2 Azs 194/2022 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 194/2022- 33 - text 2 Azs 194/2022 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: P. T. D., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2022, č. j. MV2535013/SO-2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 6 A 24/2022-25, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované ze dne 3. 3. 2022, č. j. MV2535013/SO-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 23. 7. 2021, č. j. OAM-36584-14/ZM-2021 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla podle § 44a odst. 11 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost zaměstnance žalobce H. V. H., (dále jen „třetí osoba“) ze dne 25. 5. 2021 o prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty. Žalovaná v usnesení ze dne 3. 3. 2022, č. j. MV2535012/SO-2022, dospěla totiž k závěru, že žalobce není účastníkem řízení o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty třetí osoby vedeného pod sp. zn. OAM-36584/ZM-2021. [2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítal, že zaměstnanecká karta zahrnuje také povolení k zaměstnání; výkon jeho práv jakožto zaměstnavatele je tedy závislý na prodloužení doby platnosti takové karty jeho zaměstnance. [3] Městský soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 6 A 24/2022-25 (dále jen „napadený rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce není prvostupňovým správním rozhodnutím přímo dotčen na svých právech ve smyslu § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zaměstnanecká karta dle soudu zasahuje pouze do právní sféry osoby, jíž byla vydána. Má sice dvojí režim (oprávnění k pobytu i zaměstnání), ovšem povolení k zaměstnání se vztahuje pouze k žadateli, nikoliv jeho zaměstnavateli. V žádné právní normě není stanovena povinnost, že by konkrétní zaměstnavatel musel zaměstnat osobu, jíž byla zaměstnanecká karta vydána. Výkon podnikání přitom nebyl prvostupňovým správním rozhodnutím žalobci nikterak omezen, neboť jej mohl realizovat zaměstnáním jiné osoby (např. i cizince). Vydáním zaměstnanecké karty třetí osobě nevzniklo žalobci žádné právo ani povinnost, tudíž jejím neprodloužením byl dotčen pouze ve svých zájmech, nikoli ovšem právech. Skutečnost, že ke vzniku zaměstnaneckého poměru dochází dvoustranným právním jednáním, na tom ničeho nemění, neboť toto není součástí vydaného povolení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 256/2019-24, není na věc přiléhavý, neboť řešil jinou situaci (účastenství rodinných příslušníků ve správním řízení týkajícím se správního vyhoštění). Městský soud rovněž nedospěl k závěru, že by účastenství žalobce zakládala Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „Směrnice“); ta totiž nestanoví, že by rozhodnutí o žádosti cizince zakládalo jakákoli práva či povinnosti zaměstnavateli, a tudíž z ní nelze dovodit přímé dotčení ve smyslu správního řádu. II. Kasační stížnost žalobce [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Namítá, že (ne)prodloužení zaměstnanecké karty cizince zasahuje též do právní sféry jeho zaměstnavatele. Ke vzniku pracovněprávního vztahu totiž v případě zaměstnávání cizinců (mimo občanů EU) nepostačuje uzavření pracovní smlouvy a nástup do zaměstnání, nýbrž nad rámec toho je třeba ještě vydání platné zaměstnanecké karty. Pokud tato není prodloužena, zaměstnavatel i přes existenci platné pracovní smlouvy nemůže nadále využívat práce svého zaměstnance; dochází proto k zániku práv zaměstnavatele z pracovněprávního vztahu. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na § 89 odst. 1 a 4 a též § 93 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Připouští, že nemá povinnost zaměstnávat jakoukoli osobu s vydanou zaměstnaneckou kartou. Městský soud ovšem podle něj ignoruje skutečnost, že právě vydáním zaměstnanecké karty panu H. V. H. mu vzniklo právo danou osobu zaměstnávat; zamítnutím žádosti této třetí osoby o prodloužení platnosti její zaměstnanecké karty byl stěžovatel dotčen na svých právech tím, že mu tato možnost zanikla. [5] Stěžovatel též argumentuje, že pokud Směrnice používá pojem „dotčená osoba“ místo „cizinec“ nebo „žadatel“, má tím na mysli širší okruh osob. Další dotčenou osobou kromě cizince je z povahy věci logicky jeho zaměstnavatel. [6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel tvrdí uplatnění kasačních důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., fakticky však svou argumentací napadá rozsudek městského soudu pouze z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud předně shrnuje, že v projednávané věci není sporná žádná skutková otázka. Třetí osoba (zaměstnanec stěžovatele vykonávající na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 10. 2018 v rámci pracovního poměru na dobu neurčitou pozici pomocný kuchař a asistent obchodu na provozovně se sídlem Ve Smečkách 592/22, Praha 1) požádala o prodloužení doby platnosti své zaměstnanecké karty, čemuž prvostupňový správní orgán nevyhověl a tuto žádost zamítl; proti tomuto rozhodnutí brojil (mimo žadatele) také stěžovatel odvoláním, jež bylo jako nepřípustné zamítnuto proto, že není účastníkem řízení oprávněným podat opravný prostředek. Jádrem řešeného případu je tedy toliko jediná právní otázka, zda zaměstnavatel je (může být) účastníkem řízení o žádosti svého zaměstnance-cizince o prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty. [11] Je na místě předeslat, že „k tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí pouhý hmotněprávní předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů, povinností nebo dokonce tvrzení o možném dotčení na svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech. Kdo je účastníkem řízení vymezuje sice správní řád, ale odpověď na to, koho svou definicí správní řád za účastníka řízení povolává, dávají předpisy hmotného práva. Znakem účastníka řízení je hmotněprávní poměr k věci, to však neznamená, že správní orgán přizná postavení účastníka řízení jen tomu, o němž se při zahájení přesvědčil, že účastníkem řízení je. Správní orgán je povinen zkoumat a upřesňovat okruh účastníků řízení v průběhu celého řízení“ (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 31/2001-91, č. 683/2005 Sb. NSS, jež se sice vztahoval ještě k § 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jeho závěry se však přiměřeně uplatní i při výkladu úpravy účastenství obsažené ve správním řádu, srov. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012-31). [12] Podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu platí, že účastníky řízení jsou v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud pak např. v rozsudku ze dne 2. 7. 2014, č. j. 6 As 133/2013-83, uvedl, že aby bylo možné osobu odlišnou od žadatele považovat za účastníka řízení podle tohoto ustanovení, musí splnit dvě podmínky: „Jednak musí být dotčenou osobou, tedy osobou, jíž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (§