4 Azs 125/2022 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 125/2022- 36 - text 4 Azs 125/2022-39 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: O. H., zast. JUDr. Viet Anh Nguyen, advokátem, se sídlem Myslíkova 32, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2021, č. j. OAM-76/ZA-ZA11-LE24-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2022, č. j. 53 Az 1/2022-30, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 2. 2. 2021 o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Řízení o této žádosti proto zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona. II. [2] Žalobce se bránil napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud poukázal na to, že v souladu s přímou aplikací čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) projednávanou věc posoudil po skutkové a právní stránce úplně a ex nunc, tedy podle stavu ke dni rozhodnutí soudu. Jeho úkolem tak bylo posoudit, zda opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, jak dovodil žalovaný. Krajský soud přitom upozornil na to, že v rozhodnutí o první žádosti žalobce byla aplikována tzv. vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, jejímž smyslem je vyloučit poskytnutí mezinárodní ochrany (ve formě doplňkové ochrany) těm osobám, které jí nejsou hodny, neboť se dopustily natolik vážných zločinů, že si jejich pachatelé jako uprchlíci mezinárodní ochranu nezaslouží. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 1 Azs 396/2020-37, krajský soud dovodil, že za takové situace se opakovaná žádost musí zakládat na nových skutečnostech svědčících o tom, že nebyly dány důvody pro aplikaci vylučující klauzule, resp. že tyto důvody již dále netrvají. [4] Z výše uvedeného podle krajského soudu vyplynulo, že jelikož žalovaný v rozhodnutí o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyloučil žalobce z doplňkové ochrany podle § 15a zákona o azylu, byla přípustnost opakované žádosti ve vztahu ke skutečnostem, které obecně odůvodňují přiznání doplňkové ochrany, vázána na to, aby žalobce předestřel nové skutečnosti svědčící o tom, že vylučující klauzule byla aplikována nesprávně nebo že do budoucna již nejsou podmínky pro její aplikaci splněny. Krajský soud neopomněl doplnit, že změna situace v zemi původu, pokud jde o hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, k níž došlo po vydání napadeného rozhodnutí (ozbrojený konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou), nemá žádný vliv na to, zda ve vztahu k žalobci trvají důvody pro jeho vyloučení z doplňkové ochrany ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalobce přitom v průběhu řízení o jeho opakované žádosti ani v navazujícím soudním řízení nepředestřel žádné tvrzení, které by se týkalo otázky, zda se ve vztahu k němu má i nadále uplatňovat zmíněná vylučující klauzule. Krajský soud současně připomněl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil závěr o vyloučení žalobce z mezinárodní ochrany a zabýval se i tím, zda nedošlo na straně žalobce k takovým změnám, pro které by již nebyl důvod na něj vylučující klauzuli aplikovat. Postupu žalovaného podle krajského soudu nebylo, s ohledem na naprostou pasivitu samotného žalobce v této otázce, co vytknout. Krajský soud uzavřel, že jelikož nebylo zjištěno, že by se vylučující klauzule na žalobce již nevztahovala, nemohly přípustnost opakované žádosti založit ani takové změny v zemi původu, které by svědčily o existenci hrozby vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona azylu. [5] Krajský soud současně poukázal na to, že v souvislosti s mezinárodní ochranou ve formě azylu vylučující klauzule aplikována nebyla, pročež by v tomto rozsahu přípustnost opakované žádosti mohla být založena, pokud by žalobce uvedl nové skutečnosti relevantní z pohledu § 12 zákona o azylu, což však neučinil. K žalobcovu tvrzení, že má odůvodněnou obavu z konfliktu na Ukrajině a je přesvědčen, že v zemi původu bude vystaven pronásledování, krajský soud uvedl, že nijak neupřesňuje, v čem má toto pronásledování spočívat, z jakého důvodu by mohl být pronásledován, ani kdo by mohl být původcem pronásledování. Z dalšího kontextu krajský soud dovodil, že podstatou žalobcových obav je, že by mohl v zemi původu jako civilista utrpět zranění či přijít o život, tedy být vystaven hrozbě vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Rovněž žalobcem tvrzené pronásledování „z důvodu národnosti“ má dle krajského soudu v kontextu žaloby souviset s vojenskými aktivitami ruské armády, nikoliv s činností ukrajinských státních orgánů. Krajský soud tedy neshledal, že by žalobce poukazoval na jiné skutečnosti než ty, které se zcela zřetelně upínají k hrozbě vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu, ve vztahu k níž se však uplatní ona vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Za relevantní pak krajský soud neshledal ani skutečnost, že Ukrajinu nelze považovat za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť žalovaný žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany nezamítnul podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, nýbrž řízení o ní zastavil z důvodu, že opakovaná žádost je nepřípustná. III. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami, postupoval v rozporu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a nesprávně zhodnotil přípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je názoru, že samotná skutečnost, že se zásadním způsobem změnila situace v zemi jeho původu v důsledku otevřeného ozbrojeného konfliktu, naplňuje podmínku pro přípustnost opakované žádosti ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že skutečnost, že ozbrojený konflikt lze považovat za důvod udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, nutně neznamená, že nemůže zakládat taktéž jiný důvod pro pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Má tedy za to, že o přípustnosti jeho opakované žádosti mělo být rozhodnuto kladně. Vypuknutí ozbrojeného konfliktu by podle stěžovatele mělo vždy být důvodem, který zakládá opodstatněnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [8] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že má obavu z pronásledování v souvislosti s válkou na Ukrajině, a to z důvodu své národnosti. Je křesťanského vyznání a případná účast na bojích na Ukrajině je v rozporu s jeho vyznáním a přesvědčením. Obavy z pronásledování pak má i v souvislosti se svým vyznáním. Namítá, že krajský soud měl zhodnotit také důvod vzniku ozbrojeného konfliktu, kterým má být „denacifikace území“, což v něm evokuje pronásledování určité skupiny osob. IV. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost v podstatě neobsahuje žádné konkrétní skutkové argumenty, a proto navrhuje, aby byla odmítnuta. V. [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti. Ta byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. [11] Ve věci rozhodoval u krajského soudu specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se proto v souladu s § 104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, tedy zda je přijatelná. Kasační stížnost je přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS.). O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí