4 As 91/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 91/2022- 45 - text  4 As 91/2022-49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. H., zast. Mgr. Michalem Koutníkem, advokátem, se sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice, proti žalovanému: Statutární město Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2022, č. j. 31 A 35/202073, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2022, č. j. 31 A 35/202073, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobce domáhal, aby krajský soud vyslovil nezákonnost zásahu Městské policie Hradec Králové, jejíž dva strážníci dne 9. 7. 2020 v 16.36 hodin vstoupili do holičství Mido Barbershop na adrese náměstí Svobody 372/3 v Hradci Králové a použili proti žalobci donucovací prostředky podle § 18 odst. 1 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále též „ZOP“), a podle § 18a odst. 1 písm. b) téhož zákona. [2] Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že shora vymezený zásah dvou strážníků Městské policie Hradec Králové ze dne 9. 7. 2020 nebyl v rozporu s ZOP. Z jednání žalobce bylo v průběhu situace patrné, že doklad totožnosti předložit nehodlá, se strážníky prakticky odmítl spolupracovat, o možných následcích svého jednání byl řádně poučen. Krajský soud proto neshledal na postupu strážníků nic rozporného s jednotlivými ustanoveními ZOP. Strážníci se dostavili na kontrolu podezření ze spáchání přestupku spočívajícího v neoprávněném užívání veřejného prostranství, ze záznamu zásahu bylo patrné, že kontrola probíhá na základě již dříve zjištěného stavu této věci. Žalobce byl následně vyzván k předložení dokladu totožnosti, této výzvě nevyhověl, při poučení, že může být předveden, se odmítal dále se strážníky bavit, po opakované výzvě a poučení byla následně vyvinuta snaha, aby žalobce dobrovolně odešel se strážníky za účelem úředního zjištění totožnosti na Policii ČR. Protože žalobce s tím nesouhlasil, byly použity zákonné donucovací prostředky, tedy žalobce byl sveden na zem, byla mu nasazena pouta a byl vyveden. [3] Při zásahu byly použity hmaty a chvaty, nikoliv údery či kopy, postup strážníků lze hodnotit jako profesionální, krajský soud nezjistil žádné neslušnosti či urážky nebo jiné násilné zacházení. Strážníci městské policie jsou úředními osobami s přesně vymezenými pravomocemi, upravenými ZOP. Žalobce byl osobou, podezřelou ze spáchání přestupku, od níž bylo požadováno podání vysvětlení. Z uvedeného důvodu byl žalobce zákonným způsobem vyzván k prokázání totožnosti, a to opakovaně. Obdobně pak došlo i k jeho svedení na zem, nasazení pout a odvedení do služebního vozidla, následně předvedení na služebnu Policie ČR. Krajský soud shledal intenzitu zákroku městské policie jako adekvátní popsané situaci, tato se stupňovala s ohledem na jednání žalobce, který odmítal strážníky následovat za účelem ztotožnění. Po pokusu ho předvést úchopem za paži se opakovaně vymanil, pokoušel se z místa odejít, jeho odpor se tak stal aktivním, takže použití donucovacích prostředků bylo souladné se zákonem. Porušení žalobou namítaných základních práv a svobod žalobce proto nebylo shledáno. Námitku porušení práva na ochranu zdraví neshledal krajský soud důvodnou, neboť žalobce kromě předložené zprávy Fakultní nemocnice Hradec Králové, Oddělení urgentní medicíny ze dne 10. 7. 2020, z níž plyne mírný otok zápěstí horních končetin s blokádou Cp, žádné další informace o případném pokračování problémů nesdělil. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobce [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost, ve které namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud se nijak nevypořádal se splněním podmínek dle § 18 odst. 2 ZOP pro použití donucovacích prostředků, toto ustanovení na předmětný skutkový stav vůbec neaplikoval, ačkoliv tak učinit měl. Krajský soud při úvahách o zkrácení stěžovatelových práv vycházel zejména z účastnických vyjádření žalovaného, nikoliv ze stěžovatelem označených důkazů. Pouhými vyjádřeními účastníka řízení však nelze prokazovat ničeho ke skutkovému stavu. Výslechy svědků stěžovatel navrhoval k prokázání průběhu předmětného zákroku. Postup krajského soudu, který provedení stěžovatelem navržených důkazů odmítl s odůvodněním, že záznam průběhu incidentu je dostatečný, představuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku. [5] Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že podmínky pro použití donucovacích prostředků dle ZOP byly v posuzovaném případě naplněny. Z provedeného dokazování, tedy zejména z videozáznamů a výpovědi stěžovatele, nebylo možné dospět k závěru, že by některá z alternativně stanovených podmínek pro použití donucovacích prostředků v § 18 odst. 2 ZOP byla naplněna. Za vážné narušení veřejného pořádku nelze považovat situaci, kdy osoba, proti níž strážník zvažuje užití donucovacích prostředků, i přes svoji zjevnou snahu nemůže dohledat doklad totožnosti. Při posuzování intenzity porušení veřejného pořádku je třeba přihlédnout k tomu, jaké hodnoty jsou § 18 odst. 2 ZOP souřadně kladeny na roveň. Stěžovatel připustil, že vůči strážníkům neprojevil dostatečný respekt, případně úctu, nicméně v takovém jednání lze nanejvýš spatřovat marginální porušení veřejného pořádku, nikoliv však vážné. Navíc nelze odhlédnout od toho, v jak krátké časové souslednosti strážníci k použití donucovacích prostředků přistoupili. Použití donucovacích prostředků bylo zjevně v rozporu s principem přiměřenosti. V této souvislosti stěžovatel odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5661/2015. Vyhrocení situace, na základě nějž došlo k použití donucovacích prostředků ze strany strážníků, bylo vyvoláno především jednáním toho ze strážníků, který se první dopustil fyzického kontaktu vůči stěžovateli, nikoliv vlastním jednáním stěžovatele či vnějšími vlivy. K tomu stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15, dle kterého donucovací prostředky nesmí v žádném případě sloužit jako odplata či trest za neuposlechnutí výzvy policisty. [6] Krajský soud dále nesprávně posoudil otázku zkrácení práv stěžovatele, tedy konkrétně práva na osobní svobodu, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a svobody pohybu a ochranu zdraví. Stěžovatel v řízení před krajským soudem označil k důkazu listinu – Zprávu o ambulantním vyšetření ze dne 10. 7. 2020, ze které vyplývá, že stěžovatel den po předmětném zákroku trpěl zdravotními problémy. Pro posouzení zkrácení jeho práv není podstatné, jak závažné bylo toto zkrácení, ale zda k němu v důsledku posuzovaného zásahu skutečně došlo či nikoliv. Donucovací prostředky mají být v demokratickém právním státě užívány vždy s náležitou opatrností a po předchozím zvážení všech okolností, a to jako prostředky ultima ratio, kdy nelze zákonného účelu sledovaného orgánem veřejné moci dosáhnout v dané situaci jinými zákonnými prostředky. Tak tomu však v posuzované situaci nebylo. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel svoji argumentaci staví na skutkových tvrzeních, která odporují dokazování provedenému před krajským soudem. Není pravdou, že k předmětnému zákroku došlo proto, že nebyl stěžovatel schopen dohledat a předložit doklad totožnosti. Naopak stěžovatel po opakovaných výzvách spojených s výstrahou na možnost použití donucovacích prostředků, které učinili zakročující strážníci, jim sdělil, že se s nimi nebude bavit, tedy odmítal splnit výzvu k prokázání své totožnosti, odmítal s nimi i komunikovat a dokonce se je snažil z provozovny vykázat. Svým jednáním spočívajícím v odmítání uposlechnout výzvy a poté pasivním a následně aktivním odporem stěžovatel eskaloval situaci, kterou pro jeho uvedený odpor nebylo možno řešit jinak, než jej použitím hmatů a chvatů svést k zemi a s cílem zabránit dalšímu odporu přiložit pouta a následně stěžovatele odvést na služebnu Policie ČR. Donucovací prostředky tedy strážníci nepoužili z důvodu aktuální nemožnosti stěžovatele prokázat svou totožnost, ale z důvodu jeho odporu při předvedení k prokázání totožnosti, přičemž k tomuto předvedení se strážníci rozhodli z důvodu odmítnutí stěžovatele prokázat svou totožnost. Neuposlechnutím výzev se stěžovatel dopustil přestupku proti veřejnému pořádku dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb. Už tím se dopustil narušení veřejného pořádku. To, že strážníci trvali na prokázání stěžovatelovy totožnosti, nelze posuzovat za neadekvátní jednání, jednalo se o povinnou důslednost ve výkonu veřejné moci vyjádřenou mimo jiné i v zásadách oficiality a legality. Stěžovatelovo opakované odmí