5 Afs 291/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 291/2021- 39 - text  5 Afs 291/2021 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Port Service s.r.o., se sídlem Opatovická 160/18, Praha 1, zast. Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 Af 27/201850, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, č. j. 149522/2018900000316. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9. 1. 2018, č. j. 14743/201851000051. Dodatečným platebním výměrem bylo žalobci podle § 21 odst. 1 a § 23 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), v rozhodném znění, ve spojení s čl. 201 odst. 1 písm. a) a 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, účinného do 30. 4. 2016 (dále jen „celní kodex Společenství“), a ve spojení s příslušnými ustanoveními nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex Unie“), v souladu s nařízením Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení č. 91/2009“), doměřeno antidumpingové clo ve výši 466 775 Kč. [2] K doměření antidumpingového cla došlo na základě zprávy o kontrole po propuštění zboží ze dne 5. 1. 2018, č. j. 1474/201851000051. Tato kontrola byla celní úřadem zahájena dne 20. 9. 2017 v souvislosti se zprávou Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) No. AM 2016/009, číslo případu OF/2015/1332, ve spojení s informací č. OCM(2017)1289630/06/2017. OLAF ve spolupráci s tchajwanskými orgány zjistil, že skutečná země původu zboží, deklarovaného žalobcem v postavení nepřímého zástupce dovozce zboží (jímž byla obchodní korporace All smiles, spol. s r.o., IČO 28265751) v celním prohlášení ze dne 16. 9. 2014 (ev. č. MRN 14CZ6100001E2RCAC1), nebyl Tchajwan, ale Čínská lidová republika. [3] V žalobě žalobce tvrdil, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s prováděcím nařízením Komise (EU) 2016/278 ze dne 26. února 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „nařízení 2016/278“). Tímto nařízením totiž bylo antidumpingové clo zrušeno, a to již před vydáním dodatečného platebního výměru. Druhou žalobní námitku představovalo tvrzené uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení celního dluhu. Třetí žalobní námitka spočívala v nesprávné aplikaci § 24 celního zákona, dle něhož mělo být clo doměřeno všem osobám, které za celní dluh odpovídaly společně a nerozdílně, jako společný celní dluh. [4] Městský soud k žalobním námitkám konstatoval, že v době podání celního prohlášení bylo dovážené zboží předmětem antidumpingového cla podle nařízení č. 91/2009. Prováděcí nařízení 2016/278 totiž nebylo účinné zpětně, jak vyplývá mimo jiné z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 10. 2018, Rotho Blaas Srl, C207/17, ECLI:EU:C:2018:840, či z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 2 Afs 332/201641 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Městský soud přisvědčil žalovanému, že zpětná působnost nařízení 2016/278 by byla nespravedlivá vůči dovozcům, kteří za své zboží (dovezené v téže době) antidumpingové clo řádně zaplatili. Městský soud odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 57/201840, podle něhož nebyl doměřením antidumpingového cla porušen čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/201829, dle něhož celním orgánům nic nebrání, aby doměřily celní dluh vzniklý před účinností nařízení 2016/278. [5] Jelikož zboží dovážené v projednávané věci bylo propuštěno do režimu volného oběhu před účinností nařízení 2016/278, městský soud vyhodnotil, že se na něj antidumpingové clo vztahovalo. K odkazům žalobce na samotný text nařízení městský soud citoval rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 Afs 377/201931, a ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 As 163/201829, podle nichž ani z textu nařízení 2016/278 nevyplývá, že by Komise zamýšlela zastavit veškerá vedená celní řízení v případech, kdy celní dluh vznikl před účinností tohoto nařízení. Městský soud doplnil, že čl. 1 nařízení je nutno vykládat v souvislosti s jeho článkem 2. Formulace „řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje“ se podle městského soudu vztahuje pouze k řízením týkajícím se dovozu, k němuž došlo po účinnosti tohoto nařízení. [6] Ani námitku prekluze nepovažoval městský soud za důvodnou. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry žalovaného a citoval část jeho rozhodnutí, kde žalovaný popisoval, z jakých okolností případu vyvodil, že pravděpodobně došlo k naplnění podmínek trestného činu podvodu nebo zkrácení cla. Jelikož nevyměření a nevybrání antidumpingového cla bylo zapříčiněno podvodným zakrytím skutečného původu zboží, došlo k prodloužení lhůty pro sdělení celního dluhu na 10 let od vzniku celního dluhu. Městský soud v této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2020, č. j. 62 Af 57/2018113, jenž dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/201840. [7] K poslední žalobní námitce týkající se doměření celního dluhu pouze žalobci (a nikoli dovozci zboží) městský soud citoval příslušnou část rozhodnutí žalovaného, kde žalovaný tuto námitku sám vypořádal. Podle městského soudu ze zákona a důvodové zprávy jasně plyne záměr zákonodárce doměřit clo kterékoli osobě, která za clo odpovídá. Městský soud upozornil, že ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012236. Tento rozsudek se sice vztahoval k § 250 již zrušeného zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „starý celní zákon“), podle městského soudu je však aplikovatelný i na projednávanou věc. Jelikož městský soud nepřisvědčil žádné z žalobních námitek, podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [9] Stěžovatel předně uvádí, že naprostá většina judikátů, na něž poukazuje městský soud, dopadá na projednávanou věc pouze vzdáleně. V případě rozsudků zabývajících se časovými účinky nařízení 2016/278 jde o případy, kdy byl celní dluh pravomocně vyměřen ještě před zrušením antidumpingového cla, zatímco k vyměření celního dluhu v projednávané věci došlo až po zrušení antidumpingového cla. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Afs 163/201829, pak byla celní kontrola zahájena ještě před zrušením antidumpingového cla. [10] Podle stěžovatele byl významně odlišný rovněž případ, jehož se týkal rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Af 5/201840, neboť tehdy byl předložen padělaný doklad o původu zboží, zatímco ve stěžovatelově případě šlo o doklad pravý. Stěžovatel upozorňuje, že proti tomuto rozsudku krajského soudu byla podána kasační stížnost, která je projednávána u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 389/2020. Stěžovatel zpochybňuje rovněž odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2013, č. j. 2 Afs 54/2012236, neboť znění § 24 celního zákona účinné od 29. 7. 2016 do 31. 12. 2020 bylo odlišné, závěry rozsudku tedy na projednávanou věc aplikovat nelze. Společným znakem všech uvedených rozsudků je podle stěžovatele rovněž okolnost, že celní dluh byl v jimi posuzovaných případech vyměřen dovozci (osobě, která se mohla potenciálně obohatit), nikoli pouze celnímu zástupci. [11] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že formulace „řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje“ se vztahuje pouze k řízením zahájeným za účinnosti nařízení 2016/278 – pokud by tomu tak bylo, nemělo by podle stěžovatele smysl zastavovat dosud p