3 As 362/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 362/2020- 81 - text  3 As 362/2020 - 88 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) Mgr. T. A., b) Mgr. J. B., c) Mgr. Z. B., d) Ing. L. D., e) Mgr. M. H., f) Mgr. M. H., g) Mgr. T. K., h) Mgr. M. K., i) Ing. J. K., j) Mgr. J. K., k) JUDr. V. L., l) Ing. J. M., m) nezl. A. N., n) Ing. F. P., Ph.D., o) Mgr. J. P., p) Mgr. M. S., q) Mgr. P. S., r) Ing. V. Š., s) Mgr. J. Š., t) JUDr. P. M., Ph.D., u) Ing. L. F., v) T. L., a w) Mgr. T. S., všichni zastoupeni Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonovova 221/1, Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 8. 2017, č. j. MO 165845/20177542KM, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 6 Ad 27/2017  102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „náčelník“) ze dne 9. 12. 2008, čj. 37/20081416, nebyl žalobcům [pozn. soudu: žalobkyně m) je procesním nástupcem původního žalobce m)] přiznán rozdíl mezi výší minimální mzdy a služného vypláceného vojákům základní služby v období, kdy žalobci vykonávali základní vojenskou službu. Proti uvedenému rozhodnutí podali žalobci odvolání, o kterém (po předchozích zrušujících rozsudcích správních soudů) ministr obrany rozhodl v záhlaví specifikovaným rozhodnutím, přičemž rozhodnutí náčelníka změnil tak, že žádost žalobců na dorovnání rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného vyplaceného jim jako vojákům základní služby za dobu skutečně vykonané vojenské služby zamítl. [2] Proti rozhodnutí ministra obrany se žalobci bránili žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud se nejprve zabýval námitkou selektivního výběru odvedenců, kteří měli vykonávat základní vojenskou službu. Dospěl přitom k závěru, že právní úprava, ač obecná a stručná, opravňovala žalovaného k výběru odvedenců tak, aby vykonávali vojenskou službu dle potřeb ozbrojených sil. Dle městského soudu tak bylo na žalovaném, aby si vyložil neurčitý právní pojem „potřeby ozbrojených sil“ a posoudil jej v každém jednotlivém případě. [3] Dále se již městský soud zabýval pouze otázkou existence nároku žalobců na odpovídající finanční kompenzaci za výkon základní vojenské služby. Městský soud shrnul, že § 76 odst. 2 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (dále jen „zákon o průběhu základní nebo náhradní služby“), stanoví fixní částky služného v závislosti na hodnosti v rozmezí od 500 do 750 Kč měsíčně. Žalobci nezpochybňovali, že tento zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo poskytovat vojákům v základní službě finanční částky vyšší. Ti se totiž domnívali, že výplatu kompenzace je přes absenci zákonné úpravy možné dovodit na základě ústavněprávních principů, konkrétně z čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ze stejných důvodů žalobci považovali § 76 zákona o průběhu základní nebo náhradní služby za protiústavní. [4] Nejprve se městský soud zabýval tím, zda je možné vojenskou činnou službu považovat za výkon práce, a je tak možné na ni nahlížet optikou čl. 26 odst. 3 Listiny. Ačkoliv zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) neobsahoval definici závislé práce, bylo podle městského soudu možné aplikovat shodné definiční znaky obsažené v § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „nový zákoník práce“). Dospěl k závěru, že výkon základní vojenské služby nelze srovnávat se zaměstnaneckým či obdobným poměrem, neboť jejich účel je jiný. Zatímco účelem výkonu závislé práce je získávat formou odměny prostředky pro svoji obživu, účelem služby dle zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), je příprava k obraně státu, za níž právní předpisy neposkytují protihodnotu ve formě odměny. Služné tak dle městského soudu nemá povahu odměny za vykonanou práci, která by měla zabezpečovat životní náklady vojáků základní služby a jejich rodin. Nelze tedy poměřovat služné s úrovní minimální mzdy (či jinými instituty hmotného zabezpečení). K tomu městský soud doplnil, že základní vojenskou službu jako činnost sui generis nelze s odkazem na čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny považovat za výkon nucené práce. Městský soud k tomu doplnil, že v daném případě nebylo nutné ani provádět tzv. test proporcionality, neboť pokud se dostanou do kolize dvě normy ústavní, má přednost norma speciální. Existence branné povinnosti je přitom stanovena v čl. 4 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Na učiněném závěru dle městského soudu nemůže nic změnit ani terminologie zvolená v některých právních předpisech či některé instituty společné pro výkon základní vojenské služby i pro pracovněprávní vztahy, neboť rozhodujícím faktorem je účel těchto činností. [5] Podle městského soudu taktéž nebyla přiléhavá argumentace žalobců, podle níž srovnávali výkon základní vojenské služby s činností advokátů, jejichž odměnu hradí stát, a prací odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody a jejich odměnou za tuto práci, neboť v těchto případech se jedná o výkon práce, jejichž povaha a účel je odlišný od výkonu základní vojenské služby. Rovněž podle něj není vhodné srovnání výkonu základní vojenské služby s náhradou příjmu při plnění branné povinnosti (zejm. vojenské cvičení), neboť účast na vojenském cvičení má svoji vlastní právní úpravu obsaženou v § 204 nového zákoníku práce, přičemž účel této krátkodobé činnosti je jiný. V podrobnostech, co se týče komparace činnosti žalobců s jinými činnostmi, městský soud odkázal na odůvodnění žalovaného, které považoval za věcně správné. [6] Městský soud nepřisvědčil ani námitce porušení čl. 4 odst. 4 Listiny (ve spojení s čl. 26 odst. 3 Listiny) spočívající konkrétně v tom, že výkon základní vojenské služby zasáhl do práva žalobců na výkon jejich vlastní svobodné výdělečné činnosti, aniž by jim bylo dané omezení jakýmkoliv způsobem kompenzováno. Zásah do základních práv žalobců totiž podle něj odpovídal zásadě proporcionality, neboť byl přiměřený veřejnému zájmu na přípravě obrany státu a intenzitě tohoto zájmu. Zásah byl časově omezen, netrval nepřiměřeně dlouhou dobu, byl učiněn v mladém věku odvedenců, kteří teprve začali budovat své pracovní kariéry a tvořit rodiny. Zároveň městský soud podotkl, že stát zřídil instituty, které dokázaly zabezpečit potřeby žalobců a nahradit výpadek v jejich příjmech. Městský soud dodal, že práva zakotveného v čl. 26 odst. 3 Listiny je možno se domáhat podle čl. 41 odst. 1 Listiny jen na základě zákona, proto není možné se dovolávat přímé aplikovatelnosti čl. 26 odst. 3 Listiny a to ani v souvislosti s nemožností vykonávat vlastní výdělečnou činnost po dobu výkonu základní vojenské služby. Není tak po žalovaném možné žádat, aby postupoval za použití analogie a aplikoval právní úpravu jinou. [7] Dále se městský soud vyjádřil k otázce porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, tedy zda výkonem základní vojenské služby bez náležité finanční kompenzace došlo k narušení lidské důstojnosti žalobců. Městský soud úvodem předeslal, že právo na zachování lidské důstojnosti je právem absolutním a na rozdíl od čl. 26 Listiny je přímo aplikovatelné bez výslovného zákonného zmocnění. Absence právní úpravy, k níž došlo zanedbáním státu, tak nesmí být důvodem pro odmítnutí ochrany ústavně zaručeného základního práva. Potud městský soud přisvědčil žalobcům ohledně jejich argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 294/06, ve věci tzv. slovenských důchodů. Zároveň však dodal, že k vyplňování mezer v zákoně je vhodné povolat soudy. Je totiž těžko představitelné, aby je (v souvislosti s finanční kompenzací) vyplňoval správní orgán, který je vázán rozpočtovými pravidly. [8] Možnost přímé aplikace čl. 10 odst. 1 Listiny ze strany žalovaného tak městský soud považoval za nepříhodnou a nepraktickou. Ochranou lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny přitom městský soud vnímá jako ochranu na úrovni etické, která chrání lidské bytosti před ponížením z hlediska morálního nežli o ochranu v materiálním pojetí. Městský soud se tak neztotožnil s námitkou žalobců, že nebyl během výkonu jejich základní vojenské služby zachován důstojný životní standard. Žalobci byli po celou dobu výkonu jejich základní vojenské služby dostatečně materiálně zajištěni nejen poskytováním služného, ale především poskytováním naturálního plnění podle § 84 a násl. zákona o průběhu základní nebo náhradní služby, které