1 As 66/2022 — Nejvyšší správní soud

1 As 66/2022- 38 - text  1 As 66/2022 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. Ing. D. F., Ph.D., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2020, č. j. MSK 98524/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 A 221/202048, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2020 Magistrát statutárního města Opava odmítl žádost žalobce o poskytnutí informací v části týkající se osobních údajů osob, které podepsaly petici proti záměru demolice domu Bartoníčkova 1644/5, a to z důvodu plánované výstavby polyfunkčního domu (dále jen „rozhodnutí prvního stupně“). Tento záměr měl uskutečnit vlastník nemovitosti společnost FOLTAN & HOFFERKOVÁ, s.r.o., jejímž společníkem je i žalobce. Rozhodnutí prvního stupně předcházelo několik zrušujících rozhodnutí žalovaného, jejichž výsledkem nakonec bylo částečné vyhovění žádosti a zpřístupnění osobních údajů členů petičního výboru. Žalovaný opětovné odvolání žalobce tentokrát zamítl. Žalobce se dále bránil žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji rovněž zamítl. [2] Krajský soud připomněl, že se ve věci jedná o poměřování mezi ochranou osobních údajů petentů a zájmem žalobce na informace o těchto osobách v souvislosti s jeho stavebním záměrem. Vycházel z § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „nařízení GDPR“). V této souvislosti krajský soud sice uznal, že petenti svým podpisem petice udělili souhlas se zpracováním svých osobních údajů, avšak pouze za účelem vyřízení petice. Petice obsahovala výslovný nesouhlas petentů s poskytováním jejich osobních údajů z petičních archů třetím osobám. [3] Krajský soud neshledal, že by informační zákon nebo nařízení GDPR výslovně vylučovaly poskytnutí osobních údajů petentů, a proto přistoupil k testu proporcionality, přičemž vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Žalobce dle něj nesplnil kritérium „společenského hlídacího psa“, neboť jeho zájem byl čistě soukromý. Poskytnutí textu petice a anonymizovaných petičních archů nemělo vliv na srozumitelnost informací, nedošlo tedy k porušení práva stěžovatele dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Naopak převážil zájem petentů na ochraně jejich osobních údajů. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel předně namítá, že ve vztahu k petici není třetí osobou, neboť je peticí přímo dotčen. Petenti svým nesouhlasem s poskytnutím svých osobních údajů nemohli myslet i stěžovatele. Museli být srozuměni s tím, že se stěžovatel dozví, kdo petici podepsal. V souvislosti s odkazem krajského soudu na 71. recitál nařízení GDPR uvedl, že je soukromá osoba, u které nehrozí jakékoli riziko pro zájmy a práva petentů. [6] Dle stěžovatele jeho žádost o informace sleduje i veřejný zájem, a to kontrolu řádného vyřízení petice, konkrétně toho, zda byla petice skutečně podána a zda ji podepsalo dané množství osob. Dotazem na jednotlivé petenty by si mohl jejich vůli ověřit. Neposkytnutí informací o petentech dává škodlivý signál, že „kdokoliv, kdo sesbírá do petice podpisy a požádá o to, aby jeho údaje nebyly zveřejněny, požívá naprosto bezprecedentní ochrany. Tato ochrana pak může chránit i osoby, které jsou na petičním archu uvedeny jako petenti, aniž by tyto osoby o jakékoliv petici věděly.“ Chráněn je tedy pouze ten, kdo petici inicioval, přičemž obsah petice může být nepravdivý. Petenti mohou způsobit újmu osobě, proti níž petice směřuje, a za takovou újmu by měli nést následky. Soud upřednostnil práva petentů před právem stěžovatele domáhat se náhrady způsobené újmy. Tato újma spočívá i v tom, že se jméno stěžovatele objevilo v médiích. Závěr krajského soudu tak umožňuje petentům beztrestně se skrýt za petici, která může obsahovat i lživá tvrzení. [7] Stěžovatel zdůraznil, že právo na ochranu osobních údajů není právem absolutním a je nutné jej vážit s jinými základními právy. V tomto případě má mít stěžovatel možnost bránit se proti zásahu do jeho osobnostních práv a domáhat se soudní ochrany. [8] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na svých závěrech a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozsudku a svá podání učiněná v řízení před krajským soudem. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou, s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil i důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., který nijak blíže nerozvedl. Jedná se však o vadu, ke které musí Nejvyšší správní soud přihlédnout i z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s). Napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Krajský soud se pečlivě zabýval podstatou žalobních námitek, přičemž srozumitelným způsobem odůvodnil své úvahy a závěry. O přezkoumatelnosti svědčí i skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti právě s posouzením krajského soudu polemizuje. Pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku jeho nepřezkoumatelnost nezpůsobuje (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330). Na tomto základě mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k věcnému přezkumu. [12] Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud vyvažoval jeho právo na informace a právo petentů na ochranu jejich osobních údajů. Má za to, že jeho žádost sleduje i veřejný zájem, a to kontrolu řádného vyřízení petice, ověření její správnosti a možnost domáhat se soudní ochrany v případě vzniku újmy. V této souvislosti namítá také to, že není třetí osobou, které by byly tyto osobní údaje petentů poskytnuty, neboť je peticí sám přímo dotčen. [13] Jak již uvedl i krajský soud, právo na informace je základním politickým právem zakotveným v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. Účelem jeho výkonu je zejména kontrola veřejné moci ze strany občanů, aby nedošlo k jejímu zneužití. Informační zákon toto ústavně zaručené právo konkretizuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/200959). Omezení přístupu k informacím ohledně působnosti povinných subjektů stanovených v § 2 informačního zákona je v souladu s limitační klauzulí čl. 17 odst. 4 Listiny možné pouze na základě zákona, jeli to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/201441, č. 3127/2014 Sb. NSS). [14] Dále je třeba zmínit, že obecně není podstatné, za jakým účelem žadatel poskytnutí informací žádá, neboť informační zákon je koncepčně založen na informační povinnosti, na výčtu omezení poskytnout informace a na mechanismech ochrany žadatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2111/16, N 203/87 SbNU 329). Do zákonné působnosti povinných subjektů tedy zpravidla spadají veškeré informace, které mají k dispozici v rámci výkonu veřejné moci. Žadatelé tedy mají zásadně právo na sdělení všech údajů, s nimiž povinný subjekt pracuje, ledaže je poskytnutí požadovaných informací výslovně zákonem vyloučeno (viz § 7 až § 11 informačního zákona). Důvodem pro odmítnutí proto není účel, pro který žadatel informace žádá (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 As 359/201751, obdobně rozsudek ze dne 22. 1. 2015, č. j. 9 As 189/201437, cit. rozsudek č. j. 1 As 29/200959). [15] Jedna ze zákonných výjimek se vztahuje i na poskytování informací obsahujících osobní údaje. V nyní projednávaném případě se nadto jedná o osoby, které nevykonávají veřejnou ani úřední činnost (přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 As 240/201840, rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 As 168/201825). Dle § 8a odst. 1 informačního zákona přitom