6 As 155/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 155/2021- 26 - text  6 As 155/2021 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Juřičkové a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: JUDr. J. P., proti žalovanému: Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, sídlem nám. Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve sdělení o nevydání rezidentní parkovací karty žalobci ze dne 30. 10. 2020, č. j. MOaP/080330/20/OIMH/Ry, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2021, č. j. 22 A 4/2021  23, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2021, č. j. 22 A 4/2021  23, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce písemně požádal o vydání parkovací karty „R“ opravňující fyzickou osobu s trvalým pobytem ve vymezené oblasti obce ke stání motorového vozidla. Žalovaný sdělením označeným v záhlaví žalobce informoval, že mu požadovanou parkovací kartu nevydá, neboť se v jeho případě nejedná o služební vozidlo (poskytnuté zaměstnavatelem) užívané k soukromým účelům (ve smyslu § 6 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), ale o vozidlo užívané žalobcem na základě jiného právního titulu (blíže nespecifikovaného smluvního vztahu o spolupráci mezi žalobcem a vlastníkem vozidla, kdy je užívání tohoto vozidla pro soukromé i služební účely žalobci umožněno v rámci odměny za dodané služby, jak vyplývá z potvrzení vlastníka vozidla ze dne 30. 7. 2019). [2] Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že odmítnutí vydání parkovací karty je nezákonným zásahem žalovaného s argumentací, že na vydání parkovací karty má zákonný nárok. Tvrzeným zásahem žalovaného se žalobce cítil být znevýhodněn oproti jiným osobám ve srovnatelném postavení. S odkazem na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že zákon konkrétně neurčuje právní vztah žadatele o parkovací kartu k vozidlu, tento právní vztah může být založen i jinak než žalovaným požadovaným vztahem k zaměstnavateli. [3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem označeným v záhlaví určil, že se v souzeném případě jednalo o nezákonný zásah žalovaného. Žalovaný byl dle krajského soudu původcem zásahu (zaslal žalobci sdělení o nevydání parkovací karty) a vůči žalobci vystupoval v pozici správního orgánu. Krajský soud taktéž poznamenal, že žalovaný vykonával přenesenou působnost obce, což vyplývá z právní úpravy, která obec zmocňuje k regulaci stání vozidel na jejím území prostřednictvím nařízení obce jako nástroje výkonu přenesené působnosti. [4] Dle názoru krajského soudu umožňuje právní úprava obci vymezit území obce, na kterém bude regulovat stání vozidel, a určit cenu za stání vozidel v takto vymezeném území. V rámci této pravomoci je obec oprávněna zavést systém tzv. rezidentního parkování, tedy v souladu se zákonem vázat možnost stání motorového vozidla na určitý bližší vztah k vymezenému území (trvalý pobyt, vlastnictví nemovitosti, sídlo provozovny podnikatele). Pokud se jedná o vztah fyzické nepodnikající osoby k vozidlu, pro které má být parkovací karta vydána, krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019  32, č. 3961/2020 Sb. NSS, uvedl, že tento vztah není zákonem přesně určen, avšak obce nemohou postupovat svévolně při určení, co lze za dostačující právní vztah k vozidlu považovat a co nikoli. Obcím je zapovězeno znevýhodňovat osoby ve srovnatelném postavení, aniž by k tomu existoval legitimní důvod. Z metodického pokynu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz schváleného radou tohoto městského obvodu dne 25. 10. 2018, č. j. 3559/RMOb1418/96/18, krajský soud zjistil, že žalovaný v souladu s touto metodikou za právní vztah k vozidlu považuje nejen vztah vlastnický, nýbrž rovněž např. užívání vozidla na základě leasingové smlouvy nebo služebního vozidla zaměstnavatele k soukromým účelům, přičemž tyto vztahy fyzická osoba prokazuje technickým průkazem, příslušnou smlouvou nebo potvrzením od zaměstnavatele. Pokud tedy žalovaný vykládá právní vztah k vozidlu takto široce, neobstojí nevydání parkovací karty v případě žalobce, neboť smluvní vztah k vozidlu (zahrnující oprávnění jej užívat k soukromým i služebním účelům) představuje rovnocenný právní titul v porovnání s těmi, které žalovaný uznává. Krajský soud rovněž vysvětlil, že postup žalovaného dle uvedené metodiky (která je pouhým interním aktem) nečiní tento postup zákonným, odporujeli vydaná metodika zákonu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítl nedostatek své pasivní legitimace. Uvedl, že zákon nestanoví územně samosprávnému celku pravomoc správního orgánu k výdeji parkovacích karet, a tedy ani není dána příslušnost stěžovatele jakožto orgánu územního samosprávného celku. Stěžovatel měl za to, že ve věci nečinil žádné úkony jako orgán státní správy. Sdělení, které bylo napadeno zásahovou žalobou, obec vydala v samostatné působnosti, nikoli stěžovatel v přenesené působnosti, jak se mylně domnívá krajský soud. Zákon stanoví pravomoc obce vydat v přenesené působnosti nařízení, jímž stanoví oblasti, v nichž lze komunikace užít ke stání za sjednanou cenu, způsob placení této ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. Vlastní vydávání parkovacích karet však zákon nezmiňuje a neupravuje. Parkovací karta představuje dle stěžovatele pouhý doklad o zaplacení ceny, a tedy nezakládá, nemění ani neruší žádné právo. Proto při jejím vydání není uplatňován správní řád. Protože zákon neoznačuje vydávání parkovacích karet jako přenesenou působnost, jedná se o působnost samostatnou. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na stanoviska Ministerstva vnitra a Magistrátu města Ostravy a měl za to, že žalovaným měl být spíše Magistrát města Ostravy, neboť příslušné nařízení obce vydala Rada města Ostravy. [6] Stěžovatel zpochybnil také výklad pojmu vozidlo fyzické osoby, užitého jak v zákoně o pozemních komunikacích, tak v příslušném nařízení obce. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že vozidlem fyzické osoby může být vozidlo osoby s jakýmkoli vztahem k němu. Poukázal na stanovisko Ministerstva dopravy, které považuje za vozidlo fyzické osoby pouze vozidlo touto osobou vlastněné. Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz tento výklad ministerstva pokládal za přísný, a proto jeho metodika rozšířila definici pojmu o další případy osob, které prokáží relevantní právní vztah k vozidlu. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že se v minulosti potýkal s množstvím žádostí o vydání parkovacích karet podložených pouze fiktivními a účelově vytvořenými smlouvami a doklady nejrůznějšího charakteru, jejichž jediným účelem bylo získání parkovací karty. Tomu se prostřednictvím přijaté metodiky pokusil zabránit a „rozumně“ vymezit podmínky nároku na vydání parkovací karty. [7] Žalobce pokládal rozsudek krajského soudu za věcně správný. Ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl její opožděnost. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 2021, lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula dne 14. 5. 2021, kasační stížnost podaná dne 17. 5. 2021 je tedy opožděná. Dále uvedl, že stěžovatel byl ve věci pasivně věcně legitimován, neboť provedl zásah (sdělil, že žalobci nevydá parkovací kartu). Žalobce o vydání karty žádal stěžovatele, který parkovací karty vydává. Žalobce opětovně připomněl také obsah právní úpravy nařízení obce a odkázal na citovaný rozsudek č. j. 1 As 10/2019  32. Upozornil, že smyslem regulace není diskriminovat osoby, které mají vztah k území, avšak nevlastní automobil, nýbrž využívají automobil cizí. Zároveň odmítl stěžovatelovu argumentaci zneužíváním fiktivních smluv, neboť se nejednalo o jeho případ. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve k žalobcem tvrzené opožděnosti kasační stížnosti uvádí, že v soudním spise krajského soudu ověřil (z doručenky připojené u č. l. 25), že stěžovateli byl napadený rozsudek dodán a doručen do datové schránky téhož dne, v úterý 4. 5. 2021. Kasační stížnost zaslaná soudu systémem datových schránek v pondělí 17. 5. 2021 byla proto podána včas  v zákonné lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku [§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.)]. [9] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému posouzení a dospěl k závěru, že je důvodná. [10] Kasační námitce zpochybňující pasivní legitimaci stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Definice správního orgánu, který je v řízení o správních žalobách pasivně legitimován, obsahuje § 4 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení zákona soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, p