5 As 107/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 107/2021- 36 - text  5 As 107/2021 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. K., zastoupen JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Český rybářský svaz, z. s., Západočeský územní svaz, se sídlem Tovární 281/5, Plzeň, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 A 42/202073, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, JUDr. Roberta Jehneho, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Městský soud shora uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020, č. j. 38625/2020MZE16231, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 77 odst. 2 správního řádu vyslovil nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 3102/ZZ/175, jímž krajský úřad změnil na základě žádosti žalobce rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 10. 11. 2000, č. j. 2645/179/20002220, o vyhlášení rybářského revíru č. 433 061 Vernéřovský potok 1 a přenechání výkonu rybářského práva v něm tak, že byla z daného revíru vyňata vodní nádrž „Bílý Halštrov“ nacházející se na pozemcích p. č. XA v k. ú. Podhradí u Aše a p. č. XB v k. ú. Dolní Paseky (jejichž vlastníkem je žalobce), rovněž byl změněn popis rybářského revíru, postup zarybňování, způsob hospodaření a maximální počty vydávaných povolenek k lovu. Dále byla napadeným rozhodnutím žalovaného vyslovena nicotnost části rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 13. 2. 2015, č. j. 413/ZZ/154, v rozsahu, kterým byl ustanoven rybářským hospodářem pro pstruhový rybářský revír č. 433 061 Vernéřovský potok 1 J. V., nar. X, a část rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 18. 9. 2018, č. j. 3293/ZZ/186, v rozsahu, kterým byl ustanoven zástupcem rybářského hospodáře pro pstruhový rybářský revír č. 433 061 Vernéřovský potok 1 Ing. P. V., nar. X (ve výroku rozhodnutí žalovaného o vyslovení nicotnosti ovšem slovo „zástupcem“ chybí – pozn. NSS). [2] Závěr o nicotnosti uvedených rozhodnutí (resp. jejich částí týkajících se rybářského revíru č. 433 061 Vernéřovský potok 1) odůvodnil žalovaný tím, že krajský úřad nebyl k jejich vydání věcně příslušný, neboť daný rybářský revír byl vyhlášen na území, v němž se nacházejí hraniční vody, a ke změně rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru a jeho přenechání do užívání, resp. Ke změně postupu zarybňování, způsobu hospodaření a ke změně popisu rybářského revíru, jakož i k ustanovení osob do funkcí rybářského hospodáře a jeho zástupce je tedy dle § 22 odst. 2 a 3 zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), v relevantním znění (dále jen „zákon o rybářství“), příslušný žalovaný, nikoliv krajský úřad. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, proti němuž nelze dle § 77 odst. 5 správního řádu podat odvolání, resp. rozklad, žalobou u Městského soudu v Praze, který jí shora uvedeným rozsudkem vyhověl. Městský soud sice nepřisvědčil žalobcem uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, avšak námitku, podle níž rozhodnutí krajského úřadu či jejich části nelze považovat za nicotné, shledal důvodnou. Městský soud obsáhle popsal podstatu institutu nicotnosti, přičemž vycházel zejména ze závěrů právní doktríny a citoval četnou judikaturu. Především zdůraznil, že nicotnost rozhodnutí zakládají pouze nejzávažnější, nejtěžší a nezhojitelné vady; v kontextu posuzované věci tedy městský soud zvažoval především vadu absolutní věcné nepříslušnosti rozhodujícího správního orgánu. Městský soud dal žalovanému zapravdu v tom, že v rybářském revíru č. 433 061, Vernéřovský potok 1, se nacházejí hraniční vody, a krajský úřad tedy nebyl k provedení změny rozhodnutí o vyhlášení tohoto rybářského revíru, respektive k ustanovení rybářského hospodáře, věcně příslušný. Dle městského soudu se však nejednalo o věcnou nepříslušnost absolutní. V této souvislosti soud konstatoval, že věcnou příslušnost nelze vymezovat individuálně, tj. s ohledem na každý jednotlivý společenský vztah. Působnost správních orgánů v dané oblasti je vymezena vnitřní podobností a definována společnými znaky. Krajské úřady i žalovaný se nacházejí v systému orgánů státu v jedné institucionální a kompetenční struktuře, zákon tedy danou rozhodovací kompetenci svěřuje v některých případech krajským úřadům a v jiných žalovanému. Dle městského soudu tedy nelze bez dalšího konstatovat, že k vydání rozhodnutí ve správním řízení nebyl krajský úřad vůbec věcně příslušný, a že tedy jde o absolutní věcnou nepříslušnost. [4] Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalovaného poukazující na § 77 odst. 1 správního řádu, část věty za středníkem, což městský soud zdůvodnil tím, že dané ustanovení míří na případy nedostatku funkční příslušnosti, o kterou však v posuzované věci nešlo. [5] Dále městský soud poukázal na to, že dle názorů právní vědy zakládají nicotnost rozhodnutí pouze vady zjevné. Ani toto kritérium nebylo dle městského soudu naplněno, vzhledem ke kompetenční provázanosti žalovaného a krajských úřadů. Splnění rozhodného kritéria pro určení věcné příslušnosti, tj. zda se v rybářském revíru nacházejí hraniční vody, je totiž otázkou podrobného zkoumání skutkového stavu, nikoliv skutečností nutně na první pohled zjevnou. O tom dle soudu svědčí rovněž to, že ani žalovaný na daná rozhodnutí nezareagoval bezprostředně po té, co mu byla doručena. [6] Další žalobní námitky týkající se porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod již městský soud neshledal důvodnými, Nejvyšší správní soud tedy vzhledem k rozsahu kasačních námitek nevidí důvod zde tyto úvahy blíže rekapitulovat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení [7] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítá, že městský soud vyšel z nesprávného výkladu § 77 odst. 1 správního řádu a dostatečně neodůvodnil některé své klíčové právní závěry. [8] Stěžovatel se ztotožnil se závěrem městského soudu, podle něhož krajský úřad nebyl věcně příslušný k vydání rozhodnutí o změně rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru a ustanovení rybářského hospodáře, nesouhlasí však s tím, že nedostatek věcné příslušnosti na straně krajského úřadu nepředstavoval natolik zásadní vadu, aby způsoboval nicotnost daných rozhodnutí. Věcná příslušnost k vydání daných rozhodnutí dle stěžovatele jednoznačně vyplývá z § 21 a § 22 zákona o rybářství, přičemž ani městský soud o ní nepochyboval. Věcnou nepříslušnost krajského úřadu dle stěžovatele nelze zpochybňovat ani relativizovat či dovozovat jakousi „částečnou“ věcnou příslušnost krajských úřadů z toho, že jsou společně se stěžovatelem součástí určité institucionální a kompetenční struktury nebo že jim přísluší rozhodovat o více či méně podobných případech. Krajský úřad tedy dle stěžovatele nebyl k vydání daných rozhodnutí vůbec věcně příslušný, přičemž se jednalo o nepříslušnost absolutní a nespornou, podmínky pro prohlášení nicotnosti těchto rozhodnutí tak byly splněny. Dle stěžovatele vede názor zastávaný městským soudem k absurdním důsledkům, neboť by ve správním rozhodování existoval jeden „absolutně“ příslušný správní orgán a vedle něj neurčitý počet správních orgánů, které by byly sice věcně nepříslušné, nikoliv však absolutně, přičemž rozhodnutí těchto „relativně“ nepříslušných správních orgánů by za jistých okolností mohla být navzdory své nezákonnosti právně závazná a vynutitelná. Posuzování toho, zda se jedná o věcnou nepříslušnost absolutní, by pak dle stěžovatele vedlo ke snížení právní jistoty adresátů právních norem. [9] Stěžovatel dále zdůraznil, že v posuzovaném případě byla věcná nepříslušnost krajského úřadu zjevná, neboť k jejímu rozpoznání postačuje skutečnost, že byl rybářský revír uznán ve svém umístění, a dále jakákoliv mapa České republiky; již z toho je i laikovi zjevné, že se jedná o hraniční revír. [10] Stěžovatel citoval své vyjádření k žalobě, v němž zejména uvedl, že jeho věcná příslušnost k vydávání rozhodnutí týkajících se rybářských revírů v území, ve kterém se nacházejí hraniční vody, je zcela zřetelná, přičemž její nedodržení by mohlo vést k závažným mezinárodněprávním důsledkům, neboť při vyhlášení rybářs