3 Azs 14/2022 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 14/2022- 43 - text  3 Azs 14/2022 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: W. B. M., zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2. 9. 2021, č. j. MV1058964/SO2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, č. j. 17 A 95/2021  65, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, č. j. 17 A 95/2021  65, se ruší. II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 9. 2021, č. j. MV1058964/SO2021, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., na náhradě nákladů řízení 19 467 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 1. 6. 2021, č. j. OAM3374027/DP2018, zamítlo podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. g) a v návaznosti na § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“; v celém rozsudku je aplikováno znění účinné do 30. 7. 2019), žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého výzkumu. Správní orgán I. stupně při posuzování žádosti dospěl k závěru, že žalobce by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu. Tento závěr správní orgán I. stupně učinil na základě utajovaných informací, které se vztahovaly k žalobci a které mu poskytla Bezpečnostní informační služba. Vzhledem k povaze těchto informací správní orgán I. stupně žalobci neumožnil, aby se s nimi jakýmkoliv způsobem seznámil, neboť by tím došlo ke zmaření účelu jejich utajení. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalované následně bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud se vyjádřil k povaze § 169m zákona o pobytu cizinců, z něhož vyplývá, že utajované informace nejsou součástí správního spisu a nelze tak do nich nahlížet; dané ustanovení podle něj není protiústavní. Dále se zabýval rozdílem mezi správním vyhoštěním a ukončením pobytového oprávnění ve formě dlouhodobého pobytu, a to včetně rozdílných závěrů učiněných v rozhodnutích Ředitelství služby cizinecké policie a žalované. V návaznosti na tuto skutečnost považoval za neopodstatněnou námitku spatřující rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. [3] Městský soud dále hodnotil možnost seznámit se s utajovanými informacemi. Jelikož žalobce nemůže efektivně namítat nezákonnost zjištění provedených správními orgány a rozporovat obsah utajovaných informací, musel jeho aktivitu v tomto ohledu převzít soud. Podle městského soudu postačuje, pokud má do utajované části spisu přístup pouze správní soud, nikoliv účastník řízení, jemuž nelze sdělit informace podléhající určitému stupni utajení. Městský soud proto akceptoval takový přístup správního orgánu, který ve svém rozhodnutí pouze odkáže na podklady pro vydání rozhodnutí, aniž by je jakkoliv konkretizoval. Tyto závěry podle něj vyplývají z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04. Tuto situaci srovnal i s ústavním přezkumem § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17). [4] Městský soud následně přezkoumával nad rámec uplatněných žalobních námitek důvodnost zamítnutí žádosti žalobce a seznámil se s obsahem utajovaných informací. Dospěl přitom k závěru, že tyto informace skýtají dostatečnou oporu pro závěr správních orgánů, že žalobce může při svém pobytu ohrozit bezpečnost státu. Na původní informaci č. j. D225/2018OAM navazuje doplňující informace č. j. D28/2021OAM. Městský soud souhlasil se správními orgány v tom, že utajované informace jsou ve svém souhrnu dostatečně konkrétní, obsahují časové a místní údaje a rovněž údaje o způsobu činnosti, která by mohla být v rozporu se zájmy České republiky. Utajované informace jsou dle městského soudu přezkoumatelné, věrohodné a přesvědčivé. Rovněž podotkl, že činnost žalobce nebyla jednorázová či nahodilá, nýbrž dlouhodobá a kontinuální. Je přitom nerozhodné, že žalobce je osobou trestně zachovalou. Zároveň konstatoval, že s ohledem na povahu utajovaných informací v projednávané věci by jejich jakákoliv bližší specifikace nad rámec toho, co bylo uvedeno v rozhodnutích správních orgánů, vedla ke zmaření účelu jejich utajování, a to i sdělením pouze obecného charakteru. [5] Na závěr se městský soud vyjádřil k námitce týkající se dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince. Městský soud se ztotožnil s posouzením provedeným správními orgány a zdůraznil, že ukončením pobytového oprávnění nebude žalobce nijak poškozen na svém rodinném životě. Co se týče dopadů do jeho soukromého života, městský soud dospěl k závěru, že v daném případě převažuje veřejný zájem na ochraně společnosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel nejprve městskému soud vytkl, že nevěnoval dostatečnou pozornost podstatné části jeho argumentace (zejména co se týče relevantní judikatury evropských soudů). Předně má za to, že interpretace § 169m zákona o pobytu cizinců je v rozporu se zákonem a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť správní orgán porušil jeho procesní právo seznámit se s podklady, k nimž se následně nemohl vyjádřit. Ustanovení § 169m zákona o pobytu cizinců podle něj nevylučuje možnost nahlédnutí do utajovaných informací a je možné přiměřeně aplikovat obecnou právní úpravu (konkrétně § 17 odst. 3 a § 38 odst. 6 správního řádu). Neumožněním se seznámit s obsahem utajované informace, resp. odepřením práva nahlédnout do spisu podle stěžovatele znamená porušení správního řádu a práva na spravedlivý proces. [8] Stěžovatel dále namítal, že mu bylo odepřeno právo vyjádřit se k prováděným důkazům, neboť z rozhodnutí správních orgánů a ani z napadeného rozsudku mu není vůbec zřejmé (ani obecně), jakého jednání se měl dopustit a z jakého důvodu byla jeho žádost zamítnuta. Tím je znemožněna procesní obrana stěžovatele, dochází k porušování jeho práva na spravedlivý proces a otevírá se tím prostor pro libovůli správního orgánu. Není mu přitom známo, že by se na území České republiky dopouštěl jakéhokoliv zavrženíhodného jednání. Má za to, že má právo se seznámit s obsahem utajované informace alespoň v přiměřené podobě (např. ve formě anonymizovaných či agregovaných údajů) a v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být na tyto informace poukázáno (jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 6 Azs 142/2006  58). V této souvislosti stěžovatel taktéž odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. C300/11, ZZ proti Spojenému království, a taktéž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2021, č. j. 10 Azs 270/2021  54, v němž Nejvyšší správní soud dovodil povinnost správních orgánů seznámit účastníka řízení s podstatou důvodů utajované informace. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud především odkázal na recentní rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020 ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku (č. 80982/12), v němž se Evropský soud pro lidská práva zabýval otázkou přístupu k utajovaným informacím a zachováním práva zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. [9] Smyslem sdělení důvodů zamítnutí žádosti cizince o pobytové oprávnění by tak podle stěžovatele mělo být umožnění jejich zpochybnění. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie podle stěžovatele vyplývá, že v poskytnutých informacích by zpravidla měl být obsažen popis role cizince, vymezení času a místa jednání a taktéž povaha tvrzeného nebezpečného jednání. Stěžovatel má za to, že soud nemůže zcela nahrazovat postavení účastníka, protože nebude schopen účinně vyvrátit pravdivost shromážděných informací, a účastník by tak měl m