6 As 24/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 24/2021- 36 - text  6 As 24/2021 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. L. Č., zastoupený JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti: K. B., týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. MHMP 182504/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 4 A 12/201863, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Úřad městské části PrahaPetrovice (dále též „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 15. 11. 2017, č. j. 1708/2017 MCPPET, zastavil řízení o přestupku proti občanskému soužití, zahájené na základě návrhu žalobce ze dne 30. 6. 2017. Důvodem zastavení bylo nedostavení žalobce k ústnímu jednání bez náležité omluvy a bez důležitého důvodu, přestože byl řádně a včas k jednání předvolán [§ 76 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích]. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal, že řízení o přestupku dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, nebylo možno zastavit dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť se nejednalo o přestupek návrhový, a žalobce tedy nemohl být navrhovatelem. Žalobce rovněž tvrdil, že prvostupňový správní orgán vedl řízení dle nesprávné procesní normy (zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), a teprve po upozornění pokračoval v řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, aniž původní řízení zastavil, anebo poučil účastníky o pokračování řízení dle jiné procesní normy. Žalobce dále uvedl, že k ústnímu jednání před prvostupňovým orgánem nebyl řádně a včas předvolán, neboť mu předvolání nebylo doručeno do jeho datové schránky. [3] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Podrobně se zabýval otázkou, jaká právní úprava měla být na daný případ aplikována, a uzavřel, že z hlediska hmotného práva bylo třeba aplikovat pozdější (pro obviněného příznivější) právní úpravu, tedy zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, zatímco z procesního hlediska byl rozhodnou právní úpravou zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za jehož účinnosti bylo řízení zahájeno na základě žalobcova návrhu. Žalobce měl proto postavení navrhovatele v návrhovém řízení o přestupku, přestože pozdější právní úprava již návrhové přestupkové řízení nezná. Postup správních orgánů tak městský soud shledal v souladu s právní úpravou. Přestože prvostupňový správní orgán zpočátku chybně považoval za rozhodnou procesní úpravu zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dle městského soudu bylo toto pochybení v průběhu řízení napraveno a žalobce byl správně poučen o tom, že má v řízení postavení navrhovatele ve smyslu § 72 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Městský soud proto odmítl žalobcovy námitky, že prvostupňový správní orgán měl řízení zastavit z důvodu užití chybné právní úpravy a že účastníky nepoučil o pokračování řízení dle jiné procesní normy. [4] Nedoručení předvolání k ústnímu jednání ve správním řízení do žalobcovy datové schránky městský soud sice považoval za vadu řízení, která však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (na zastavení přestupkového řízení z důvodu nedostavení navrhovatele k ústnímu jednání). Městský soud tento závěr odůvodnil skutečností, že žalobce se s předvoláním k jednání prokazatelně seznámil nejpozději dne 2. 11. 2017 během nahlížení do správního spisu. II. Kasační stížnost a vyjádření [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž poukázal na procesní vadu, k níž došlo v řízení před městským soudem a která dle jeho názoru měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Stěžovatel namítal, že ze strany soudu nebyla zachována lhůta pro předvolání k ústnímu jednání v délce 10 dnů před konáním jednání, jak zákon předpokládá v § 49 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel proto očekával, že věci bude nařízeno nové jednání, při němž bude moci rozvinout právní argumentaci k jednotlivým žalobním bodům a uvést další rozhodné skutečnosti. Městský soud však v rozporu se zákonem projednal věc v jeho nepřítomnosti. [6] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením městského soudu stran učiněné změny procesní úpravy, dle které v řízení postupoval prvostupňový správní orgán. Stěžovatel se domníval, že prvostupňový správní orgán měl zastavit řízení vedené z moci úřední (zahájené dne 7. 7. 2017) pro překážku litispendence, neboť v téže věci již bylo zahájeno řízení na návrh stěžovatele dne 30. 6. 2017. K tomu stěžovatel odkázal na správní spis vedený pod sp. zn. RP 307/2017. Stěžovatel uvedl, že prvostupňový správní orgán nebyl oprávněn pokračovat v řízení na základě „přepnutí“ do režimu odlišné procesní normy, a řízení vedené z moci úřední zastavit pro nedostavení se k ústnímu jednání, s čímž se pojí uložená povinnost uhradit náklady řízení. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že prvostupňový správní orgán nevyrozuměl o změně procesního postavení osobu obviněnou. Ústní jednání se tak nemělo vůbec konat, neboť v řízení absentovala osoba v procesním postavení obviněného. [7] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením městského soudu v otázce poskytnutí dostatečné lhůty pro zajištění právní pomoci a poskytnutí dostatku času k zajištění stěžovatelovy účasti na ústním jednání před prvostupňovým orgánem dne 6. 11. 2017. Pokud se stěžovatel dle městského soudu seznámil s předvoláním dne 2. 11. 2017, nebyla dodržena pětidenní lhůta dle § 49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a stěžovatel tak ve skutečnosti měl k přípravě na jednání pouze jeden celý pracovní den, což je dle jeho názoru doba nepřiměřeně krátká. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, a navrhl kasační stížnost zamítnout. [9] Osoba zúčastněná na řízení práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [11] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitku procesní vady, k níž došlo v řízení před městským soudem a která měla dle jeho názoru za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť nebyla zachována lhůta pro předvolání k jednání v délce 10 dnů před konáním jednání, jak upravuje § 49 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny. Podle odst. 3 téhož ustanovení zákona neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsouli důvody pro odročení podle § 50. [12] V souzeném případě Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého soudního spisu ověřil, že v řízení před městským soudem skutečně nebyla dodržena zákonem stanovená doba, jež se poskytuje účastníkům řízení pro přípravu k projednání věci samé při nařízeném jednání. Městský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 27. 11. 2020, k němuž stěžovatele předvolal písemností doručenou mu systémem datových schránek dne 19. 11. 2020. K doručení písemnosti stěžovateli do datové schránky došlo dne 11. 11. 2020. Ačkoliv tedy městský soud v souzené věci doručoval předvolání k jednání stěžovateli s dostatečným předstihem, doba dle § 49 odst. 1 s. ř. s. nebyla zachována, neboť stěžovatel měl na přípravu k jednání 7 dnů (namísto 10 dnů). Ze zvukového záznamu pořízeného z jednání u městského soudu pak vyplynulo, že městský soud v úvodu jednání bez dalšího konstatoval, že stěžovatel se k jednání nedostavil, a následně vyhlásil usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Učinil tak, aniž ověřoval a hodnotil, zda byl stěžovatel k jednání řádně předvolán ve smyslu § 49 odst. 1 a 3 s. ř. s. [13] V dřívějších rozsudcích ze dne 31. 5. 2004, č. j. 7 Ads 41/200350, č. 323/2004 Sb. NSS, a ze dne 16. 11. 2016, č. j. 7 As 199/201639, Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že nedodržíli krajský soud zákonem stanovenou nejkratší dobu pro přípravu k projednání věci samé na jednání (§ 49 odst. 1 s. ř. s.) a zároveň účastníci výslovně