1 Afs 220/2021 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 220/2021- 88 - text  1 Afs 220/2021 - 97 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila a soudců Faisala Husseiniho a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Česká síť s.r.o., se sídlem Boženy Němcové 120, Domažlice, zastoupené Mgr. Lukášem Regecem, advokátem se sídlem V parku 2316/12, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2018, č. j. 35107/18/520011434703000, ze dne 8. 8. 2018, č. j. 34983/18/520011434703000, ze dne 23. 9. 2019, č. j. 36995/19/520011434703000, a ze dne 23. 9. 2019, č. j. 36998/19/520011434703000, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2021, č. j. 30 Af 49/2018  79, takto: I. Výroky I. a V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2021, č. j. 30 Af 49/2018  79, se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. 8. 2018, č. j. 35107/18/520011434703000, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá. IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Lukáše Regece, náhradu nákladů řízení o žalobách a řízení o kasační stížnosti ve výši 21 311 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Plzeňský /kraj (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni platebním výměrem z 8. 9. 2017, č. j. 1693023/17/230550522402371, a doměřil žalobkyni dodatečnými platebními výměry z 1. 11. 2018, č. j. 16241/18/230550522402371, č. j. 17097/18/230550522402371, č. j. 17543/18/230550522402371, ze 17. 10. 2018, č. j. 1843231/18/230550522402371, ze 6. 12. 2018, č. j. 2052992/18/230550522402371, a č. j. 2053526/18/230550522402371, daň z příjmů právnických osob. Daň správce daně vyměřil za zdaňovací období roku 2013; dodatečně správce daně daň doměřil za zdaňovací období let 2010 až 2012 a 2014 až 2016, přičemž s doměřením daně stanovil správce daně žalobkyni za jednotlivá dotčená zdaňovací období zákonnou povinnost uhradit penále. [2] Žalovaný napadenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správce daně potvrdil. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2018, č. j. 35107/18/520011434703000 (dále jen „rozhodnutí I“), tak učinil ve vztahu k platebnímu výměru z 8. 9. 2017, č. j. 1693023/17/230550522402371 (rok 2013). Rozhodnutím z 8. 8. 2018, č. j. 34983/18/520011434703000 (dále jen „rozhodnutí II“), tak rozhodl ohledně dodatečných platebních výměrů z 11. 1. 2018, č. j. 16241/18/230550522402371, č. j. 17097/18/230550522402371, č. j. 17543/18/230550522402371 (roky 2010 až 2012). Rozhodnutím z 23. 9. 2019, č. j. 36995/19/520011434703000 (dále jen „rozhodnutí III“), žalovaný rozhodl o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze 17. 10. 2018, č. j. 1843231/18/230550522402371 (rok 2014), a rozhodnutím z 23. 9. 2019, č. j. 36998/19/520011434703000 (dále jen „rozhodnutí IV“) o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům ze 6. 12. 2018, č. j. 2052992/18/230550522402371, a č. j. 2053526/18/230550522402371 (roky 2015 a 2016). [3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutím žalovaného u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Ten její žaloby zamítl shora nadepsaným rozsudkem, který je nyní napaden kasační stížností. V případě rozhodnutí I dospěl krajský soud k závěru, že prekluzivní lhůta ke stanovení daně z příjmů za zdaňovací období roku 2013 marně neuplynula. V tomto směru argumentoval principy počítání času dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) ve spojení s daty, v nichž došlo k zahájení daňové kontroly a doručení platebního výměru. Ani ve vztahu ke zdaňovacím obdobím let 2010 až 2012, v jejichž případě však daňová kontrola neproběhla, se krajský soud neztotožnil s názorem žalobkyně, že uplynula příslušná prekluzivní lhůta. [4] Pole krajského soudu nebyly důvodné ani žalobní námitky ohledně nezákonného ukončení daňové kontroly týkající se zdaňovacího období roku 2013. V případě ostatních zdaňovacích období, ohledně nichž nebyla vedena daňová kontrola, se soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že daň mohla být stanovena v rámci doměřovacího řízení i bez toho, aby tomuto doměření nutně předcházela daňová kontrola, resp. že nebylo namístě stanovit daň dle pomůcek. Krajský soud rovněž přitakal žalovanému, že bylo namístě přistoupit k aplikaci § 23 odst. 3 písm. a) bod 12. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), ve znění zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen „zákon č. 261/2007 Sb.“), který se týkal dodanění tzv. polhůtních závazků. Dle krajského soudu totiž „Dodatek Smlouvy o prodeji podniku Jaroslav Rada ze dne 31. 12. 2007“ (dále jen „dodatek ke smlouvě o prodeji podniku“) uzavřený mezi žalobkyní a Ing. Jaroslavem Radou, jejím jednatelem a jediným společníkem, který upravoval splatnost závazku žalobkyně vůči Ing. Radovi, představoval případ zneužití práva (samotná smlouva o prodeji podniku je z 11. 10. 2005; dále jen „smlouva o prodeji podniku“). Žalobkyně se tak nemohla účinně vyhnout povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zmíněného § 23 odst. 3 písm. a) bodu 12. zákona o daních z příjmů. V této souvislosti krajský soud nepřisvědčil ani žalobním námitkám týkajícím se vadného či nedostatečného dokazování. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou založila na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [6] V prvé řadě tvrdila, že došlo k prekluzi pravomoci správce daně stanovit daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013. V tomto směru odkázala na právní závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího správního soudu z 18. 6. 2021, č. j. 5 Afs 21/2020  56, č. 4225/2021 Sb. NSS, Česká síť, a z 29. 7. 2021, č. j. 9 Afs 168/2019  38, Fitness pro. Podle stěžovatelky prekluzivní lhůta pro stanovení daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 marně uplynula dnem 10. 9. 2017, neboť nová tříletá prekluzivní lhůta pro stanovení daně z příjmů právnických osob za dané zdaňovací období začala běžet od zahájení daňové kontroly dne 10. 9. 2014 a skončila dnem 10. 9. 2017, přičemž platební výměr za zdaňovací období roku 2013 byl stěžovatelce doručen až 11. 9. 2017, tj. po marném uplynutí uvedené prekluzivní lhůty. [7] Stěžovatelka dále namítá nezákonné ukončení daňové kontroly na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013. Podle stěžovatelky správce daně v rozporu se zákonem přistoupil k distančnímu seznámení se zprávou o daňové kontrole v situaci, kdy jednání stěžovatelky označil za obstrukční. Stěžovatelka se domnívá, že správce daně byl při nesprávném ukončení daňové kontroly veden snahou vyhnout se prekluzi pravomoci stanovit daň. Tento nezákonný postup nebylo dle stěžovatelky možné zhojit ani v odvolacím řízení, a to právě z důvodu účelových kroků provedených správcem daně v souvislosti s hrozící prekluzí daně za dané zdaňovací období. Krajský soud přitom přistoupil k nepřiměřenému jednostrannému hodnocení stěžovatelčina jednání, aniž by zohlednil procesní pasivitu správce daně. [8] Z hmotněprávního hlediska se stěžovatelka vymezuje vůči závěru správních orgánů, dle nichž stěžovatelka v účetnictví evidovala závazek po splatnosti více než 36 měsíců, a tedy byla v souladu s § 23 odst. 3 písm. a) bodem 12. zákona o daních z příjmů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., povinna tento závazek za zdaňovací období let 2010 až 2012 dodanit, potažmo jeho část odpovídající smluveným měsíčním splátkám dle smlouvy o prodeji podniku (ve zdaňovacím období roku 2010 měla být dle žalovaného zdaněna část závazku ve výši 407 202 Kč, v ostatních dotčených zdaňovacích obdobích část závazku ve výši 600 000 Kč; za tato zdaňovací období tedy byly splátky provedeny jen částečně či vůbec). [9] Stěžovatelka k tomu uvádí, že v roce 2005 došlo k prodeji podniku, a to za kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem ve výši 11 840 000 Kč. Dále si smluvní strany (Ing. Rada a stěžovatelka) ujednaly úhradu kupní ceny v měsíčních splátkách ve výši 50 000 Kč, počínaje splátkou za listopad 2006. Splatnost každé splátky byla stanovena na poslední den v měsíci. Mezi oběma stranami došlo k plnění z této kupní smlouvy, a to jak v roce 2006, tak i částečně v roce 2007. Smluvní strany následně na konci roku 2007 uzavřely dodatek ke smlouvě o prodeji podniku, ve kterém se vzájemně dohodly, že zbylá část kupní ceny bude uhrazena po vzájemné dohodě prodávajícího a kupujícího v plné výši nebo v postupných splátkách. Žalovaný dodatek ke smlouvě o prodeji podniku, kterým smluvní strany (stěžovatelka a Ing. Rada) odložily splatnosti smluvených splátek, považuje za jednání, jehož jediný účel spočíval v získání neodůvodněného majetkového prospěchu stěžovatelky na úkor státu.