3 As 20/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 20/2023- 41 - text  3 As 20/2023 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Moravskoslezský kraj, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, zastoupený Mgr. Martinem Látalem, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2023, č. j. 30 Af 4/2019 – 123, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2023, č. j. 30 Af 4/2019 – 123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Předseda žalovaného svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, č. j. ÚOHSR0149/2018/VZ33421/2018/321/OMa (dále jen „rozhodnutí předsedy“), zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 13. 8. 2018, č. j. ÚOHSS0158/2018/VZ23574/2018/523/JŠi (dále též „rozhodnutí Úřadu“). [2] Posledně uvedeným rozhodnutím Úřad zrušil zadávací řízení žalobce jako zadavatele na veřejnou zakázku – dodávku informačního systému „Jednotný personální a mzdový systém pro Moravskoslezský kraj“ dle § 263 odst. 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), a zakázal zadavateli uzavřít smlouvu na danou zakázku až do pravomocného skončení správního řízení dle § 263 odst. 8 téhož zákona. Dospěl k názoru, že žalobce porušil zákonný zákaz diskriminace podle § 6 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek tím, že vymezil předmět plnění v zadávacích podmínkách příliš široce. Požadoval společně s dodáním personálního a mzdového software současně i dodání hardware včetně systému, což někteří z potenciálních dodavatelů nebyli schopni splnit, a mohlo tak dojít k omezení hospodářské soutěže. [3] Proti rozhodnutí předsedy brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který nejprve rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 4/2019 – 92 (dále jen „první zrušující rozsudek“), rozhodnutí předsedy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zrušujícím důvodem bylo, že dle krajského soudu předseda žalovaného zatížil rozkladové řízení vadou, která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Tuto vadu spatřoval v tom, že předseda žalovaného v řízení o rozkladu odmítl provést důkazy navržené žalobcem v tomto řízení. [4] Proti prvnímu zrušujícímu rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 3 As 62/2021  55 (dále jen „rozsudek NSS ze září 2022“), první zrušující rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že rozhodnutí předsedy vytýkanou vadou netrpí, neboť se v řízení uplatňuje zásada koncentrace řízení podle § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek, podle něhož účastníci řízení (kterým byl i žalobce) mohou navrhovat důkazy, uvádět skutečnosti a činit jiné návrhy nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení. Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu, aby posoudil žalobní námitku týkající se tvrzené procesní vady, spočívající v neprovedení předmětných důkazů, ve světle názorů uvedených v tomto rozsudku, a aby dále posoudil i další žalobní body, které v prvním zrušujícím rozsudku nevypořádal s ohledem na to, že vyhověl prvně uvedené žalobní námitce. II. Druhý rozsudek krajského soudu [5] Krajský soud poté rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 30 Af 4/2019 – 123 (dále jen „napadený rozsudek“), opět zrušil rozhodnutí předsedy a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a to z následujících důvodů. [6] Krajský soud uvedl, že se již v prvním zrušujícím rozsudku zabýval otázkou, zda mohla mít vytýkaná procesní vada (nezohlednění důkazů předložených žalobcem v rozkladovém řízení) vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí. Zopakoval svůj závěr z prvního zrušujícího rozsudku, že žalobce těmito důkazy pouze „odborně podložil“ své námitky, které v rozkladovém řízení uplatnil. Krajský soud proto znovu zvážil, zda se žalovaný s těmito důkazy (konkrétně se závěry znaleckého posudku a odborného posouzení) vyrovnal, a to „bez ohledu na to, že je jako důkazy neprovedl“. [7] Žalobce v rozkladu namítal, že smysl společné dodávky hardware a software spočívá v tom, aby jediný dodavatel odpovídal za vzájemnou komunikaci těchto složek a funkčnost celého řešení, a že při průzkumu trhu, jenž žalovaný provedl, žalovaný pominul existenci systémových integrátorů. Již v prvním zrušujícím rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že v rozhodnutí předsedy „přesvědčivá odpověď“ na tyto výhrady chybí. Podle krajského soudu se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze září 2022 k této otázce nevyjádřil. Krajský soud poté shledal (shodně s prvním zrušujícím rozsudkem) rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným, avšak „nepřesvědčivým“. [8] Krajský soud připustil, že svůj první zrušující rozsudek založil na chybných úvahách ohledně procesní vady spočívající v neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů. Dle rozsudku NSS ze září 2022 se o procesní vadu nejednalo. Krajský soud však k tomu dodal, že ve svém prvním zrušujícím rozsudku „hodnotil i to, zda daná vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto zkoumal, zda žalovaný na žalobcovy výhrady odpověděl přesvědčivě.“ Připustil též, že důkazní situace se změnila, nicméně vzhledem k tomu, že žalovaný založil své úvahy na průzkumu trhu, stojí žalobce proti jeho argumentaci v zásadě „s holýma rukama“, neboť se v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě (míněno dle § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek – pozn. NSS) omezil pouze na polemiku s úvahami žalovaného. [9] Dle krajského soudu zpochybnil žalobce svými tvrzeními způsob, jakým žalovaný důkaz (průzkum trhu) provedl, přičemž námitky žalobce zůstaly relevantní i bez jejich „odborného zaštítění“ (míněno bez ohledu na navržené důkazní prostředky – pozn. NSS). K tomu krajský soud dodal, že předseda žalovaného na výhrady vůči okruhu respondentů nedokázal ve svém rozhodnutí uspokojivě odpovědět, čímž značně snížil váhu a spolehlivost provedeného důkazu. Podle krajského soudu jsou deficity, na které žalobce poukázal, natolik závažné, že znemožňují krajskému soudu, aby se o tento průzkum trhu mohl opřít. Žalovaný nedokázal svou volbu vzorku přesvědčivě obhájit, takže skutkový stav, ze kterého vyšel, nemá z pohledu soudu dostatečnou oporu ve spisech. [10] Vzhledem k výše uvedenému krajský soud konstatoval, že je vázán svými předchozími úvahami (tj. úvahami ve svém prvním zrušujícím rozsudku), a chceli zachovat předvídatelnost svého rozhodování, nemá prostor, aby ze svých dříve formulovaných závěrů ustupoval. Dále proto krajský soud v zásadě jen zopakoval zbylou argumentaci z prvního zrušujícího rozsudku. [11] Dle krajského soudu by měl žalovaný při opětovném posouzení věci „buďto podrobněji a přesvědčivěji vypořádat žalobcovy námitky vůči provedenému důkazu (míněn průzkum trhu provedený žalovaným – pozn. NSS), nebo by je měl uznat za důvodné a průzkum trhu doplnit tak, aby zahrnoval ve větší míře i systémové integrátory a aby mezi oslovenými subjekty nepřevažovali žalobcovi tehdejší dodavatelé softwaru.“ III. Kasační stížnost žalovaného; vyjádření žalobce [12] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [13] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalobce stál v okamžiku podání rozkladu proti stěžovateli „s holýma rukama“, neboť důkazy, kterými chtěl podpořit svá tvrzení, navrhl příliš pozdě. K tomu stěžovatel uvádí, že žalobce průběžně nahlížel do spisu, a byl tedy seznámen s tím, jaké důkazy byly za účelem vydání rozhodnutí Úřadu shromážděny. Žalobci bylo již v průběhu prvostupňového řízení jasné, na jaké subjekty se stěžovatel v průzkumu obrátil, takže mohl proti zvolenému okruhu subjektů brojit, což však neučinil (ani ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí). Své výhrady žalobce přednesl až v rozkladu, takže byly uplatněny opožděně a stěžovatel k nim nebyl oprávněn přihlížet. Dle stěžovatele tuto skutečnost krajský soud pominul a na základě tvrzení žalobce dovodil vady správních rozhodnutí. Opětovně tak ignoroval zásadu koncentrace řízení zakotvenou v § 251 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek. [14] Stěžovatel poté věcně polemizuje se závěry napadeného rozsudku za předpokladu, že by výše uvedené rozkladové námitky žalobce měly být vypořádány (což stěžovatel ovšem současně popírá, jak uvedeno výše). Ani za těchto okolností by dle stěžovatele námitky žalobce neměly vliv na rozhodnutí ve věci. Poté se stěžovatel obsáhle vyjadřuje k posouzení předmětu veřejné zakázky a k možnosti zadat veřejnou zakázku jako celek či odděleně. Má za to, že zde není úzká funkční