8 As 246/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 246/2020- 37 - text  8 As 246/2020-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Úvěrový servis s.r.o., se sídlem Pravonín 88, zastoupená Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2018, čj. ČOI 145789/17/O100/1000/17/18/SvoŠte/Št, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, čj. 15 A 34/201826, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, čj. 15 A 34/201826, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Česká obchodní inspekce, inspektorát pro Středočeský kraj a Hl. město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 31. 8. 2017, čj. ČOI 115699/17/1000, uložila žalobkyni úhrnnou pokutu 200 000 Kč za 1. správní delikt podle § 153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „nový zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se dopustila tím, že spotřebitelům neposkytla před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení informace podle § 95 odst. 1 písm. g) daného zákona o celkové částce, která má spotřebitel zaplatit, a roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen „RPSN“), která musí být dále vysvětlena prostřednictvím reprezentativního příkladu s uvedením veškerých předpokladů použitých pro její výpočet 2. správní delikt podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „starý zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 daného zákona smlouva o půjčce uzavřená se spotřebitelkou neobsahovala informace stanovené v příloze č. 3 odst. 1 písm. f) a n) uvedeného zákona o RPSN, o částce úroku splatné na den a obsahovala nesprávnou a neúplnou informaci o právu odstoupit od smlouvy podle § 11 odst. 1 téhož zákona, 3. správní delikt podle § 20 odst. 1 písm. b) starého zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 6 odst. 1 téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená se spotřebitelem neobsahovala informace stanovené v příloze č. 3 odst. 1 písm. f) a n) uvedeného zákona o RPSN, o částce úroku splatné na den a obsahovala nesprávnou a neúplnou informaci o právu odstoupit od smlouvy podle § 11 odst. 1 téhož zákona, 4. správní delikt podle § 20 odst. 2 písm. g) starého zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 11 odst. 3 téhož zákona požadovala po spotřebiteli pro případ odstoupení od smlouvy další plnění nad rámec výjimek uvedených v daném ustanovení. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části týkající se porušení § 6 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 3 odst. 1 písm. n) a § 11 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru a spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona a v této části řízení zastavila. Ve zbývající části výroku rozhodnutí správního orgánu změnila tak, že snížila pokutu na 170 000 Kč a do výroku doplnila bližší vymezení, v čem spočívala nesprávná informace o požadovaných částkách, resp. procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr, dále doplnila odkaz na některá zákonná ustanovení. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. Namítla, že nesprávné uvedení výše RPSN nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o správní delikt. Zjištěný rozdíl mezi (podle žalované) správnou výší a žalobkyní uvedenou výší RPSN činí pouze 2 %, což pro reálné hodnocení spotřebiteli nemá žádný význam a nejedná se o závažné pochybení. Přesný výpočet RPSN je navíc problematický a oba správní orgány dospěly k jinému závěru o správné výši. Co se týče nesprávně uvedené celkové částky splatné spotřebitelem, nezpochybnila, že tu při vyhotovení smluv vypočítala nesprávně (nezapočetla jednorázový poplatek ve výši 6 000 Kč, resp. započetla ho neúplně). Jedná se tedy o její pochybení. Smlouva nicméně obsahovala všechny relevantní informace o povinnostech klienta včetně jednotlivých částek, které žalobkyně jen špatně sečetla. Dané částky se navíc během sjednané doby tří let rozpustí ve splátkách. Nelze proto konstatovat, že šlo o 10 % úvěru. Nesouhlasila se závěrem žalované o nezákonnosti informace o zániku práva odstoupit od smlouvy, neníli využito ve stanovené lhůtě. Jedná se o specificky upravený nárok plynoucí přímo ze zákona, z něhož tak vychází i pravidla jeho (ne)využití. Pokud zákon stanoví omezení uvedené možnosti na dobu 30 dnů, pak jejím uplynutím nedochází pouze k promlčení, ale toto právo rovnou zaniká. Informaci o zániku práva považuje za méně matoucí, než kdyby byli spotřebitelé informováni, že se z něj stává naturální obligace, resp. že jeho využití je oslabeno možností žalobkyně vznést námitku promlčení. Za nesprávný považuje závěr, podle kterého musí být výše denního úroku při odstoupení od smlouvy uvedena konkrétní částkou v korunách a nepostačuje uvedení výpočtu (procenta z dlužné částky). Provedení takového výpočtu na spotřebitele neklade nepřiměřené požadavky. Uvedení přesné částky by navíc nezohledňovalo, že spotřebitel po odstoupení od smlouvy mohl část jistiny (část dluhu) uhradit. Nesouhlasila ani s tím, že by po spotřebiteli požadovala další plnění v případě odstoupení od smlouvy. Odpovědnost za správní delikt podle žalobkyně prekludovala. Za nepřiměřeně vysokou považovala i výši pokuty. [3] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že údaj o RPSN musí být ve smlouvě uveden ve správné výši, protože jen v tom případě je způsobilý plnit svou informační funkci. Žalovaná v průběhu odvolacího řízení provedla nový výpočet RPSN a umožnila žalobkyni se k němu vyjádřit. Žalobkyně v žalobě tento výpočet nezpochybnila žádným odlišným výpočtem či jinou relevantní argumentací. Rozdíl přibližně 2 % nelze marginalizovat. Zákon jednoznačně vyžaduje poskytnutí správné informace spotřebitelům. Poskytnutí nesprávné informace je stejně jako její neposkytnutí porušením povinnosti podle § 6 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru a správním deliktem. Intenzitu porušení zákona lze zohlednit při stanovení sankce, k čemuž také došlo. I v případě nesprávného údaje o celkové výši splatné částky žalobkyně neakceptovatelně bagatelizuje závažnost svého jednání. Zákon jednoznačně vyžaduje, aby byl ve smlouvě tento údaj uvedený, a jde o jeden ze zásadních údajů pro posouzení výhodnosti úvěru. Je nerozhodné, z jakého důvodu žalobkyně uvedla údaj nesprávně. Podstatné je, že k tomu došlo a je nevýznamné, že daný údaj lze zjistit na základě jiných údajů ve smlouvě. Po spotřebiteli nelze požadovat, aby si údaj o celkové výši splatné částky vypočítal sám. Neztotožnil se ani s tvrzením žalobkyně o povaze lhůty k odstoupení od smlouvy. Ze zákona neplyne, že by toto právo při včasném nevyužití zaniklo. Jde proto o lhůtu promlčecí a žalobkyně spotřebitelům poskytla nepravdivou informaci o jejím charakteru. Soud ani nesdílí její přesvědčení, že by poskytnutí nepravdivé informace bylo pro spotřebitele výhodnější než poskytnutí informace pravdivé. Co se týče uvedení výše částky denního úroku, zákon jednoznačně vyžaduje uvedení informace o částce úroku splatné za den při odstoupení od smlouvy. Z jazykového výkladu plyne, že se musí jednat o konkrétní číslo (částku), nikoli o popis výpočtu s pomocí určité sazby v procentech. Již žalovaná právem označila za nedůvodné úvahy žalobkyně o snižování výše denního úroku v důsledku postupného splácení jistiny. Daný úrok se váže na odstoupení od smlouvy. V takovém případě nelze rozumně kalkulovat s tím, že by spotřebitel v průběhu lhůty pro odstoupení něco na jistinu uhradil. Ve vztahu k porušení § 11 odst. 3 starého zákona o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že žalobkyně po spotřebiteli již ve smlouvě požadovala poplatek za odstoupení od smlouvy. Z dokazování vyplynulo, že si jeho úhradu započetla oproti jistině, kterou spotřebiteli vyplatila sníženou o jeho výši. Takový postup je možný, ale nemění nic na skutečnosti, že žalobkyně měla při odstoupení od smlouvy právo pouze na vrácení jistiny a úroku. Započtený poplatek měla spotřebiteli vrátit a především neměla ve smlouvě sjednávat, že povinnost spotřebitele zaplatit poplatek není při odstoupení od smlouvy dotčena. V posuzované věci ani nedošlo k překročení subjektivních a objektivních prekluzivních lhůt. Uloženou pokutu městský soud neshledal nepřiměřenou. Byla uložena v zákonných mezích, žalovaná v rámci správního uvážení náležitě posoudila jednotlivá rozhodná kritéria pro určení její výměry a počínala si logicky a racionálně. Výše pokuty odpovídá 1,7 % maximál