2 As 245/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 245/2021- 36 - text  2 As 245/2021 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. O., zastoupený Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) GasNet, s. r. o., se sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, II) D. O., zastoupená Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, III) Město Rychvald, se sídlem Orlovská 678, Rychvald, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2019, č. j. MSK 88914/2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2021, č. j. 25 A 172/2019-69, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. MSK 88914/2019 ze dne 1. 7. 2019 (dále „rozhodnutí žalovaného“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a zúčastněné osoby II) a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Bohumín (dále „stavební úřad“) č. j. MUBO/12227/2019 ze dne 2. 4. 2019. Prvostupňovým rozhodnutím byla na návrh osoby zúčastněné na řízení I) dodatečně povolena stavba STL plynovod umístěná na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG v k. ú. R., včetně plynovodních přípojek (dále „stavba“). II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., požaduje jej zrušit v rozsahu výroku I. a II. a věc vrátit k dalšímu řízení krajskému soudu. [3] Stěžovatel má předně za to, že napadený rozsudek je výsledkem přepjatého formalismu rozhodujících orgánů, tj. stavebního úřadu, žalovaného (dále „správní orgány“) a krajského soudu. Stěžovatel odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu na podporu své námitky, např. ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03. Závěry plynoucí z předmětných nálezů Ústavního soudu lze dle stěžovatele bezpochyby aplikovat i na postup krajského soudu a postup správních orgánů. Přepjatý formalismus shledává zejména v tom, že krajský soud i správní orgány doslovně interpretují předmětná ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „stavební zákon“), aniž by posoudily jejich aplikovatelnost na nyní projednávaný případ. [4] V předmětné věci je podle stěžovatele zásadní, zda má vlastník stavby pro dodatečné povolení doložit doklady vyžadované stavebním zákonem ve znění účinném v době zahájení řízení o vydání dodatečného povolení, anebo doklady vyžadované stavebním zákonem ve znění účinném v době vlastní realizace stavby. Stěžovatel má za to, že § 129 odst. 2 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona a § 86 odst. 3 stavebního zákona výslovně neuvádí, zda ustanovení lze aplikovat na všechny stavby, bez ohledu na dobu skutečného provedení (realizace) staveb. Zároveň upozorňuje na § 59 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále „energetický zákon“), nebo na § 77 písm. a) stavebního zákona, které vymezují určité časové období, ve kterém je lze aplikovat. Stěžovatel z toho dovozuje význam rozlišování nově zřizované stavby a existující stavby. [5] Napadený rozsudek tíží vada způsobující nepřezkoumatelnost, neboť v rozsudku zcela absentuje odůvodnění právních závěrů správních orgánů a krajského soudu. Z napadeného rozsudku není zřejmé, z čeho lze dovodit, že úpravu dodatečného stavebního povolení v stavebním zákoně v rozhodném znění lze aplikovat i na stavby postavené před jeho účinností (v době realizace stavby). Správní orgán a krajský soud se spokojily pouze s tvrzením, že se aplikuje stavební zákon účinný v době zahájení řízení. [6] Krajský soud a správní orgány porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnického práva, protože svým postupem aprobovaly protiprávní stav, na kterém se stěžovatel nepodílel a ani neměl možnost vzniku protiprávního stavu zabránit. [7] Žalovaný s názorem stěžovatele nesouhlasí, neboť § 129 odst. 3 stavebního zákona jednoznačně váže možnost dodatečného povolení stavby na splnění podmínek podle právních předpisů účinných v době rozhodování, bez ohledu na stáří stavby (dobu její realizace). [8] Nesouhlasí ani s námitkou přepjatého formalismu správních orgánů, protože ty jsou povinny postupovat v souladu se zákonem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 46/2020-40). [9] Dále žalovaný poukazuje na skutečnost, že od 1. 1. 2013 bylo oprávnění k realizaci stavby založeno již pouhým územním rozhodnutím. V řízení o dodatečném povolení stavby distribuční sítě je třeba postupovat výhradně podle ustanovení stavebního zákona (§ 54 až § 96 stavebního zákona). Žalovaný tak neshledává žádnou oporu pro tvrzení žalobce, který trvá na aplikaci § 111 až § 115 stavebního zákona (stavební řízení). [10] Žalovaný je názoru, že on ani stavební úřad nepochybili, když v řízení o dodatečném povolení stavby postupovali podle § 86 odst. 3 stavebního zákona v tehdy rozhodném znění, které umožňovalo vydat rozhodnutí bez souhlasu vlastníka pozemku dotčeného projednávanou stavbou, pokud bylo možno pozemek vyvlastnit. Navíc své rozhodnutí opírá i o § 59 odst. 2 energetického zákona. Možnost omezit vlastnické právo k pozemkům se stavbou distribuční soustavy je výslovně zakotvena i v § 3 odst. 2 energetického zákona. [11] Osoba zúčastněná na řízení I) [dále „OZNŘ I)“] upozorňuje na to, že stěžovatel ve velké míře rekapituluje či parafrázuje žalobní námitky, které již uplatnil před krajským soudem, přičemž nově namítá pouze pochybení žalovaného a krajského soudu. [12] OZNŘ I) má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nemůže být závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být napadený rozsudek krajského soudu odůvodněn. Krajský soud se zabýval všemi žalobními body a ke všem zaujal řádné a konkrétní stanovisko. Stěžovatelem vznesená námitka nepřezkoumatelnosti je zcela nedůvodná. [13] OZNŘ I) reaguje i na námitku stěžovatele, že mu mělo být postupem správních orgánů a krajského soudu zcela znemožněno účinně hájit především své vlastnické právo k předmětnému pozemku, jakož i jeho základní lidské právo plynoucí z ústavního pořádku. OZNŘ I) odkazuje v tomto ohledu na judikaturu Ústavního soudu, která za určitých okolností při splnění předepsaných podmínek připouští možnost omezení vlastnického práva. Stěžovatel nebyl dotčen na svém právu vlastnit majetek, protože předmětný plynovod je veřejně prospěšnou stavbou, přičemž existuje zřejmý zájem na dalším využití stavby. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [15] Kasační stížnost není důvodná (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). [16] Nejvyšší správní soud nejprve ověřil, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný, neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky. [17] Stěžovatel brojí proti přepjatému formalismu správních orgánů a krajského soudu. Stran formalistické aplikace odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu. Pochybení správních orgánů a krajského soudu shledal ve výkladu předmětných ustanovení stavebního zákona a energetického zákona, který vedl k tomu, že stěžovatel neměl možnost účinně bránit svá práva. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že správní orgány náležitě neposoudily aplikovatelnost předmětných ustanovení na nyní projednávaný případ. [18] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního