5 As 120/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 120/2022- 65 - text  5 As 120/2022 - 71 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: JUDr. R. Ch., zast. JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Loutkářská 2416/2f, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2022, č. j. 14 A 127/202170, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2021, č. j. MSP137/2020ODKASEU/11. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný uložil stěžovateli výtku dle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), a to za neposkytnutí řádné součinnosti v civilním řízení. Uvedeného poklesku se podle výtky stěžovatel dopustil tím, že včas nevyhověl výzvám Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „civilní soud“), který vedl řízení o náhradě škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“). Předmětem řízení u civilního soudu byl údajný nárok syna účastníka exekučního řízení vedeného stěžovatelem, přičemž žalovanou v této věci byla Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti. Stěžovatel v civilním řízení vystupoval jako vedlejší účastník ve smyslu § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“) na straně žalované. II. Řízení před městským soudem [3] Proti výtce podal stěžovatel žalobu k městskému soudu. Městský soud úvodem poukázal na povahu výtky jakožto formalizovaného upozornění na pochybení, jež nedosahuje intenzity kárného provinění, a s odkazem na § 7a exekučního řádu upozornil, že tento prostředek může být aplikován i v případě pochybení týkajícího se jiné činnosti než činnosti exekutora. V projednávané věci navíc vytýkané jednání přímo souviselo s činností exekutora, neboť se týkalo předložení exekučního spisu. Městský soud dále podotkl, že bylo úkolem civilního soudu v řízení o náhradě škody namítaná pochybení soudního exekutora posoudit. Civilní soud vyhodnotil, že ke komplexnímu posouzení potřebuje celý exekuční spis, proto vznesl na stěžovatele jakožto soudního exekutora legitimní požadavek na předložení celého exekučního spisu. [4] Městský soud zdůraznil, že přestože text § 129 odst. 2 občanského soudního řádu hovoří o jedné listině, nepochybně lze toto ustanovení aplikovat i v případě požadavku předložení více listin. V projednávané věci přitom byly požadované listiny řádně specifikovány, a to spisovou značkou příslušného exekučního spisu. Povinnou osobou této výzvy navíc může být každý, nebylo tedy rozhodné, že stěžovatel byl vedlejším účastníkem řízení. Povinnost stěžovatele předat soudu kopii spisu vyplývala podle městského soudu rovněž z § 96 exekučního řádu, dle něhož žádost soudu nemusí být odůvodněná. Přestože znění jednotlivých žádostí o exekuční spis neobsahuje explicitně požadavek na předání „kopie“ spisu, stěžovatel jakožto právní profesionál si mohl být vědom toho, že soudy běžně pracují s kopiemi listin – s těmi si nakonec vystačil i civilní soud v předmětné věci. Městský soud konstatoval, že případné vyjasnění této otázky by bylo řešitelné minutovým telefonním dotazem. Podstatnou okolností podle městského soudu bylo rovněž to, že nešlo o vydání soukromé listiny, ale exekučního spisu vedeného v rámci výkonu veřejné moci svěřené exekutorovi. Městský soud se plně ztotožnil s argumentací žalovaného, podle níž jednání stěžovatele podstatně prodloužilo řízení před civilním soudem. [5] Co se týká námitky porušení principu ne bis in idem, k tomu městský soud s odkazem na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva upozornil, že uložení pořádkové pokuty nepředstavuje trestní sankci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), bez ohledu na povahu výtky tak k nedodržení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě dojít nemohlo. Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se pak týká výslovně pouze trestných činů, ani toto ustanovení tedy v projednávané věci nemohlo být porušeno. [6] Závěrem městský soud poznamenal, že nevypořádával námitky proti uložení pořádkové pokuty, jíž se napadené rozhodnutí netýkalo. Jelikož městský soud neshledal žalobu důvodnou, zamítl ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž podstatou je nesouhlas s názorem městského soudu, že výtka byla udělena oprávněně. [8] Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje, že velmi obsáhlá (čtyřicetistránková) kasační stížnost je sice formálně rozdělena na pět segmentů označených římskými číslicemi, ovšem pouze dvě z těchto částí jsou opatřeny nadpisem („Úvod“ a „Závěr, petit“), jinak není ani implicitně patrná žádná systematika či struktura tohoto podání. Jednotlivá tvrzení, úvahy a polemiky s právními názory žalovaného a městského soudu se v různých částech kasační stížnosti mnohokrát opakují, prolínají a rozvětvují; některé pasáže dokonce nesměřují proti napadenému rozsudku (resp. výtce, která byla předmětem soudního přezkumu, příp. požadavkům soudů, z jejichž nesplnění výtka vyplynula), ale proti jiným písemnostem vydaným v souvisejících řízeních (rozhodnutí civilního soudu o námitkách proti usnesení či o pořádkové pokutě). Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu podrobně nerekapituluje celý obsah kasační stížnosti, ale pouze shrnuje stěžejní východiska kasačních námitek stěžovatele, jež lze vztáhnout k napadenému rozsudku městského soudu. [9] Stěžovatel zdůraznil, že je nutno rozlišovat jeho postavení jakožto soudního exekutora, kdy vykonával veřejnou moc (zejména vedl exekuční spis), od jeho postavení coby vedlejšího účastníka civilního řízení, kde vystupoval ve svém soukromém zájmu na vítězství žalované ve sporu. Z této dichotomie stěžovatel vyvodil pochybení civilního soudu (adresování některých písemností jeho zástupci; aplikace občanského soudního řádu namísto exekučního řádu; postih legitimní procesní strategie vedlejšího účastníka řízení). [10] Druhým okruhem kasačních námitek je tvrzená nezákonnost přípisů, jimiž civilní soud stěžovatele žádal o spolupráci. Stěžovatel argumentoval, že žádosti vydané podle § 96 exekučního řádu měly obsahovat odůvodnění, proč nepostačuje poskytnutí kopie spisu; výzva podle § 129 odst. 2 občanského soudního řádu (krom toho, že dle stěžovatele neměla být vydána podle tohoto ustanovení, viz předchozí odstavec o dvojí roli stěžovatele v případu) pak měla obsahovat konkrétní označení jednotlivých písemností, jež civilní soud žádal předložit. Z toho stěžovatel dovodil, že vzhledem ke kogentní povaze ustanovení § 96 exekučního řádu nebyl oprávněn originál spisu civilnímu soudu zapůjčit. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že civilní soud jej nikdy nežádal o poskytnutí kopie spisu, ale nejprve o zapůjčení originálu exekučního spisu podle § 96 exekučního řádu (přípis ze dne 18. 2. 2019 navíc obsahoval dovětek „jeli to možné“, který dle stěžovatele ponechával případné zapůjčení spisu v jeho diskreci; další přípis ze dne 25. 6. 2019 byl pak doručen zástupci stěžovatele) a následně o „předložení spisu“ dle § 129 odst. 2 občanského soudního řádu (usnesení ze dne 31. 7. 2019). Stěžovatel upozornil, že si nemohl domýšlet, zda civilní soud ve skutečnosti nepožaduje něco jiného (poskytnutí kopie spisu), než je v žádostech uvedeno (zapůjčení originálu), nebo jaké konkrétní neidentifikované písemnosti žádá. [11] Dále stěžovatel opakovaně formuloval své závěry ohledně toho, jakým způsobem měl civilní soud vést dokazování, k čemu měl vyzývat ostatní účastníky řízení (a jak měli tito účastníci postupovat), jak bylo rozloženo důkazní břemeno a jaké podklady byly pro posouzení věci civilním soudem nutné. Stěžovatel zdůraznil, že po nahlédnutí do spisu kopie relevantních listin poskytl již 19. 3. 2019, jakož i to, že civilnímu soudu nakonec postačovala pouhá kopie spisu. [12] Poslední identifikovanou skupinu kasačních námitek pak tvoří výhrady proti některým argumentům a závěrům městského soudu. Stěžovatel namítl, že městský soud nepřípustn