 1. 10. 1976, tudíž před účinností zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), a stavbami, které byly provedeny až poté. Prokazování skutečnosti, že stavba byla postavena bez přivolení stavebního úřadu, když existovala více než cca čtyřicet let (před rokem 1976, jak tomu bylo v nynějším případě), a za celou dobu, při existenci institutu státního stavebního dohledu, jehož úkolem je právě nepovolenou výstavbu odhalovat, nebyla za nepovolenou označena, je totiž podle krajského soudu značně problematické. Krajský soud s ohledem na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře tudíž za správný považoval postup žalovaného, který v dané věci nepřecenil význam dílčích nesouladů mezi reálným stavem stavby a dochovanou projektovou dokumentací a vycházel z toho, že vlastní stavba terasy byla řádně povolena a předmětem řízení o dodatečném povolení stavby proto správně bylo jen „zastřešení terasy“, nikoliv samotná stavba terasy. [12] K námitce o narušení pokojného stavu, zhoršení pohody bydlení a vzniku imisí nad míru obvyklou poměrům krajský soud zopakoval, že nemovitosti žalobců se nacházejí ve vnitrobloku městské řádové zástavby se zahrádkami, kde je přirozeně nutné s významným omezením soukromí počítat. V řízení také nikdo nezpochybňoval, že žalobce b) po zakoupení domu č. p. X odstranil zeď, čímž zpřístupnil mimo jiné před svým domem prostor pohledům z oken, balkónů a teras v blízkém okolí, čímž sám snížil úroveň soukromí uživatelů jednotlivých nemovitostí. Zároveň žalobce b) vybudoval vikýř velkých rozměrů, ze kterého je zjevně uživatelům domu umožněn výhled do okolí, což také vypovídá o poměrech v dotčené lokalitě. [13] Ohledně otázky míry imisí poukázal krajský soud na zjištění při místním ohledání stavebního úřadu a dospěl k závěru, že je zjevné, že jde o městskou lokalitu vnitrobloku se sníženým soukromím všech dotčených nemovitostí. Z místního ohledání pak vyplývá i existence a užívání balkónů či teras v této lokalitě, jedná se tedy o typickou charakteristiku dané zástavby. Žalobci neprokázali ani netvrdili, že osoba zúčastněná na řízení užívá nebo nechává užívat terasu se záměrem narušovat jejich soukromí. Taktéž zavěšení květin v truhlících podle krajského soudu vypovídá o snaze osoby zúčastněné na řízení nezasahovat do soukromí žalobců. [14] Krajský soud zaujal stanovisko též k výhradám žalobců o slyšitelnosti rozhovorů z terasy, o jejíž zastřešení se jednalo. Zastřešením došlo k intenzivnějšímu využití terasy, což bylo patrně důvodem její realizace, avšak s ohledem na místní obvyklé poměry (stavby balkónů a teras v dané lokalitě byly v řízení prokázány), nelze souhlasit s tím, že běžný hovor, byť slyšitelný s rozeznáním jednotlivých slov, je imisí nad míru obvyklou poměrům v této lokalitě. Z jiných balkónů i zahrad je podle krajského soudu také možné v blízkém sousedství slyšet rozhovory. Jedná se o městské bydlení ve vnitrobloku s úzkými zahrádkami, kde je užívání balkónů a teras obvyklé. Samotné zastřešení terasy ze strany osoby zúčastněné na řízení t