7 As 371/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 371/2020- 34 - text  7 As 371/2020 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Michala Bobka v právní věci žalobce: J. C., zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: Zeměměřický úřad, se sídlem Pod sídlištěm 1800/9, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 15 A 44/201844, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Usnesením žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č. j. ZÚ02449/201812001, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2018, č. j. ZÚ02470/201812001, byla z důvodu nezaplacení požadované úhrady odložena žádost o poskytnutí informace ze dne 15. 12. 2014, v níž žalobce žádal o poskytnutí digitálního modelu reliéfu České republiky 5. generace (dále jen „DMR 5G“) v rozsahu celé České republiky, a to ve strojově čitelném formátu. II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 15 A 44/201844. [3] Městský soud předně uvedl, že při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí nemohl přihlížet k žalobnímu bodu, v němž bylo s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16, namítáno opožděné uplatnění výzvy k zaplacení úhrady za poskytnutí požadovaných informací. Tento žalobní bod žalobce nově vznesl v doplnění žaloby ze dne 10. 6. 2019, tedy až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. [4] Městský soud konstatoval, že ve výzvě k zaplacení úhrady ze dne 24. 5. 2018 a následně i v napadeném rozhodnutí bylo dostatečně určitým a srozumitelným způsobem uvedeno, že úhrada, která byla po žalobci za poskytnutí DMR 5G v rozsahu celé České republiky požadována, byla vyčíslena na základě úpravy obsažené v zákoně č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 123/1998 Sb.“), ve spojení s vyhláškou č. 31/1995 Sb., kterou se provádí zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví (dále jen „vyhláška č. 31/1995 Sb.“), a to podle pravidel, která jsou v těchto závazných právních normách obsažena. Bylo zákonnou povinností žalovaného žalobci úhradu za poskytnutí dat DMR 5G podle této úpravy vyměřit, což žalovaný také učinil. Za žalobcem požadované informace byla v souladu s výše uvedenými právními předpisy stanovena úhrada ve výši 0,03 Kč za každých 100 výškových bodů. Městský soud sice přisvědčil žalobci v tom, že digitální model reliéfu České republiky byl pořízen z veřejných zdrojů pro veřejné účely a byl by pořízen (a je nadále udržován) v potřebné kvalitě bez ohledu na příjmy získané žalovaným za poskytování dat z této databáze, nicméně na základě § 11c odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb. může být požadována úhrada ve výši, která nepřesáhne minimální výši nezbytnou k zajištění potřebné kvality a zpřístupňování prostorových dat a služeb založených na prostorových datech. Tato právní úprava plní obdobnou funkci, která je vyjádřena v důvodech pro vydání směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, tedy funkci horního limitu úhrady za poskytnutí (zpřístupnění) prostorových dat. Mezi výdaje na zajištění potřebné kvality DMR 5G nepochybně patří i každoroční výdaje na aktualizaci databáze (11,4 mil Kč), přičemž úhrada požadovaná na žalobci výši těchto výdajů rozhodně nepřesahuje. Městský soud proto uzavřel, že žalovaný v projednávané věci stanovil výši požadované úhrady přezkoumatelným způsobem, přičemž postupoval zcela v souladu s relevantní právní úpravou. [5] Městský soud dále neshledal důvodnou námitku poukazující na nepřiměřenost výše požadované úhrady. Jelikož žalobce požadoval data DMR 5G pro území celé České republiky, tedy konkrétně v rozsahu 9 993 456 667 bodů, stanovená úhrada koresponduje extrémnímu objemu dat, jichž se na žalovaném domáhal. Jakkoliv se může částka 2 998 037 Kč jevit jako vysoká, zcela odpovídá rozsahu požadovaných informací a také způsobu výpočtu úhrady stanovenému právními předpisy v závislosti na počtu (požadovaných) měrných jednotek, a proto ji nelze označit za nepřiměřenou. [6] Městský soud neshledal opodstatněným ani poukaz žalobce na jeho nerovné postavení ve srovnání se studenty a vzdělávacími institucemi. Toto rozdílné zacházení vyplývá z právního předpisu a podle názoru soudu sleduje legitimní cíl, jímž je podpora rozvoje vzdělanosti, vědy a výzkumu. V případě dat DMR 5G se jedná o data, která mohou sloužit pro účely vzdělávání žáků či studentů nebo zpracování vědeckých či závěrečných studentských prací. Není zřejmé, z jakého důvodu by měly být tyto velice specializované informace zdarma poskytovány také novinářům, zvláště když všichni ostatní žadatelé (kteří nepatří mezi subjekty, jimž se podle právní úpravy tyto informace poskytují zdarma), musí za jejich poskytnutí zaplatit. Žalobce tedy nebyl postupem žalovaného v projednávané věci nijak diskriminován, neboť k němu bylo přistupováno stejně jako k ostatním žadatelům, kteří nejsou od placení úhrady za poskytnutí dat DMR 5G osvobozeni právním předpisem tak, jak je tomu v případě studentů a vzdělávacích institucí. [7] Závěrem městský soud uvedl, že požadavek na zaplacení úhrady za poskytnutí informací v podobě dat DMR 5G má oporu jak v § 17 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.), tak i v zákoně č. 123/1998 Sb., a nelze jej považovat za protiústavní omezení práva na informace zakotveného v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Možnost povinného subjektu požadovat na žadateli úhradu za poskytnutí informací ostatně aproboval i Ústavní soud v žalobcem zmiňovaném nálezu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16. Způsob výpočtu výše úhrady je v případě dat DMR 5G upraven právními předpisy, které byl žalovaný povinen respektovat, což také učinil. Protože žalobce úhradu ve stanovené lhůtě nezaplatil, byla jeho žádost napadeným rozhodnutím v souladu s § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. odložena. III. [8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [9] Stěžovatel namítal, že městský soud postupoval nesprávně, když neaplikoval nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16, na nějž stěžovatel výslovně upozornil v doplnění žaloby. Není přitom správná úvaha městského soudu, že stěžovatel tak měl učinit dříve, neboť předmětný nález byl vydán více než půl roku po podání správní žaloby. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že žalovaný jej vyzval k zaplacení úhrady za poskytnutí informace ve výši 2 998 037 Kč teprve v přípisu ze dne 24. 5. 2018. Poslední den lhůty pro stanovení výše úhrady přitom uplynul již dne 2. 5. 2018. Žalovaný tedy úhradu vyměřil opožděně. Jak plyne z uvedeného nálezu, pozdní požadavek na úhradu je podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem, které má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Proto k němu podle § 76 s. ř. s. soud musí přihlédnout. [10] Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že městský soud aproboval extrémně vysokou částku za poskytnutí informací, jež byly přitom vytvořeny z veřejných zdrojů pro veřejné účely. Jádrem sporu je podle názoru stěžovatele otázka, zda úhrada vyčíslená podle § 11c odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb. může dosahovat takové výše, aby díky vybírání těchto částek orgán veřejné správy získával finanční krytí na činnost, jejíž provádění mu ukládá zákon, nebo zda jsou zde limitem jen skutečně vynaložené náklady na zpřístupňování a poskytování informací žadateli v potřebné kvalitě. Městský soud opomněl, že právo na informace o životním prostředí je právem základním, vyplývajícím z čl. 35 Listiny základních práv a svobod. Jazykový výklad § 11c odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb., který městský soud užívá, je výkladem, jenž nejvíce omezuje právo na informace. Zákon pojednává o úhradě v částce, která „nepřesáhne minimální výši nezbytnou k zajištění potřebné kvality a zpřístupňování prostorových dat a služeb založených na prostorových datech“. Jedná se tedy o částku nezbytnou nyní, nikoli o minulé náklady na pořízení dat nebo o budoucí náklady na nezbytnou příští aktualizaci dat. Povinný subjekt tak nemůže požadovat, aby se žadatel úhradou podílel na nákladech na samotné pořízení dat, jelikož k jejich pořízení už došlo ze zákona a díky prostředkům ze státního rozpočtu. Další náklady na pořízení tedy již k těmto datům nezbytné nejsou. Žalovaný tedy může zpoplatnit náklady na zpřístupnění DMR 5G, nikoli však přenášet na žadatele náklady na vytvoření DMR 5G. Městský soud tedy pochybil, když umožnil, aby žalovaný prostře