6 As 149/2022 — Nejvyšší správní soud

6 As 149/2022- 32 - text  6 As 149/2022 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: RYANT IT, s.r.o., sídlem Stanislavova 1509/30, Znojmo, zastoupené Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2020, č. j. 1484/2020160SPR/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, č. j. 19 A 33/2020  32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2020 Magistrát hlavního města Prahy uznal žalobkyni vinnou z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustila tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Skutek spočíval v tom, že nezjištěný řidič se neřídil dopravním značením a překročil v označeném úseku nejvýše dovolenou rychlost o 23 km/h (po zohlednění možné odchylky měřicího zařízení), čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích [dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu]. Žalobkyni byla podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu ve spojení s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. [2] Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí o odvolání městský soud zamítl. [3] Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že provozovatele vozidla lze činit odpovědným za to, že svěřil řízení jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to například i v situacích, kdy provozovatel sice označí osobu řidiče, ta však odepře podání vysvětlení či označí dalšího řidiče, a dochází tak k řetězení označených osob; podmínka učinění nezbytných kroků pro zjištění pachatele přestupku je v takových případech naplněna. [4] Městský soud zdůraznil, že žalobkyně k výzvě uvedla pouze totožnost údajného řidiče, ale netvrdila okolnosti skutečného řidiče prokazující. Zároveň zdůraznil, že osoba označená provozovatelem vozidla nepotvrdila, že vozidlo řídila v rozhodném čase a na tvrzeném místě. [5] K námitce, že žalobkyni bylo upřeno právo účastnit se jednání a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůraznil, že protokol o ústním jednání je veřejnou listinou, přičemž veřejným listinám svědčí presumpce správnosti. V projednávaném případě protokol zachycuje skutečnost, že v době zahájení jednání se k jednání za žalobkyni nikdo nedostavil. Odůvodnění žalovaného, proč navrhované důkazy (parkovací lístek, videozáznam z telefonu a návštěvní knihu z vrátnice správního orgánu I. stupně) neprovedl, městský soud aproboval; žalobkyně sice důkazy označila, ale ty, které měla ve své dispozici, nepředložila a důkaz, který mohl mít v dispozici prvostupňový správní orgán, nenavrhla k vyžádání. [6] Městský soud doplnil dokazování parkovacím lístkem a videozáznamem z telefonu, na němž je zachyceno, jak dne 20. 11. 2019 v 10:13  10:14 hodin někdo stiskl kliku na dveřích č. 2.072. Tvrzení žalobkyně, že se jednatel dostavil ke správnímu orgánu v době zahájení řízení, však soud za prokázané neměl. [7] Městský soud shledal postup žalobkyně jako účelový. Soud akcentoval, že žalobkyně sice tvrdila, že její jednatel se na jednání dostavil, několikrát klepal na dveře, ale nikdo neotevíral, situaci však na místě nijak neřešila ani následně správní orgán I. stupně nekontaktovala a pasivně vyčkávala na vydání rozhodnutí. Důkazy žalobkyně v řízení před správním orgánem I. stupně neoznačila, v odvolacím řízení sice označila, ale bez zjevného důvodu nepředložila, důkazy tedy byly dle soudu navrhovány s cílem protahovat správní řízení. V této souvislosti městský soud odkázal na judikaturu, podle níž sice v přestupkovém řízení spočívá důkazní břemeno na správním orgánu, avšak pokud obviněný z přestupku některý z důkazů zpochybňuje, je na něm, aby svá tvrzení prokázal. [8] Dále městský soud připomněl, že právo vyjádřit se k podkladům a navrhnout důkazní prostředky měla žalobkyně i v řízení o odvolání. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost dle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. [11] Stěžovatelka rovněž namítla, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, věc byla přidělena samosoudci JUDr. Tomáši Loudovi, jednání však bylo vedeno JUDr. Lenkou Loudovou. O změně soudce stěžovatelka nebyla vyrozuměna, byla jít tak odňata možnost namítat podjatost soudce. [12] Městský soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil otázku, zda správní orgán I. stupně zahájil správní řízení proti stěžovatelce v souladu se zákonem. Odkazy městského soudu na judikaturu nejsou přiléhavé. Řidič označený stěžovatelkou připustil, že vozidlo stěžovatelky řídil, řízení vozidla nepopřel. Stěžovatelka též namítla, že správní orgán I. stupně postupoval nehospodárně, když osobu označenou stěžovatelkou jako řidiče nejprve vyzval k podání vysvětlení písemnou formou a následně ji předvolal k podání ústního vysvětlení. Závěr soudu je dle stěžovatelky v rozporu se zákonem a ustálenou správní a soudní interpretací. Rozhodnutí je překvapivé, v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky. [13] Dále stěžovatelka namítla, že jí bylo upřeno právo seznámit se s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí a právo být slyšena v souvislosti s neuskutečněným ústním jednáním. Stěžovatelka namítla, že jí není známo, na základě jakého právního předpisu dospěl městský soud k závěru, že bylo její povinností (resp. jejího zástupce) pokusit se situaci na místě řešit dotazem. Stěžovatelka uvedla, že bylo jejím právem místo neuskutečněného jednání opustit bez dalšího, realizaci tohoto práva nelze stěžovatelce přičítat k tíži. Bylo povinností správního orgánu I. stupně po nekonání nařízeného ústního jednání nařídit náhradní termín ústního jednání nebo alespoň umožnit stěžovatelce seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Úvahy soudu o tom, co měla stěžovatelka udělat, jsou liché. Jednání se nekonalo v určeném čase a v určeném místě z důvodů na straně správního orgánu. Vyjádřené pochybnosti soudu o tom, jakým způsobem jednatel stěžovatelky klepal na dveře nebo bral za kliku, označila stěžovatelka za absurdní. Totéž platí ohledně začátku nahrávání; stěžovatelka zdůraznila, že její zástupce neměl v okamžiku, kdy se na místo dostavil, důvod předpokládat, že jednání neproběhne, zpoždění bývají běžná. Jako důkaz mohou být použity veškeré prostředky, podmiňování použití důkazních prostředků soudem vytvořenými ad hoc „kvazipravidly“ je v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelka v odvolání označila tři důkazy. Povinností účastníka je pouze označit důkazy, nikoli důkazy navrhnout, jak požaduje soud. Požadavek soudu na použití konkrétní formule je v hrubém rozporu s právními předpisy. Soud pochybení žalovaného přičetl k tíži stěžovatelky. Samotné tvrzení bezúhonného občana, jakým je jednatel stěžovatelky, je dostatečným důvodem pro pochybnosti o správnosti obsahu úřední listiny. Bylo na místě pravdivost listiny verifikovat. Stěžovatelka považuje za prokázané, že nařízené ústní jednání se nekonalo. [14] Stěžovatelka též namítla, že z protokolu o ústním jednání nevyplývá, zda se jednání uskutečnilo v kanceláři, do níž byla stěžovatelka předvolána. Nelze tedy posoudit, zda v předvolání nebyla chyba v psaní a zda jednání mělo probíhat v daném místě a čase. [15] Stěžovatelka popsala několik dalších případů, kdy správní orgány neumožnily účastníkům uplatnit jejich práva; popsané případy označila za obdobné. [16] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [17] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s rozsudkem městského soudu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněno