2 As 227/2022 — Nejvyšší správní soud

2 As 227/2022- 32 - text 2 As 227/2022 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. V. A., zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti žalovanému: velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2020, č. j. MO 171008/2020-3031, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2022, č. j. 62 Ad 14/2020-50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 28. 4. 2008 žádost o dorovnání platu z důvodu nesprávně stanovené pracovní doby za období, kdy byl určován do služeb SAR (služba pátrání a záchrany) a LZS (letecká záchranná služba); o této žádosti již několikrát rozhodovaly správní orgány i soudy. [2] Naposledy se shora uvedenou žádostí žalobce zabýval velitel VÚ 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou (dále jen „prvostupňový správní orgán“), který svým rozhodnutím ze dne 25. 1. 2017, č. j. 1124/9/1/2014-2427, částečně vyhověl žádosti žalobce a přiznal mu odměnu za práci přesčas ve výši 237 997 Kč (výrok I.) a současně rozhodl o promlčení veškerých peněžních nároků za období do 28. 4. 2005 (výrok II.) [dále jen „rozhodnutí o platovém nároku“]. Následně prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 31. 7. 2017, č. j. MO 152295/2017-2427 (dále jen „rozhodnutí o příslušenství“), nevyhověl žádosti žalobce o přiznání příslušenství – úroků z prodlení z platových nároků. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 6. 2020, č. j. MO 171008/2020-3031 (dále jen „napadené rozhodnutí“), změnil výrok I. rozhodnutí o platovém nároku tak, že žalobci přiznal „odměnu za práci přesčas v délce 3 311 hodin za období od dubna 2005 do července 2008 ve výši 284 825 Kč“ (výrok I.); dále zamítl odvolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí o platovém nároku týkajícím se promlčení veškerých peněžních nároků za období do 28. 4. 2005 a tento potvrdil (výrok II.) a zamítl taktéž odvolání žalobce proti rozhodnutí o příslušenství a toto potvrdil (výrok III.). [4] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu [5] Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2022, č. j. 62 Ad 14/2020-50 (dále jen „napadený rozsudek“), rozhodnutí žalovaného ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku). Dospěl k závěru, že rozvržení doby SAR a LZS na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin pohotovosti na pracovišti bylo toliko formální a účelové; pro takový postup neexistoval žádný legitimní důvod. Soud konstatoval, že byly splněny podmínky pro uznání platových nároků žalobce za období tří let zpětně ode dne podání žádosti o dorovnání ušlého platu. Žalovanému proto uložil, aby v dalším řízení určil (s ohledem na zjištěné odsloužené doby), jaká je konkrétní výše žalobcova nároku. [6] Ve vztahu k II. výroku napadeného rozhodnutí, jehož předmětem bylo posouzení otázky promlčení peněžitého nároku žalobce za období výkonu jeho služby do 28. 4. 2005, krajský soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Nepřisvědčil tomu, že by v posuzované věci existovala desetiletá promlčecí lhůta k uplatnění peněžitého nároku, či dokonce že tato lhůta vůbec nezapočala běžet. Služební poměr vojáka z povolání sice vykazuje odlišnosti oproti jiným zaměstnancům (princip subordinace). To však neznamená, že tato pracovní specifika jakýmkoliv způsobem omezují vojáka z povolání v bránění práv vyplývajících ze služebního poměru; vztah služební nadřízenosti a podřízenosti je standardní znak armády. Lze si představit objektivní důvody, které by žalobci mohly znemožnit uplatnit svůj majetkový nárok včas (např. účast na zahraniční misi bez infrastruktury); žádné takové důvody však v žalobcově případě nenastaly. Pokud měl žalobce za to, že je krácen na svém právu na spravedlivou odměnu, měl možnost uplatnit svůj nárok v zákonné tříleté lhůtě podle § 161 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vojácích“). Žalobce neuvedl, že by jej nadřízení v tomto postupu nějakým konkrétním způsobem omezovali; jedinou překážkou měl být samotný služební poměr, což však není objektivní důvod pro neuplatnění nároku. [7] Taktéž ve vztahu k III. výroku napadeného rozhodnutí týkajícímu se promlčení příslušenství pohledávky krajský soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Vyšel z judikatury Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), dle níž se právo na úroky z prodlení promlčuje jako celek, přičemž pro určení počátku promlčecí lhůty je podstatný okamžik, kdy se dlužník ocitl v prodlení s plněním (hlavního) závazku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 11. 2. 2022, č. j. 5 Ads 355/2020-31, zdůraznil, že vznik práva a jeho uplatnění je třeba důsledně rozlišovat. Krajský soud naznal, že žalobce svůj nárok na příslušenství včas neuplatnil. V žádosti ze dne 28. 4. 2008 jej výslovně nevznesl. Učinil tak sice v žalobě ze dne 14. 7. 2008 adresované Okresnímu soudu v Přerově; předmětný nárok se však uplatňuje u služebního orgánu, což žalobce učinil až v odvolání ze dne 24. 3. 2017. Ačkoliv tedy žalobci nárok na úroky z prodlení z dlužné částky (dorovnání jeho platu) vznikl, byl povinen jej uplatnit ve lhůtě 3 let od jeho vzniku, což neučinil. Argumentace žalobce vznikem nároku ex lege není přiléhavá. Stejně tak otázku, zda daný nárok vzniká okamžikem odsloužení přesčasových hodin, nebo až tři měsíce poté, neshledal soud v projednávané věci za podstatnou. [8] Dále krajský soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku) a konstatoval, že žalovaný na jejich náhradu nemá právo (výrok IV. rozsudku). II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [9] Proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl rozsudek v tomto rozsahu zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Namítá, že zrušil-li soud pro nepřezkoumatelnost výrok I. napadeného rozhodnutí týkající se jeho nároku na plat, nemůže samostatně obstát ani výrok III. rozhodnutí žalovaného týkající se příslušenství dané pohledávky. Stěžovatel uvádí, že nárok na doplacení platu za práci přesčas řádně uplatnil u služebního orgánu, přičemž řízení vedené u Okresního soudu v Přerově na tuto věc nemělo žádný vliv. Trvá na tom, že jeho podání obsahuje požadavek na přiznání úroku z prodlení. Nadto i kdyby tomu tak nebylo, nemohl by tento nárok být promlčen, neboť vznikl přímo ze zákona bez ohledu na jeho výslovné uplatnění; nemůže se tedy promlčet dříve než nárok na plat. Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v obecnosti upozorňuje na specifickou povahu služebního poměru. Obsáhle se zabývá určením splatnosti jím požadovaného doplatku, tj. okamžiku počátku prodlení služebního orgánu s plněním předmětného závazku. V dané souvislosti pak stěžovatel uzavírá, že pro potřeby stanovení výše úroků z prodlení není rozhodující, od kterého data věřitel úroky požaduje, nýbrž kdy se dlužník dostal do prodlení. Stěžovatel pak uzavírá tvrzením, že napadený rozsudek je z hlediska právního posouzení věci nesprávný a jeho odůvodnění považuje za nepřezkoumatelné. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Konstatoval, že nárok na příslušenství pohledávky je samostatným právem, na jehož promlčení nemá vliv výše pohledávky, nýbrž okamžik, kdy stěžovatel mohl právo poprvé uplatnit u služebního orgánu. Poukázal na rozdíl mezi vznikem nároku a jeho uplatněním. Zdůraznil, že stěžovatel podal dne 28. 4. 2008 žádost o dorovnání ušlého platu; nárok na příslušenství k této pohledávce ovšem vznesl poprvé až v návrhu adresovaném Okresnímu soudu v Přerově, který příslušné řízení zastavil pro svou věcnou nepříslušnost a stěžovatele odkázal do správního soudnictví. Následně nárok na příslušenství uplatnil až v odvolání ze dne 24. 3. 2017, a to jako jednu z námitek, která byla posouzena jako žádost o přiznání příslušenství. Žalovaný uvádí, že poslední nárok na úroky z prodlení z nezaplaceného příplatku za práci přesčas stěžovateli vznikl za měsíc červenec 2008, přičemž ten byl splatný ke dni 15. 8. 2008; stěžovatel jej tedy byl povinen uplatnit v období od 16. 8. 2008 do 16. 8. 2011, což neučinil. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní ř