7 As 88/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 88/2020- 21 - text  7 As 88/2020 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: Ing. T. L., zastoupen JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu obrany, se sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 3 Ad 3/2018  27, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2017, č. j. MO 267510/20177542, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany ze dne 26. 10. 2017, č. j. MO 221724/20177542, jímž byla žalobci v řízení podle § 144 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), přiznána úhrada rozdílu, o který mu byl krácen plat za období od 16. 9. 1999 do 30. 11. 2001 (vyjma období od 7. 10. 2000 do 22. 12. 2000), a to v celkové výši 267 113 Kč. II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 3 Ad 3/2018  27, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Městský soud konstatoval, že v dané věci již rozhodoval, a to na základě žaloby podané žalobcem proti rozhodnutí náměstka ministra obrany pro personalistiku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 1732/20137542, o které rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ad 13/2013  42, kdy napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku pro danou věc vyplývá, že žalovaný zatížil své rozhodnutí nezákonností v části, v níž dospěl k závěru, že žalobci za období strávené ve vazbě od 7. 10. 2000 do 22. 12. 2000 nenáležel krácený plat, ani doplatek rozdílu, o který byl jeho plat krácen. V závěru městský soud správním orgánům uložil opětovně posoudit nárok žalobce na dorovnání platu za období, kdy byl ve vazbě, jak podle úpravy účinné před 1. 12. 1999, tak podle zákona o vojácích z povolání, jehož relevantní ustanovení soud v tomto rozsudku závazně vyložil. Žalovaný správní orgán, vázán právním názorem uvedeným ve výše označeném rozsudku, byl povinen posoudit nárok žalobce na krácený plat a doplatek rozdílu, o který byl jeho plat krácen znovu, přičemž měl vycházet ze závazného výkladu, který městský soud vyslovil ve zrušovacím rozsudku. Žalovaný uvedený závazný výklad nejen nerespektoval, ale výslovně s ním polemizoval a označil jej za nepřezkoumatelný. Takový postup je však nepřijatelný a zcela v rozporu s § 78 odst. 5 s. ř. s. Správní orgány obou stupňů tak zatížily svá rozhodnutí nezákonností. Nerespektování závazného názoru dříve vysloveného soudem je pak důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. [4] K věci samé městský soud odkázal na svůj rozsudek č. j. 10 Ad 13/2013  42, neboť neshledal důvod se od závěrů v něm uvedených odchýlit. Ve stručnosti toliko konstatoval, že žalobce má nárok na krácený plat a doplatek rozdílu, o který byl jeho plat krácen i za toto období, neboť se zde jedná o dočasné zproštění výkonu služby ve smyslu § 66 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Tento nárok nelze vyloučit pouze z důvodu, že voják byl určen do dispozice z důvodu, jenž není výslovně vymezen v § 66 odst. 2 (zde z důvodu vazby podle § 10 odst. 2 písm. i). I nadále se totiž jedná o dočasné zproštění výkonu služby. Pro úplnost dodal, že podle § 10 odst. 4 zákona o vojácích z povolání se do doby trvání služebního poměru nezapočítává doba dispozice, do které byl voják určen podle odstavce 2 písm. i), bylli pravomocně odsouzen za trestný čin. K pravomocnému odsouzení žalobce však nedošlo, tudíž se mu doba vazby započítává do doby trvání služebního poměru. III. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [6] Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem městského soudu, že vojákovi náleží plat za celé období dočasného zproštění výkonu služby, a to bez ohledu na to, zda má povinnost během této doby plnit služební úkoly, či nikoliv, a to i v situaci, kdy je vazebně stíhán. K tomuto stěžovatel uvedl, že v případě první doby vazby, tj. od 17. 9. do 15. 10. 1999, tehdy platný zákon č. 76/1959 Sb. skutečně nerozlišoval, zda zproštěný voják je ve vazbě nebo doma anebo plní úkoly podle pokynů nadřízených. Zproštění výkonu služby mu zakládalo nárok na krácený plat. Nová rozhodnutí správních orgánů tuto skutečnost respektují a plat za tuto dobu přiznávají. Interpretace městského soudu ve vztahu k druhé vazbě, tj. období od 7. 10. do 22. 12. 2000, však zcela pomíjí § 66 zákona o vojácích z povolání v tehdy platném a účinném znění. Toto ustanovení obligatorně vymezuje, co se považuje za výkon služby pro nárok na plat, přičemž doba určení do dispozice z titulu vazby podle § 10 odst. 2 písm. i) citovaného zákona v něm obsažena není. Správním orgánům proto nezbylo než se v tomto bodě odchýlit od závěru městského soudu. Z tohoto důvodu, s přihlédnutím k veřejnoprávnímu postavení vojáka z povolání, nelze žalobci náhradu platu za dobu vazby od 7. 10. do 22. 12. 2000 přiznat. [7] Stěžovatel dále uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud považuje rozhodnutí správních orgánů za nezákonná, jelikož správní orgány nerespektovaly a nevycházely ze závazného výkladu městského soudu v rozsudku ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ad 13/2013  42, a tudíž postupovaly v rozporu s § 78 odst. 5 s. ř. s. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005  57. Podle názoru stěžovatele podmínky pro odchýlení se od správní praxe jsou v tomto případě naplněny. Především pak podle předmětných správních rozhodnutí bude v budoucnu ze strany stěžovatele postupováno na základě zásady právní jistoty, ze které vyplývá, že správní orgán postupuje při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Racionální důvod stěžovatel spatřuje v tom, že interpretace městského soudu ve vztahu k druhé vazbě, tj. od 7. 10. do 22. 12. 2000, zcela pomíjí § 66 a § 10 zákona o vojácích z povolání, přičemž městský soud nijak neodůvodnil, proč i v tomto zcela odlišném právním stavu dospěl k názoru, že má voják nárok na plat, přestože nemohl vykonávat službu na svém služebním zařazení. [8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokud se stěžovatel odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005  57, který umožňuje odchýlit se ve správních rozhodnutích od vytvořené správní praxe, je tato argumentace zcela nepřiléhavá. Stěžovatel zaměňuje pojem správní praxe, jak ji charakterizoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, a vázanost právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. V této konkrétní věci vyslovil městský soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ad 13/2013  42, závazný právní názor a ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. je povinností správního orgánu se v uvedené věci tímto právním názorem řídit. Tuto zákonem stanovenou povinnost nelze srovnávat s povinností správního orgánu postupovat podle správní praxe a případně tuto správní praxi modifikovat či se od ní odchýlit. Žalobce se tak plně ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku městského soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V. [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační argumentace stěžovatele, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004  54). Rozsudek k