1 As 253/2022 — Nejvyšší správní soud

1 As 253/2022- 31 - text  1 As 253/2022 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Bc. L. D., DiS., zastoupen JUDr. Janem Burešem Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 64, Praha 1, proti žalovanému: ředitel Sekce vojenského zdravotnictví Ministersva obrany, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021, č. j. MO 348726/20211457, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2022, č. j. 30 Ad 5/2022  60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, JUDr. Jana Bureše Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Správní orgán prvního stupně vydal dne 18. 8. 2021 rozhodnutí, č. j. MO 241560/2021684800, kterým zamítl žádost žalobce o proplacení cestovních náhrad v souvislosti se služební cestou uskutečněnou dne 23. 4. 2019. Současně zamítl žádost o doplacení příplatku za zastupování a příplatku za zvýšenou odpovědnost za období od 1. 2. 2018 do 30. 5. 2018 a od 16. 9. 2018 do 7. 12. 2018, tak jako i žádost o náhradu nákladů právního zastoupení žalobce v řízení před správním orgánem prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 12. 2021, č. j. MO 348726/20211457, ve výroku, který se týkal cestovních náhrad žalobce, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání, ve zbytku rozhodnutí potvrdil. [2] Dne 29. 11. 2021 proběhlo ústní jednání za přítomnosti žalobce, na základě něhož mu byly vyplaceny cestovní náhrady za pracovní cestu vykonanou dne 23. 4. 2019. Správní orgán prvního stupně proto řízení o proplacení cestovních náhrad usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. MO 27271/2022684800 zastavil. [3] Žalobce brojil žalobou, podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), proti části rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2021, č. j. MO 348726/20211457, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ohledně žádosti o doplacení příplatku za zastupování a příplatku za zvýšenou odpovědnost v období od 1. 2. 2018 do 30. 5. 2018 a od 16. 9. 2018 do 7. 12. 2018. Namítal nesprávný postup správních orgánů v průběhu řízení; rozhodnutí žalovaného je nezákonné z důvodu nesprávného skutkového a právního posouzení věci. Žalovaný v napadaném rozhodnutí uvedl, že žalobce neměl v popisu služby výkon zastupování jiného vojáka a současně tvrzený rozkaz nebyl vydán příslušným služebním funkcionářem. [4] Žalobce měl ve funkci vedoucího staršího důstojníka v době od 1. 2. 2018 do 30. 5. 2018 zastupovat kpt. Ing. M. Ž. a v období od 16. 9. 2018 do 7. 12. 2018 kpt. Mgr. M. K.. V prvním případě tak činil na základě ústního rozkazu svého nadřízeného, plk. Ing. K. F., Ph.D., od kterého současně převzal potřebnou dokumentaci. Vzhledem k tomu, že jednal na základě rozkazu svého nadřízeného, nemůže mu být kladena k tíži skutečnost, že k vykonání zástupu chyběl rozkaz ve formě, kterou obvykle žalovaný vyžaduje. V případě druhého zastupování měl být elektronicky vydaný rozkaz následně pozměněn, i přesto, že žalobce zástup vykonal. Za tyto činnosti mu nebylo vyplaceno tzv. zástupné, a to i přesto, že splňoval požadavky uvedené v § 13a odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). [5] Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel, že by příslušný služební orgán vydal personální rozkaz k zástupu a pokud by rozkaz měl být vydán, nesplňoval formální požadavky stanovené v § 13a odst. 1 zákona o vojácích z povolání a v interních předpisech žalovaného. Z tohoto důvodu žalobci nárok na vyplacení tzv. zástupného nenáleží. Současně uvedl, že žalobce na podporu svých tvrzení nepředložil žádné důkazy. Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. [6] Krajský soud v napadaném rozsudku uvedl, že správní orgány zcela rezignovaly na materiální stránku věci a zjištění faktického stavu. Spokojily se pouze s konstatováním, že pro zastupování absentoval formální personální rozkaz nadřízeného; zcela opomenuly tvrzení žalobce, že mu byl v případě zastupování kpt. Ing. M. Ž. rozkaz udělen v ústní formě, což zákon nevylučuje. Absenci formální podoby rozkazu k zastupování dle interních předpisů žalovaného však nelze klást k tíži žalobci, jelikož voják není oprávněn neuposlechnout rozkaz, byť vydaný v nesprávné formě, či nesprávným služebním funkcionářem. Nelze proto setrvat na čistě formálním pojetí požadavků na vydání rozkazu. [7] Krajský soud uzavřel, že správní spis neobsahuje kompletní dokumenty, nezbytné pro soudní přezkum věci; jedná se o chybějící rozhodnutí o stížnosti žalobce na postup jeho nadřízeného nebo části rozkazů. Skutkový stav tak vyžaduje zásadní doplnění, a proto krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalobce [8] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Nezákonnost napadaného rozsudku stěžovatel shledává v nesprávném právním posouzení otázky nároku na tzv. zástupné, tedy na služební tarif z vyšší hodnosti a příplatku za zvýšenou odpovědnost upravenou zejména v § 68j odst. 5 o vojácích z povolání ve spojení s § 13a odst. 1 a § 145a odst. 1 písm. f) téhož zákona. Nepřezkoumatelnost rozsudku stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění, v němž se krajský soud odchýlil od formálních podmínek, které zákon pro přiznání tzv. zástupného vyžaduje, a zavázal svým odlišným právním názorem správní orgány, aniž by uvedl důvody, které jej k tomu vedly. [10] Stěžovatel uvedl, že v souladu s požadavky § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Během správního řízení zjistil, že žalobci nebyl vydán rozkaz k zastupování v souladu s vnitřními postupy stěžovatele. Žalobce naopak neoznačil žádné důkazy na podporu tvrzení o vydání rozkazu. Výklad krajského soudu tak měl popřít zákonem stanovené formální podmínky pro přiznání tzv. zástupného; tento postup, ve kterém voják vykonává činnost bez rozkazu vydaného příslušným služebním orgánem, popírá principy fungování Armády České republiky. [11] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že pro posuzování nároku na tzv. zástupné je rozhodující faktický stav věci; forma, kterou byl rozkaz vydán, není relevantní. Žalovaný v důsledku svého nesprávného závěru rezignoval na další dokazování ve věci. Žalobce dále poukázal na to, že je to právě žalovaný, kdo odpovídá za to, že je skutkový stav náležitě zjištěn; navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas, oprávněnou osobou, je tedy projednatelná. [13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Tyto vady v rozsudku neshledal. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, neboť splňuje požadavky judikatury kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, případně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008  75). Z rozsudku je patrné, jak soud o návrhu rozhodl, jaké důvody jej k tomu vedly a na jakých úvahách založil své závěry. Rozsudek krajského soudu není ani vnitřně rozporný, ostatně je zřejmé, že mu stěžovatel rozumí, neboť s jeho názory polemizuje. [16] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním hodnocením krajského soudu, který shledal, že skutkový stav, jenž vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. Řízení před žalovaným postrádá dokazování, které by objasnilo skutková tvrzení vznesená žalobcem. Rozhodnutí žalovaného tak bylo krajským soudem správně zrušeno dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Řízení bylo zatíženo tak zásadní vadou, že postup žalovaného nelze b