6 As 65/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 65/2021- 30 - text  6 As 65/2021 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Ing. A. B., zastoupeného Mgr. Václavem Knotkem, advokátem, sídlem Babická 2, Praha 11, proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, sídlem Jezuitská 4, Brno, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, eventuálně na ochranu před nečinností žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 171/2020  43, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 171/2020  43, se ruší. II. Žaloba podaná u Krajského soudu v Brně dne 3. 11. 2020 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Dne 3. 11. 2020 podal žalobce ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti nezákonnému zásahu, který spatřoval v odepření možnosti nahlédnout do spisů Nejvyššího státního zastupitelství vedených ve vztahu k podnětům k podání správní žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 9. 2019, č. j. 117665/2019/KUSK. [2] Krajský soud usnesením ze dne 13. 11. 2020 žalobce vyzval k úpravě žaloby, neboť dospěl k předběžnému závěru, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem není v daném případě přípustná, připadala by však v úvahu žaloba na ochranu proti nečinnosti. Usnesení obsahovalo poučení o náležitostech a podmínkách nečinnostní žaloby, zejména že musí žalobce podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) doložit, že bezvýsledně vyčerpal prostředky, které příslušný procesní předpis stanoví k ochraně před nečinností. [3] Podáním ze dne 16. 12. 2020 změnil žalobce svůj návrh tak, že se eventuálně domáhá ochrany před nečinností. K němu přiložil, jako doklad o splnění podmínky dle § 79 odst. 1 s. ř. s., žádost ze dne 30. 11. 2020 adresovanou Ministerstvu spravedlnosti, o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného podle § 80 odst. 3 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Uvedl, že ani tento prostředek k nápravě nevedl. [4] Ve vztahu k primárnímu petitu směřujícímu k ochraně před nezákonným zásahem krajský soud shledal žalobu podle § 85 s. ř. s. nepřípustnou, neboť ochrany nebo nápravy bylo možné se domáhat jinými prostředky. Za takový prostředek lze považovat i žalobu jiného typu a v tomto případě bylo dle krajského soudu možné domáhat se ochrany žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. Žalovaný totiž o žalobcově žádosti o nahlížení do spisu nerozhodl, jak vyžaduje § 38 odst. 5 správního řádu. [5] Ve vztahu k eventuálnímu petitu směřujícímu k ochraně před nečinností krajský soud shledal nedostatek podmínky dle § 79 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce bezvýsledně nevyčerpal prostředky, které příslušný procesní předpis stanoví k jeho ochraně před nečinností. Podanou stížnost podle § 175 správního řádu za takový prostředek považovat nelze, neboť je adresována samotnému žalovanému a správní řád upravuje pro tento účel prostředek jiný, a to žádost nadřízenému orgánu podle § 80 správního řádu. Takovou žádost podal žalobce až v průběhu řízení před soudem v reakci na vyrozumění soudu o možnosti upravit žalobu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/201559, č. 3409/2016 Sb. NSS, však krajský soud vyhodnotil, že ke splnění uvedené podmínky až v průběhu soudního řízení soud nepřihlíží. [6] Krajský soud proto žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 79 odst. 1 s. ř. s. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [8] V kasační stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítal, že krajský soud nedostatečně odůvodnil závěr, že se stěžovatel nemohl bránit žalobou proti zásahu správního orgánu. [9] Dále stěžovatel namítá, že pokud by akceptoval závěr krajského soudu, že postup žalovaného měl povahu nečinnosti, není správný a odůvodněný závěr o nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis stanovuje k ochraně před nečinností. [10] Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že postup Nejvyššího státního zastupitelství při výkonu působnosti podle § 66 odst. 2 s. ř. s., který stěžovatel napadl správní žalobou, nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť tvrzený zásah či nečinnost nejsou přičitatelné správnímu orgánu. K tomu žalovaný odkázal např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 415/2018  47, a ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004  45. [12] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011  79, žalovaný uvedl, že může být povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nemáli však státní zastupitelství postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, nejedná se o činnost správního orgánu, jejíž přezkum spadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví. [13] Stěžovatel se však nedomáhá ochrany v souvislosti s postupem státního zastupitelství v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Nahlížení do spisu nepatří mezi způsoby poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. [14] Dále žalovaný doplnil, že spis státního zastupitelství o účasti v soudním řízení nemá charakter spisové dokumentace administrativněprávní, do níž by bylo možné nahlížet dle § 38 správního řádu. Spisové materiály obsahují pouze interní podklady pro případnou žalobu nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 s. ř. s. a jsou pouze pracovní pomůckou. [15] V replice stěžovatel zdůraznil, že judikatura Nejvyššího správního soudu výslovně potvrzuje, že alespoň část výkonu působnosti žalovaného má povahu veřejné správy. [16] Stěžovatel potvrdil, že se nedomáhal informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, nicméně rozhodování žalovaného o žádosti o nahlédnutí do spisu dle stěžovatele svou povahou odpovídá výkonu veřejné správy. Žalovaný totiž rozhodoval jako orgán moci výkonné o právech a povinnostech stěžovatele v oblasti, která nemá nic společného s jeho specifickou rolí v trestním řízení. Postupem žalovaného bylo dotčeno veřejné subjektivní právo stěžovatele na nahlédnutí do spisu, jehož obsah se ho bezprostředně týká. [17] Na tom dle stěžovatele nic nemění skutečnost, že uplatnění oprávnění nejvyššího státního zástupce podat žalobu dle § 66 odst. 2 s. ř. s. ve správním soudnictví přezkoumatelné není. To však dle stěžovatele neznamená, že dílčí postupy žalovaného související s působností dle § 66 odst. 2 s. ř. s. nemohou být výkonem veřejné správy. [18] Ani garance nezávislosti žalovaného neznamená, že by žalovaný mohl postupovat svévolně. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [20] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů, přičemž přihlédl též k okolnostem, jimiž je povinen se zabývat z moci úřední i nad rámec důvodů kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). [21] Stěžovatel ve své kasační stížnosti správně podřadil důvod jejího podání, neboť jestliže napadá rozhodnutí o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, protože z povahy věci nelze namítat žádné jiné důvody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005  65]. U kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumává, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když odmítl žalobu meritorně projednat. [22] Krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 79 odst. 1 s. ř. s., neboť shledal, že nebyla splněna podmínka předchozího bezvýsledného vyčerpání procesních prostředků ochrany před nečinností. [23] Nejvyšší správní soud se však nejprve zabýval otázkou podmínek řízení, včetně pravomoci soudů ve správním soudnictví. [24] Správní soudnictví se vyznačuje obsahovým vztahem k veřejné správě. Kontrola vykonávaná správními soudy se tedy pohybuje jen v hranicích veřejné správy a napadnutelnými jsou pouze takové akty (či nečinnost), které jsou výkonem působnosti v oblasti veřejné správy. Podle soudníh