8 Azs 325/2019 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 325/2019- 41 - text 8 Azs 325/2019-43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Q. N. T., zastoupená JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2017, čj. MV-95491-5/SO-2014, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, čj. 48 A 101/2017-50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Antonína Janáka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo vnitra jako prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 29. 5. 2014, čj. OAM-59825-15/DP-2013, zamítl žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 10. 3. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Důvodem bylo, že dle výpisu z evidence Rejstříku trestů byla žalobkyně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu. Tím došlo k naplnění předpokladu dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle kterého ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl odsouzený za spáchání úmyslného trestného činu. S ohledem na § 44a odst. 3 a § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců toto ustanovení je i důvodem pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Proti danému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná (dále „stěžovatelka“) zamítla v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Krajský soud v Praze následně rozhodnutí stěžovatelky i správního orgánu I. stupně zrušil v záhlaví označeným rozsudkem, proti kterému nyní brojí stěžovatelka kasační stížností. [2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že ve spisovém materiálu správních orgánů byl založen výpis z evidence Rejstříku trestů z roku 2017, ze kterého vyplývalo, že se žalobkyně dopustila úmyslného trestného činu (právní moc rozsudku nastala 7. 1. 2013) a rovněž, že se dnem 6. 4. 2015 osvědčila. I kdyby však takový údaj ve výpisu nebyl, pokud ve spisu nebyl doložen opak, měla stěžovatelka předpokládat, že se žalobkyně dle § 83 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, osvědčila. Dle § 83 odst. 4 trestního zákoníku se tak na žalobkyni mělo hledět jako by nebyla odsouzena. Důvod pro zamítnutí tak ke dni 6. 4. 2015 odpadl a to bez ohledu na otázku aplikace konkrétního znění tohoto ustanovení. [3] Soud dále uvedl, že se stěžovatelka vydala částečně nepřezkoumatelné rozhodnutí, jelikož se v jeho odůvodnění nevypořádala s námitkami týkajícími se tzv. pravé retroaktivity a legitimního očekávání žalobkyně. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [4] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že rozhodným podkladem pro vydání rozhodnutí byla existence záznamu v Rejstříku trestů o odsouzení žalobkyně za úmyslný trestný čin. Zvrátit zamítnutí její žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu by mohla pouze norma vyšší právní síly (zejména čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Žalobkyně však neprokázala žádné skutečnosti, které by k aplikaci normy vyšší právní síly vedly. Výklad, ke kterému dospěl krajský soud, činí obsoletní veškerá ustanovení právních norem upravujících výmaz záznamu z rejstříku trestů. Jedná se navíc o řízení o žádosti, ve kterém má sama žalobkyně projevit aktivitu a prokázat správním orgánům, že záznam v Rejstříku trestů byl vymazán. Nelze po správních orgánech požadovat, aby samy zjišťovaly, zda je záznam ve výpisu z Rejstříku trestů stále důvodný. [5] Stěžovatelka dále namítala, že z jejího rozhodnutí vyplývají skutečnosti svědčící o důvodnosti užití zákonných ustanovení. Argumentace žalobkyně týkající se projevu tzv. nepravé retroaktivity a legitimního očekávání cílí na trestněprávní rozměr její činnosti. Nelze směšovat samotný skutek a pobytové správní řízení. Dle přechodných ustanovení zákona o pobytu cizinců jsou správní orgány povinny postupovat podle znění zákona účinného v době podání žádosti. Postup dle jiného znění by byl v přímém rozporu se zákonem. Doba spáchání trestného činu ovlivňuje pouze účinnost zákonů v trestním řízení, což vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. [6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že z výpisu z Rejstříku trestů stěžovatelka zjistila, že se žalobkyně osvědčila. To, že se pachatel trestného činu osvědčí, s sebou přináší povinnost hledět na něho jako by nebyl odsouzen. Žalobkyně dále uvedla důvody, pro které má za to, že rozhodnutími správních orgánů byla porušena zásada zákazu retroaktivity. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Podstatou první sporné otázky je, zda osvědčení podmíněně odsouzeného má bez dalšího vést k tomu, aby k jeho odsouzení správní orgány nepřihlížely, ačkoliv záznam o odsouzení je stále patrný z výpisu z evidence Rejstříku trestů. Krajský soud je toho názoru, že z výpisu plyne, že se žalobkyně osvědčila, zatímco stěžovatelka tvrdí, že by muselo dojít k výmazu tohoto záznamu. Přestože právní argumentace stěžovatelky není terminologicky přesná (např. neexistuje pojem či institut „výmaz“ záznamu v Rejstříku trestů), je ve svém základu důvodná. Právě v důsledku neaktivity žalobkyně totiž záznam o jejím odsouzení zůstával ve výpisu z evidence Rejstříku trestů a to z důvodu, že u ní nenastala fikce neodsouzení. [8] Podstatné je, že žalobkyni byl vedle uložení trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, zároveň uložen i trest propadnutí věci (kartonů cigaret, které dovezla do České republiky bez řádného označení). Tato skutečnost vyplývá jak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, tak i z výpisu z evidence Rejstříku trestů z roku 2017. [9] Trestní zákoník stanoví fikci neodsouzení v různých svých ustanoveních. Obecnou normou je § 105 tr. zákoníku, který upravuje institut zahlazení odsouzení relativně komplexně. Kromě tohoto ustanovení je však trestním zákoníkem stanovena fikce neodsouzení i při splnění jiných podmínek. Například podle § 69 odst. 2 tr. zákoníku se na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Obdobně jsou právě pro případ podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody stanovena pravidla tzv. osvědčení v § 83 tr. zákoníku, jehož důsledkem je také fikce neodsouzení pachatele. Ta vychází z toho, že soud z moci úřední po uplynutí zkušební doby přezkoumá, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a splnil všechny podmínky, přičemž pokud neučiní rozhodnutí ve lhůtě 1 roku od uplynutí zkušební doby, aniž na tom měl odsouzený vinu, má se za to, že se osvědčil (§ 83 odst. 3 tr. zákoníku). Není-li však takové zvláštní pravidlo ohledně konkrétního trestu stanoveno, je třeba vycházet z obecného ustanovení o zahlazení odsouzení. Dle § 363 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, je nutné o zahlazení odsouzení požádat. Nenastává tedy přímo ze zákona, jako v případě osvědčení u podmíněného odsouzení. [10] Vzhledem k tomu, že jednotlivé fikce neodsouzení jsou vázány na uložený druh trestu, pak pokud bylo odsouzenému uloženo více druhů trestu, musí se u každého z nich samostatně zkoumat, zda nastala fikce neodsouzení. Teprve pokud se ohledně všech uložených trestů hledí na odsouzeného, jako kdyby nebyl odsouzen, nastane fikce neodsouzení. [11] Ke shodným závěrům, právě pokud jde o souběh osvědčení podmíněně odsouzeného a jiných trestů, dospěla i odborná literatura. K tomu viz například výklad k § 83 tr. zákoníku ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.) platí, že „rozhodnutí soudu podle § 83 odst. 1 o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, nemá vliv na výkon jiných druhů trestů, které byly popřípadě uloženy vedle podmíněného trestu odnětí svobody a nebyly dosud vykonány. Takovým výrokem není dotčen ani výkon jiných výroků rozsudku, např. výroku o ochranném opatření a o náhradě škody, o odčinění nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Zákonným důsledkem výroku, že se podmíněně odsouzený osvědčil, je skutečnost, že se trest, jehož výkon byl podmíněně odložen, nevykoná a že se současně na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání-li vzniku této fikce neodsouzení § 105 odst. 5, 6 a 7. […] Jestliže vedle trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu byl pachateli uložen trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti, účinky fikce neodsouzení nastávají teprve tehdy, kdy jsou splněny podmínky pro vznik takové fikce i u ostatních tě