7 Ads 132/2020 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 132/2020- 25 - text  7 Ads 132/2020 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. Č., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020, č. j. 41 Ad 13/2019  33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 1. 2018, č. j. X, přiznala žalobci od 17. 12. 2017 starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém pojištění“) ve výši 9 136 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil námitkami, které žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 5. 2019, č. j. X, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [2] Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou je, zda měly být žalobci do vyměřovacího základu započteny též částky, které mu byly vyplaceny v letech 1997 až 2017 právními nástupci jeho zaměstnavatele. Dle žalované nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobci byla skutečně vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dále též „náhrada za ztrátu na výdělku“) podle pracovněprávních předpisů. Z přípisu České pojišťovny a. s. (dále též „Česká pojišťovna“) ze dne 13. 10. 2017 nadto plyne, že v letech 2008 až 2017 poskytovala žalobci plnění podle občanského zákoníku. II. [3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který napadeným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Dle krajského soudu bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že žalobci byla až do roku 2017 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku z titulu utrpěného pracovního úrazu. Rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. 8. 2011 (dále též „rozsudek okresního soudu“) jednoznačně potvrzuje, že žalobce utrpěl předmětný pracovní úraz a byla mu z tohoto titulu vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku. Utrpění pracovního úrazu ostatně nezpochybnila ani žalovaná, která žalobci při výpočtu starobního důchodu před dosažením důchodového věku započítala náhradu za ztrátu na výdělku vyplacenou za roky 1993 až 1996. Přestože výplata náhrady za ztrátu na výdělku za období let 1997 až 2017 nebyla potvrzena na předepsaném tiskopisu zaměstnavatelem žalobce (resp. jeho právními nástupci) a nedochovaly se ani mzdové listy žalobce, ze všech ostatních podkladů lze dle krajského soudu spolehlivě usuzovat na to, že mu byla právními nástupci zaměstnavatele i nadále vyplácena právě tato náhrada. Krajský soud odkázal na zmiňovaný rozsudek okresního soudu, výpisy z účtů žalobce a znalecký posudek ze dne 30. 4. 1996. Dovodil, že právní nástupci zaměstnavatele neměli žádný jiný právní titul k tomu, aby posílali žalobci pravidelně každý měsíc určenou finanční částku, než je právě výplata náhrady. Na tom nic nemění ani vyjádření České pojišťovny, že žalobci poukazovala danou částku od roku 2008 dle občanského zákoníku. Česká pojišťovna byla pověřena provádět výplatu právním nástupcem zaměstnavatele žalobce. Nadále se tedy jednalo o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, k níž byl právní nástupce zaměstnavatele žalobce povinen na základě pracovněprávních předpisů a kterou prováděla na základě uzavřené občanskoprávní smlouvy Česká pojišťovna. Jelikož žalobci byla až do roku 2017 prokazatelně vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku, byla žalovaná povinna při výpočtu jeho starobního důchodu započítat do vyměřovacího základu částky poukázané zaměstnavatelem žalobce a jeho právními nástupci (resp. Českou pojišťovnou), a to ve výši dle výpisů z účtu žalobce. III. [4] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zdůraznila, že do vyměřovacího základu lze zahrnout náhradu za ztrátu na výdělku vyplácenou podle zákoníku práce, nikoliv náhradu za ztrátu na výdělku vyplácenou podle občanského zákoníku ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel. K nezaměnitelnosti těchto náhrad odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020, č. j. 10 Ads 236/2019  36. Ačkoliv Česká pojišťovna výslovně sdělila, že žalobci vyplácela rentu dle občanského zákoníku ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel, označil krajský soud titul této výplaty na základě vlastní úvahy za pracovněprávní. Neprovedl přitom rozbor právní úpravy ani v tomto směru nedoplnil dokazování příslušným pojistným spisem. [5] Z dosud získaných dokumentů dle stěžovatelky plyne, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku od bývalého zaměstnavatele Sběrné suroviny, státní podnik Brno, kterému současně vznikl nárok na náhradu škody způsobené žalobci vůči tomu, kdo za ni podle občanského zákoníku odpovídá. Pravděpodobně se jednalo o zaměstnavatele viníka nehody, který je zmíněn i v rozsudku okresního soudu (Jihomoravské energetické závody a. s.). Podle tohoto rozsudku Česká pojišťovna likvidovala pojistnou událost mezi uvedenými zaměstnavateli. Přípisem ze dne 9. 3. 2008 pak Česká pojišťovna žalobci sdělila, že byla pověřena společností Jet Investment a. s. (právní nástupce zaměstnavatele žalobce) výplatou renty, kterou krátila o 20 %. Před okresním soudem byl proto veden spor mezi žalobcem a Jet Investment a. s. o výpočet náhrady renty, a to podle občanskoprávních předpisů. Okresní soud se totiž zabýval tím, zda lze na vyplácenou rentu vztáhnout § 14 odst. 1 zákona č. 183/1994 Sb. týkající se odškodňování dle zákoníku práce. Z rozsudku okresního soudu lze tedy dovodit, že žalobce byl „odškodňován“ podle občanského zákoníku. Krajský soud přesto bez dalšího uzavřel, že částky vyplacené Českou pojišťovnou jsou náhradou za ztrátu na výdělku dle pracovněprávních předpisů a není rozhodné, že žalobci byly fakticky vypláceny dle občanského zákoníku ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel. [6] Stěžovatelka upozornila na to, že podle § 205d zákona č. 65/1965 Sb. (starého zákoníku práce), který nabyl účinnosti až po vzniku škodní události, jsou organizace zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u České pojišťovny, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. 12. 1992, a pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jinou organizaci, má poškozený právo přímo vůči pojišťovně. V daném případě tedy mohlo dojít při vypořádání pojistné události mezi žalobcem, jeho zaměstnavatelem, resp. jeho právními nástupci a Českou pojišťovnou (eventuálně Kooperativa pojišťovnou) k dohodě, že nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku budou vyplaceny ze zákonného pojištění odpovědnosti za provoz motorových vozidel. [7] Krajský soud pak dle stěžovatelky pominul, že zaměstnavatelé jsou povinni vést evidenci o náhradách za ztrátu na výdělku, které vyplácí, a vystavovat občanům potvrzení o době a důvodu poskytování těchto náhrad v jednotlivých letech. Stejnou evidenci vedou pojišťovny. Není tedy důvod, aby stěžovatelka zohlednila ve vyměřovacím základu částky vyplacené žalobci na jeho účet právními nástupci jeho zaměstnavatele či Českou pojišťovnou, neboť nadále existují subjekty, které náhrady vyplácely, resp. měly vyplácet. Tyto subjekty by měly sdělit přesnou výši započitatelných částek. Dle stěžovatelky nelze zjistit přesnou výši náhrad toliko na základě výpisů z účtu žalobce, ale je třeba provést další šetření. K tomu uvedla několik příkladů rozporu v částkách. [8] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] V nynějším případě není sporu o tom, že žalobce utrpěl zranění při dopravní nehodě, k níž došlo dne 4. 2. 1992. Dle hlášení zaměstnavatele Sběrné suroviny, státní podnik Brno, ze dne 9. 12. 1992 se jednalo o pracovní úraz. Dále není sporné, že tento zaměstnavatel, respektive jeho právní nástupce Sběrné suroviny a. s., vyplácel žalobci po skončení pracovní neschopnosti v letech 1993 až 1996 náhrady za ztrátu na výdělku. Takto vyplacené částky stěžovatelka zohlednila při výpočtu vyměřovacího základu starobního důchodu žalobce. Spor je veden o to, zda stěžovatelka měla vzít při výpočtu vyměřovacího základu v