9 As 56/2022 — Nejvyšší správní soud

9 As 56/2022- 26 - text  9 As 56/2022 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: T. K., zast. Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2021, č. j. 136078/2021/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 50 A 21/2021 - 34, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví částečně změnil rozhodnutí Městského úřadu Dobříš (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 9. 2021, č. j. MDOB 49651/2021/Jur, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tak, že se žalobci ukládá dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu v souladu s § 125c odst. 5 písm. g) tohoto zákona pokuta ve výši 1 700 Kč. Daného přestupku se žalobce dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla, jehož je provozovatelem, na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče. K jejich porušení došlo dne 14. 7. 2020 v 16:08 hod. a dne 4. 8. 2020 v 16:23 hod. tím, že neztotožněný řidič vozidla v Dobříši na pozemní komunikaci č. III/11628 v ulici Pražská v úseku mezi křižovatkou s ulicí Březová a přechodem pro chodce u budovy č. p. 1666 ve směru z centra překročil maximální rychlost 50 km/hod. stanovenou pro daný úsek. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Žalobce označil za řidiče, kteří se dopustili protiprávního jednání, osoby s adresou na Ukrajině, kam se jim správní orgán I. stupně pokusil bezúspěšně doručit výzvy k podání vysvětlení. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) nemusí správní orgány vynakládat za účelem zjištění totožnosti pachatele přestupku úsilí, které by vzhledem k okolnostem bylo nepřiměřené, což platí zejména v situaci, když provozovatel vozidla označí za řidiče osobu s adresou pobytu v zahraničí, která nepřebírá zásilky zasílané správním orgánem. Takto označené osobě postačí zpravidla zaslat jedinou výzvu. V projednávané věci bylo dostatečné zaslání jediné výzvy k podání vysvětlení, jelikož správní orgán I. stupně neměl dostatek potřebných indicií pro zjištění pachatele přestupku, a proto nepochybil, když po vrácení zásilek přistoupil k zahájení řízení proti žalobci jako provozovateli vozidla. [3] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce jako provozovatel vozidla neprokázal splnění liberačního důvodu dle § 125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu. Dle žalobce byly jím označené osoby ubytovány v jeho bytě v samostatném pokoji, bez jeho vědomí se zmocnily klíčů od daného vozidla v jiném pokoji a následně bez jeho vědomí toto vozidlo užívaly. Správní orgány nezpochybňovaly, že žalobce ve svém bytě pronajal pokoj, nicméně neměly za prokázané, že by osoby, jimž poskytl ubytování, skutečně řídily dané vozidlo. Na věrohodnosti žalobcově verzi nepřidává, že svá tvrzení doložil nájemními smlouvami, z nichž na jedné je opakovaně uvedeno datum s rokem 2022, ačkoliv má prokazovat události z roku 2020. To navozuje dojem, jako by tuto listinu někdo narychlo vyplňoval pro účely soudního řízení. Ani v případě, že by údajní řidiči dané vozidlo užili bez vědomí žalobce, by nebyl naplněn liberační důvod dle § 125f odst. 6 zákona o silničním provozu, jelikož žalobce nevytvořil relevantní překážku k tomu, aby osoby mající pronajatý pokoj v jeho bytě dané vozidlo převzaly. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením, že žalobce nemohl odcizení vozidla nahlásit na policii z důvodu rychlého sledu událostí, jelikož mezi doručením první písemnosti žalobci a vydáním napadeného rozhodnutí uběhlo téměř 14 měsíců. Na závěr krajský soud neshledal ani promlčení daného přestupku. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podřazených pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, za jakých okolností je vozidlo odcizeno ve smyslu § 125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu. Stěžovatel označil řidiče vozidla, kteří se přestupku dopustili. Stěžovatel obě osoby svým vozidlem vyzvedl a přivezl k domu, kde se nachází jeho byt, a proto jim bylo známo, které vozidlo mu patří a kde je zaparkováno. Stěžovatel následně ponechal autoklíč v jiném pokoji tohoto bytu, jenž uzamkl klíčem, který si poté odnesl s sebou. Tím dané vozidlo dostatečně zabezpečil a vytvořil překážku k užití vozidla. Skutečnost, že se někdo klíče od vozidla zmocnil protiprávně, mu nelze klást za vinu. Výkladem § 125f zákona o silničním provozu se zabývala řada soudních rozhodnutí, která se týkala případů, kdy provozovatel vozidlo svěřil pachatelům přestupku vědomě. Ve stěžovatelově případě se pachatelé přestupku vozidla zmocnili protiprávně. Krajský soud odkázal na chybné datum na jedné z nájemních smluv, což však bylo pouhou písařskou chybou stěžovatele. Podobné chyby se nicméně dopustil i žalovaný ve vyjádření k žalobě. [6] Krajský soud se dostatečně neseznámil se spisem, jelikož uvedl, že by host musel disponovat informací nejen o tom, do kterého vozidla se hodí klíče, ale též, že se jedná o vozidlo stěžovatele. Ten však uvedl, že obě osoby do bytu motorovým vozidlem přivezl. Nelze mu vyčítat, že nepodal trestní oznámení, jelikož se o spáchání přestupku dozvěděl až s časovou prodlevou, nebyla mu tímto jednáním způsobena škoda a jednalo se o cizí státní příslušníky, kteří se již nemuseli nacházet na území České republiky. Podmínky užití § 125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu proto byly splněny. [7] Napadený rozsudek a napadené rozhodnutí spočívají na nesprávném řešení otázky, co musí správní orgán podniknout, aby učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele daného přestupku. Obeslání stěžovatelem ztotožněných osob pouze jednou nebylo dostatečné. Dle rozsudku NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 As 293/2018 - 25, platí, že pokud autopůjčovna jako provozovatel vozidla sdělí správnímu orgánu, která konkrétní osoba měla dané vozidlo půjčeno, je to dostatečným důvodem pro zahájení řízení o přestupku proti této osobě. Zásilka adresovaná jednomu z řidičů, panu V. G., nebyla z důvodu „zásilka nevyžádána“ převzata a u druhého řidiče, pana V. G., nebyla zásilka převzata z důvodu „adresát se v místě nezdržuje“. Přinejmenším v případě pana V. G. mohla být výzva doručena opakovaně. Stěžovatel měl k dispozici telefonní čísla těchto osob, která si správní orgány nevyžádaly. Správní orgány mohly dotčené osoby kontaktovat prostřednictvím orgánů státu, jehož jsou státními příslušníky. Nesprávný výklad § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu se promítl i do rozsahu zjišťování skutkového stavu, který nebyl dostatečně zjištěn. [8] Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Je nevěrohodné, že by dva státní příslušníci Ukrajiny, oba stejného příjmení, stejným způsobem použili vozidlo, ke kterému neměli doklady, k jízdě ve stejném místě. Při spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci je obvyklé, že je vozidlo zanecháno na jiném místě, než kde stálo předtím. Odkaz na rozsudek NSS č. j. 2 As 293/2018 - 25 je nepřiléhavý, jelikož řeší případ půjčovny vozidel, která má v předmětu podnikání, že její vozidla řídí třetí osoby. Stěžovatel užití tohoto judikátu sám vylučuje, když konstatuje, že v projednávaném případě nešlo o případ, kdy je vozidlo pachateli přestupku svěřeno vědomě. [9] Žalovaný dále požaduje náhradu nákladů řízení, kterou uplatňuje jako paušální náhradu za písemné úkony vyvolané jednáním stěžovatele po skončení správního řízení. Nepřiznání náhrady nákladů řízení porušuje ústavní princip rovnosti účastníků soudního řízení. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Následně se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s. a zákon č. 77/2021 Sb.). [11] Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ se již NSS zabýval při výkladu § 104a s. ř. s. ve znění účinném