5 Afs 212/2022 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 212/2022- 46 - text  5 Afs 212/2022 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: CZT a. s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav, zast. Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti žalovanému: Celní úřad pro Pardubický kraj, se sídlem Palackého 2659, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 6. 2022, č. j. 52 Af 61/2020228, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 6. 2022, č. j. 52 Af 61/2020228, s e r u š í a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu ve výroku III., kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 8. 2020. č. j. 787216/202059000011, o námitce proti exekučnímu příkazu č. 1606000401 ze dne 29. 6. 2020, č. j. 78721/202059000042. [2] Krajský soud napadený rozsudek, kterým zrušil zamítavé rozhodnutí stěžovatele o námitce žalobce proti exekučnímu příkazu na jinou peněžitou pohledávku (ze dne 29. 6. 2020, č. j. 78721/202059000042), odůvodnil neexistencí exekučních titulů, konkrétně  platebních výměrů na penále, tj. příslušenství daně (spotřební daň z tabákových výrobků Gullivers Extra) ze dne 24. 2. 2016, č. j. 12432/201659000031, č. j. 12429/201659000031 a ze dne 7. 3. 2016, č. j. 14667/201659000031, č. j. 14684/201659000031 a č. j. 14667/201659000031, neboť tato rozhodnutí byla po nařízení daňové exekuce zrušena rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 52 Af 37/2017116, přičemž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č.j. 1 Afs 356/2020145. Podle krajského soudu tak byla definitivně vyřešena právní existence exekučních titulů, k jejichž výkonu žalovaný nařídil daňovou exekuci. [3] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatuje obecné předpoklady pro nařízení exekuce, mezi které mj. patří existence exekučního titulu, jeho vykonatelnost, zachování prekluzivní lhůty pro vymáhání a postižitelnost předmětu exekuce, podotýká, že správní soud je při přezkumu exekučních rozhodnutí povinen přihlédnout i ke skutečnostem nastalým po ukončení exekučního řízení, pokud jde o skutečnosti zpochybňující existenci exekučního titulu (odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, č. j. 9 Afs 28/2011181, a ze dne 27. 3. 2019, č. j. 1 As 336/201825). [4] Krajský soud poukázal na rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2022, č. j. 1 Afs 356/2020145, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2020, č. j. 52 Af 37/2017116, v němž mimo jiné uvedl [bod 50 rozsudku NSS]: „Krajský soud postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a dospěl ke správnému závěru, že v době rozhodování stěžovatele o platebních výměrech na penále neexistovala rozhodnutí o stanovení daně. Vydáním platebních výměrů na penále i napadených rozhodnutí celní orgány porušily princip akcesority příslušenství daně. Platební výměry na penále ani rozhodnutí stěžovatele o odvolání proti nim proto vůbec neměly být vydány.“. Definitivně tak byla dle krajského soudu vyřešena otázka právní existence exekučních titulů, k jejichž výkonu byla nařízena žalobou napadeným rozhodnutím daňová exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky. [5] Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je s ohledem na závěry výše vyslovené ve vztahu k nyní napadenému rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu ze dne 29. 6. 2020, č. j. 78721/202059000042, důvodná, proto rozhodnutí zrušil, neboť dle krajského soudu všechny exekuční tituly, k jejichž výkonu byla exekuce nařízena, byly zrušeny a přestaly právně existovat. [6] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel předesílá, že s obecnými tezemi krajského soudu, jež vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu, se ztotožňuje, zejména pak s tím, že nezbytným předpokladem (podmínkou) nařízení daňové exekuce je existence a vykonatelnost exekučního titulu, a to i po jejím ukončení a že soudy jsou při přezkumu exekučního rozhodnutí (v daném případě exekučního příkazu) povinny k těmto skutečnostem přihlédnout v zásadě bez ohledu na jinak platná omezení vyplývající pro ně z § 75 odst. 1 s. ř. s., jež je tímto výjimečně prolomeno, a to z pochopitelného a ospravedlnitelného důvodu. Z napadeného rozsudku je nicméně zřejmé, že krajský soud se těmito tezemi a zmíněným modifikovaným (rozšířeným) přezkumným rozsahem neřídil, neboť pokud by tak skutečně učinil, dospěl by v napadeném rozsudku k naprosto opačným hodnocením, tedy, že exekuční tituly v posuzované věci nejenže existují, ale jsou rovněž vykonatelné, a že provedené daňové exekuci a exekučnímu řízení včetně rozhodnutí žalovaného o následně podané námitce nelze ani po jejím ukončení (zpětně) ničeho vytknout. Žalovaný přitom nezpochybňuje, že došlo ke zrušení jeho rozhodnutí soudem uvedeným rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 52 Af 37/2017116, ani že bylo zrušeno i jeho rozhodnutí ze dne 29. 6. 2020, č.j. 78721/202059000042, rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 6. 2022, č. j. 52 Af 54/202079. Tyto skutečnosti totiž na podstatě věci, kterou je nepochybně existence a vykonatelnost exekuovaného penále a k němu se vztahujících i jiných exekučních titulů, byť vzniklých až po ukončení exekučního řízení, nic nemění. Správní soudy jsou totiž povinny i k takto později vzniklým exekučním titulům vztahujícím se k téže daňové exekuci přihlédnout (viz i krajským soudem citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu). [7] Dle stěžovatele krajský soud předně zcela odhlédl od skutečnosti, že jím souzená věc se zásadně liší od věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 249/2017, na kterou krajský soud odkazuje, neboť v době nařízení nyní posuzované exekuce exekučním příkazem ze dne 29. 6. 2020 (č.j. 78721/202059000042), k níž se váže žalované rozhodnutí o námitce, zde žádná „nežádoucí situace“ již neexistovala, jelikož byla odstraněna předběžně vykonatelným rozhodnutím Generálního ředitelství cel o přezkumu č. j. 8529/2020900000313, ze dne 7. 2. 2020 (kterým byla odstraněna trojice jeho „vadných“ odvolacích rozhodnutí z r. 2013 č. j. 180732/2013900000304.3, č. j. 180733/2013900000304.3 a č. j. 180734/2013900000304.3, která jednoznačně porušila princip non bis in idem) a jehož správnost byla potvrzena rozhodnutím Ministerstva financí č. j. MF28115/2019/390222, ze dne 19. 1. 2021 o zamítnutí odvolání žalobce, tudíž se stalo i pravomocným. Tuto skutečnost považuje stěžovatel za zásadní, jelikož zrušením trojice „vadných“ odvolacích rozhodnutí ex tunc („od počátku“) samozřejmě obživly i dodatečné platební výměry na daň někdejšího Celního úřadu Pardubice z r. 2007 (č. j. 9205/07066300024, č. j. 9203/7066300024 a č. j. 9204/7066300024). Stěžovatel tak nyní posuzovanou daňovou exekuci nařídil prokazatelně v době, kdy o daňové povinnosti žalobce nemohlo být sebemenších pochyb a neexistovala ani jakákoliv, byť i procesní, překážka bránící přistoupit k nedobrovolnému splnění dlužné povinnosti. Dle stěžovatele je nutno ostatně spravedlivě doplnit, že pochyb o daňové povinnosti historicky nebylo ani nikdy předtím, když žalobce neexistenci exekučních titulů (v jiné věci řešené tímto jiným rozsudkem NSS, zejména zmíněných dodatečných platebních výměrů na daň) nikdy nenamítal a stejně jako stěžovatel byl přesvědčen o vyřešení „nežádoucí situace“ ze zákona prostřednictvím aplikace § 124a daňového řádu. Nikdy tak nebyla narušena jeho právní jistota ani spravedlivé očekávání, naopak činil procesní kroky k tomu, aby své daňové povinnosti dostál; daň uhradil dobrovolnými platbami a ve vztahu k příslušenství daně  penále požádal podle § 156 daňového řádu opakovaně o posečkání, popř. o rozložení úhrady na splátky, které též dobrovolně plnil. [8] Stěžovatel poukazuje na soudní rozhodnutí, která jednoznačně potvrzují daňovou povinnost žalobce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 17/2013179, jenž byl doručen Generálnímu ředitelství cel (někdejšímu úspěšnému stěžovateli v řízení o kasační stížnosti) dne 6. 1. 2015, který zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2013, č. j. 30 Af 6/2011334; následoval rozsudek krajského soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 30 Af 6/2011542 (ve znění opravného usnesení č. j. 30 Af 6/2011632)  právní moc 4. 11. 2015 (pozn.: jím byla potvrzena správnost trojice „obživlých“ odvolacích rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové z r. 2010 č .j. 26943/2010060100021, č. j. 26773/2010060100021 a č. j. 2