5 As 257/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 257/2020- 93 - text  5 As 257/2020 - 99 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. M., zastoupený Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 A 109/2019 – 91, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Františka Drlíka se určují částkou 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, odkud bývá eskortován za účelem účasti na soudních jednáních mimo jiné do Vazební věznice Praha – Pankrác a Vazební věznice Praha – Ruzyně. Žalobce původně podal u Městského soudu v Praze dvě samostatné žaloby, jimiž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. V případě první žaloby původně projednávané pod sp. zn. 10 A 109/2019 měl nezákonný zásah žalovaného spočívat v tom, že proti žalobci při eskortách z Vazební věznice Praha – Pankrác k soudním jednáním a v průběhu soudních jednání používá donucovací prostředky dle § 17 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“). V případě druhé žaloby projednávané původně pod sp. zn. 10 A 110/2019 měl nezákonný zásah žalovaného spočívat v tom, že proti žalobci při eskortě z Vazební věznice Praha – Ruzyně k soudním jednáním, v průběhu soudních jednání a rovněž při jeho předvádění v prostorách věznice používá donucovací prostředky dle § 17 odst. 2 písm. c), e) a h) zákona o vězeňské službě. Oběma žalobami se žalobce domáhal toho, aby městský soud uložil žalovanému povinnost upustit od daného nezákonného zásahu a zaslat žalobci písemnou omluvu. [2] Městský soud uvedená řízení usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 10 A 109/2019 – 80, spojil ke společnému projednání pod sp. zn. 10 A 109/2019 a následně o věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 A 109/2019 – 91, tak, že výrokem I. žalobu odmítl v části, v níž se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti používání donucovacích prostředků v průběhu soudních jednání, výrokem II. žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti používání donucovacích prostředků během eskorty z Vazební věznice Praha – Pankrác, a výrokem III. žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti používání donucovacích prostředků v průběhu eskorty z Vazební věznice Praha – Ruzyně a při výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Výroky IV. a V. městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a odměně ustanoveného zástupce. [3] V odůvodnění rozsudku se městský soud nejdříve zabýval vymezením předmětu řízení, tedy tvrzeného nezákonného zásahu. Dospěl k závěru, že se žalobce domáhá ochrany proti trvajícímu nezákonnému zásahu spočívajícímu v tom, že žalovaný vůči žalobci s ohledem na poznatky o jeho osobě dlouhodobě (nejméně od roku 2017) používá donucovací prostředky. Žalobce tedy nebrojí proti použití donucovacích prostředků v konkrétním jednotlivém případě, neboť žádnou takovou situaci konkrétně nevymezil, naopak se domáhal, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu, snažil se tedy docílit toho, aby žalovaný obecně do budoucna upustil od nepřiměřeného používání donucovacích prostředků. Vzhledem k uvedenému shledal soud žalobu včasnou. [4] Ve vztahu k užití donucovacích prostředků při soudních jednáních dospěl městský soud k závěru, že toto jednání nelze přičítat žalovanému, neboť o použití donucovacích prostředků během soudního jednání rozhoduje předseda senátu, popř. samosoudce, který v takovém případě vykonává pravomoc soudu jako orgánu moci soudní, nikoliv pravomoc správního orgánu, správní soudy tedy vůbec nejsou věcně příslušné k přezkoumání takového opatření. Odškodnění za případný zásah do práv žalobce nesprávným úředním postupem, pokud by spočíval v nezákonném ponechání donucovacích prostředků při jednání, se lze (po uplatnění tohoto nároku u Ministerstva spravedlnosti) domáhat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žalobou v občanském soudním řízení. Městský soud tedy žalobu v části, jíž se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti použití donucovacích prostředků během soudních jednání, dle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl a zároveň žalobce poučil, že ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci jeho rozsudku může podat k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uvedenou žalobu. [5] Následně se městský soud zabýval posouzením zásahu proti žalobci spočívajícího v používání donucovacích prostředků během eskort na soudní jednání a při předvádění ve Vazební věznici Praha – Ruzyně. Městský soud v prvé řadě dospěl k závěru, že tato jednání jsou přičitatelná žalovanému a soudu přísluší je přezkoumat v řízení o zásahové žalobě dle § 82 a násl. s. ř. s. [6] Městský soud dále obsáhle popsal skutková zjištění týkající se okolností odsouzení žalobce k trestu odnětí svobody a poznatky vyplývající ze spisové dokumentace, jež se týkají osobnosti žalobce, zejména jeho chování v průběhu trestního řízení a rovněž během výkonu trestu, a konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný vůči žalobci při eskortách v různé kombinaci používá donucovací prostředky specifikované v žalobách – pouta, pouta s poutacím opaskem a služebního psa. Následně stručně shrnul obsah účastnické výpovědi žalobce a podrobně popsal právní rámec upravující použití donucovacích prostředků žalovaným. [7] V této souvislosti městský soud mj. konstatoval, že používáním donucovacích prostředků je zasahováno do několika ústavně garantovaných základních práv žalobce, především práva na nedotknutelnost a soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny a svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny. Městský soud následně popsal zákonnou úpravu jednotlivých donucovacích prostředků a jejich použití dle § 17 zákona o vězeňské službě a zdůraznil, že donucovací prostředky plní preventivní funkci pro zajištění bezpečnosti, ochrany zdraví a udržení veřejného pořádku. Jejich kombinace vede k minimalizaci potenciálního násilného a nebezpečného jednání eskortované osoby, přičemž jejich použití je tím důležitější, čím více je u předváděné osoby odůvodněno riziko násilného chování. Z provedeného dokazování dle městského soudu vyplynulo, že žalobce nepochybně vykazuje sklony k agresivitě, neboť byl již v roce 2016 odsouzen za zvlášť závažný násilný zločin, v roce 2017 projevoval verbální agresivitu vůči předsedkyni senátu soudu, ve Věznici Mírov byl od roku 2014 do roku 2018 veden jako možný pachatel násilí a později pronesl na jednání soudu zbraň (předmět, který mohl být jako zbraň užit), přičemž následně sám upozornil městské státní zastupitelství, že má v úmyslu ve svém jednání pokračovat, a dne 17. 1. 2019 byl následkem toho zařazen do přehledu vězněných osob s bezpečnostními poznatky ve Vazební věznici Praha – Ruzyně. I přes již uvedené byly u žalobce i následně při osobní prohlídce v roce 2019 nalezeny předměty, které by mohly být použity jako zbraň (asi 5 cm dlouhý ocelový vrut a příborový nůž) spolu s písemnostmi, v nichž žalobce vyhrožoval útěkem a napadením příslušníků eskorty. Žalobce rovněž v květnu 2019 sám poslal do Vazební věznice – Ruzyně dva dopisy, v nichž vyhrožuje možným násilným jednáním. Své jednání žalobce nepopřel, v rámci účastnického výslechu během jednání soudu se naopak přihlásil k pronesení potenciální zbraně na jednání soudu a k pokusu o pronesení dalších předmětů. [8] Právě popsaný postoj žalobce k jeho jednání považoval městský soud za rozhodující pro posouzení dané věci, neboť to byl žalobce, kdo úmyslně, aktivně, opakovaně a dlouhodobě utvářel poznatky žalovaného o možném násilném jednání nebo o úmyslu uprchnout při eskortě, bude-li mít k tomu příležitost. Městský soud neakceptoval argumentaci, podle níž se tímto způsobem žalobce oprávněně bránil nezákonnému používání donucovacích prostředků. Žalobce svým počínáním naopak pouze potvrdil své sklony k agresivnímu a nevyzpytatelnému chování, které utvrdilo žalovaného v přesvědčení o jeho nebezpečnosti. Měl-li žalobce za to, že donucovací prostředky jsou vůči němu používány nezákonně a nepřiměřeně, mohl se domáhat ochrany zákonem předvídanými právními prostředky (nikoliv způsobem, který žalobce zvolil). Městský soud zdůraznil, že není na místě podceňovat mo