5 As 328/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 328/2021- 25 - text  5 As 328/2021 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha, proti žalované: Havířovská teplárenská společnost, a. s., se sídlem Konzumní 298/6a, Havířov - Šumbark, zast. JUDr. Renatou Svatošovou, advokátkou se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2021, č. j. 25 A 70/2021 - 44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který vyhověl žalobcem podané žalobě na ochranu proti nečinnosti stěžovatelky. [2] Žalobce požádal stěžovatelku dne 30. 1. 2021 o informace týkající se (i) platů a odměn členů statutárního a kontrolního (dozorčího) orgánu stěžovatelky za jednotlivé měsíce roku 2020, včetně informací o výkazech práce jednotlivých členů uvedených orgánů, a (ii) o informaci o tom, zda stěžovatelka vlastní objekt, který by členové statutárního či dozorčího orgánu využívali k rekreaci. Stěžovatelka na uvedenou žádost o informace reagovala dne 4. 2. 2021 sdělením, že není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). [3] V reakci na odpověď zaslal žalobce stěžovatelce dne 18. 2. 2021 přípis, ve kterém uvedl, že podává stížnost, neboť do té doby neobdržel požadované informace. Na stížnost reagovala stěžovatelka sdělením ze dne 19. 2. 2021, v němž uvedla, že odpověď na žalobcovu žádost zaslala prostřednictvím datové schránky dne 4. 2. 2021. Také na tuto odpověď zareagoval žalobce přípisem, ve kterém uvedl, že odpověď stěžovatelky na podanou žádost neobsahuje požadované informace, proto i nadále trvá na vyřízení dříve podané stížnosti. Stěžovatelka žalobci dne 22. 2. 2021 opakovaně sdělila, že není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto není povinna požadované informace sdělovat. II. Rozhodnutí krajského soudu [4] Dne 4. 4. 2021 podal žalobce žalobu na ochranu proti nečinnosti stěžovatelky (žalované). V ní zopakoval dosavadní komunikaci se stěžovatelkou a uvedl, že po obdržení stížnosti měla stěžovatelka předložit tuto stížnost spolu se spisovým materiálem k rozhodnutí nadřízenému orgánu. To stěžovatelka neučinila a do podání žaloby nebyla stížnost, ani žádost o informace vyřízena. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka je povinným subjektem, neboť jejím jediným akcionářem je statutární město Havířov. V petitu žaloby požadoval, aby krajský soud nařídil stěžovatelce vyřídit podanou žádost o informace. [5] Krajský soud shledal podanou žalobu důvodnou; v napadeném rozsudku odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve kterých se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu veřejná instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a uvedl, že stěžovatelka kritéria veřejné instituce naplňuje. Stěžovatelka byla založena rozhodnutím jediného zakladatele – statutárního města Havířov, které je jejím jediným akcionářem a jež rozhoduje také o vytváření stěžovatelčiných orgánů. Hlavním předmětem podnikání je rozvod tepelné energie, jenž se uskutečňuje ve veřejném zájmu, je tedy naplněn také znak veřejného účelu. Stěžovatelka podniká v energetických odvětvích, což je možné jen na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem, podle názoru krajského soudu je tedy naplněno také kritérium státního dohledu. Přestože byla stěžovatelka založena soukromoprávním úkonem, jednoznačně u ní převažují kritéria naplňující znaky veřejné instituce. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelka naplňuje definici veřejné instituce a je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Výrokem I. napadeného rozsudku uložil krajský soud stěžovatelce podle § 81 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 30. 1. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [6] Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka nesouhlasila zejm. s tím, že je naplněno kritérium státního dohledu a veřejného účelu, jakož i s celkovým závěrem o tom, že převažují kritéria naplňující znaky veřejné instituce. S ohledem na skutečnost, že podniká v oblasti energetiky, má sice zákonem stanoveny určité povinnosti, to však samo o sobě podle jejího názoru neznamená, že je naplněno kritérium státního dohledu a veřejného účelu. Stěžovatelka je obchodní společností, tj. subjektem soukromého práva a nijak se nepodílí na výkonu veřejné moci. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/14, a zdůraznila, že její podstatou je dosahování zisku. Přestože podniká v oblasti energetiky, není monopolním subjektem, což její posouzení jako veřejné instituce oslabuje. Případná povinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím by ovlivňovala postavení stěžovatelky v rámci hospodářské soutěže, v krajním případě by mohla vést až k ohrožení smyslu její existence. Ochrana stěžovatelky tak není zajištěna tím, že by v případě jejího posouzení jako povinného subjektu nebyla povinna zveřejňovat informace podléhající obchodnímu tajemství, neboť také údaje o odměňování vedoucích pracovníků a zástupců stěžovatelky, či informace o majetku, jeho struktuře, příjmech a výdajích může její postavení ovlivnit. Žalobci nadto nic nebrání v tom, aby se požadovaných informací domáhal přímo po statutárním městu Havířov. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřil. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda stěžovatelka naplňuje s ohledem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu kritéria veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. [11] Před posouzením této otázky se Nejvyšší správní soud musel zabývat (ne)přezkoumatelností napadeného rozsudku krajského soudu. Nepřezkoumatelnost představuje takovou vadu, kterou se soud zabývá z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nepřezkoumatelnost nelze chápat jako nenaplnění subjektivních představ stěžovatelky o tom, jak měl krajský soud o podané žalobě rozhodnout. Jde o objektivní překážku, která Nejvyššímu správnímu soudu brání přezkoumat napadené soudní rozhodnutí. Takovou vadu zdejší soud v rozsudku krajského soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, co vedlo krajský soud k závěrům, jež vyústily ve výroky rozhodnutí. Ostatně, že napadený rozsudek nepřezkoumatelností netrpí, potvrzuje také stěžovatelkou podaná kasační stížnost, ve které se závěry krajského soudu polemizuje; v opačném případě by tato polemika nebyla možná. [12] Nejvyšší správní soud připomíná, že na základě Čl. XV bodu 17 zákona č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů (dále jen „zákon č. 111/2019 Sb.“), byl novelizován § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Do účinnosti této novely, nebylo-li možné určit nadřízený orgán dle § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodoval v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím ten, kdo stál v čele povinného subjektu. Podle novelizovaného znění § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti v takových případech Úřad pro ochranu osobních údajů. Dřívější úpravu § 20 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. bylo možné použít jen do 1. 1. 2020 (čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb.), počínaje následujícím dn