6 As 94/2022 — Nejvyšší správní soud

6 As 94/2022- 36 - text  6 As 94/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: L. M., zastoupený JUDr. Danuškou Grygarovou, advokátkou, sídlem Hážovice 2130, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému: velitel pozemních sil Armády České republiky, sídlem Dobrovského 6, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2020, č. j. MO 241863/20202170, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2022, č. j. 25 Ad 15/202039, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Danušky Grygarové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce byl rozhodnutím velitele vojenského útvaru 3068 Opava ze dne 2. 5. 2019, č. j. MO 130809/2019306800, shledán vinným z nedbalostního spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dne 28. 1. 2019 v 8:10 hod. dopustil tím, že jako řidič služebního vozidla Land Rover Defender 130KA5VKV RUŠIČ při sjíždění z mírného kopce na pozemní komunikaci č. 442 mezi obcemi Vítkov a Svatoňovice nepřizpůsobil rychlost jízdy tohoto vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a dalším okolnostem, které je možné předvídat, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě (přetočení vozidla do protisměru a následnému sjetí vozidla do levého příkopu vozovky, kde skončilo na pravém boku). Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 9. 7. 2019, č. j. MO 195293/20192170. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí nebránil žalobou ve správním soudnictví. [2] Následně byla rozhodnutím velitele vojenského útvaru 3068 Opava ze dne 8. 7. 2020, č. j. MO 197648/2020306800, uložena žalobci povinnost uhradit částku ve výši 148 584 Kč jako náhradu škody na služebním vozidle, ke které došlo v důsledku uvedené dopravní nehody. Výše náhrady 148 584 Kč byla vyčíslena jako čtyřapůlnásobek žalobcova průměrného služebního platu ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (v návaznosti na předpokládanou výši škody na služebním vozidle stanovenou na 2 839 915 Kč). Velitel vojenského útvaru nepřisvědčil žalobcovým námitkám poukazujícím na nevyhovující technický stav vozidla a nepříznivé povětrnostní podmínky. Žalobce poukazoval na skutečnost, že na silnici byl zledovatělý sníh, po silnici nebylo možno ani chodit. Zároveň upozornil na celoarmádní výstrahu týkající se možného výjezdu vozidel, která byla v den nehody vydána kolem 7:10 hod. a kterou nadřízený nereflektoval (např. pokynem k návratu vozidla). Přestože žalobce před zahájením jízdy upozornil nadřízeného na extrémní podmínky, díky kterým se stěží dostal do služby, včetně náročnosti řídit dané vozidlo za daných povětrnostních podmínek s ohledem na jeho konstrukční specifika a provozuschopnost, nadřízený na splnění rozkazu trval. Žalobce tak byl povinen rozkaz vykonat a jízdu zahájit. V této souvislosti uvedl na svou obranu, že během jízdy si počínal odpovědně s využitím dosavadních dlouholetých řidičských zkušeností. Vozidlo řídil v nejnižší možné dosažitelné rychlosti (se zařazeným druhým rychlostním stupněm), první rychlostní stupeň nezařadil záměrně z důvodu, že na první rychlostní stupeň se vozidlo nepohybovalo plynule. Velitel vojenského útvaru se dále neztotožnil ani s žalobcovou argumentací týkající se případné aplikace § 102 písm. a) a § 110 zákona o vojácích z povolání, kterou žalobce odůvodňoval tím, že se jednalo o jeho první nehodu po dvaceti letech služby. [3] Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž zopakoval, že nebylo v jeho silách dopravní nehodě a vzniku škody zabránit. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku odvolání zamítl a rozhodnutí služebního orgánu v prvním stupni potvrdil. Poukázal na pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku žalobcem, včetně toho, že žalobce v přestupkovém řízení neuplatnil technickou závadu vozidla jako příčinu nehody. K požadavku na snížení náhrady škody uvedl, že tento institut je nutno považovat za výjimečný. Vzhledem k tomu, že se v žalobcově případě jednalo o zkušeného řidiče, a dále s přihlédnutím k žalobcem mylně vyhodnocenému riziku žalovaný důvody pro snížení náhradové povinnosti neshledal. [4] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, jíž Krajský soud v Ostravě vyhověl a rozsudkem označeným v záhlaví zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zdůraznil, že závaznost pravomocného rozhodnutí o přestupku bez dalšího neznamená, že žalobce odpovídá za škodu výlučně sám. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou s ohledem na stejné principy odpovědnosti za škodu plynoucí ze zákona o vojácích z povolání, ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pokládal za aplikovatelnou rovněž na daný případ. S odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud dovodil, že pokud se na vzniku škody podílel také další subjekt, vázanost rozhodnutím o přestupku se při zkoumání podmínek odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní. Dále připomněl závěry judikatury Nejvyššího soudu v oblasti pracovního práva, dle které jednáli zaměstnanec na pokyn nadřízeného, nelze za jedinou příčinu vzniku škody považovat toliko jednání zaměstnance, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat zároveň v jednání zaměstnavatele, který vydal příslušný pokyn. Namístě je v takovém případě poměrné omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele. V návaznosti na to proto krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, nezabývalli se v předchozím řízení žalobcovou argumentací stran upozorňování nadřízeného na vysoké nebezpečí vzniku škody v případě vyjetí za povětrnostních podmínek, které v daný den panovaly, včetně vydání celoarmádní výstrahy, kterou nadřízený nereflektoval a trval na rozkazu, který žalobce byl povinen splnit. Žalovaný tak dle krajského soudu mylně vycházel toliko z výlučného zavinění žalobce, ačkoli jím tvrzené skutečnosti mohly mít vliv na poměrné omezení žalobcovy odpovědnosti, a tedy i výši škody, za kterou byl žalobce činěn odpovědným. Krajský soud zároveň dospěl k závěru, že je na místě opětovně posoudit také výjimečnost případu v rámci institutu snížení náhrady škody ve smyslu § 110 zákona o vojácích z povolání. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Zdůraznil, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že jako řidič služebního vozidla při sjíždění z mírného kopce nepřizpůsobil rychlost jízdy tohoto vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a dalším okolnostem, které je možné předvídat, v důsledku čehož došlo k popsané dopravní nehodě a škodě na vozidle. Stěžovatel z tohoto důvodu považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné, neboť nemohlo zvrátit skutkový stav věci, na jehož základě byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku. Stěžovatel upozornil, že voják je cvičen k tomu, aby byl schopen ovládat vozidlo za každé situace. V případě žalobce se jednalo o vojáka s patnáctiletou řidičskou praxí a se zkušenostmi s řízením daného typu vozidla. Stěžovatel proto nepovažoval pokyn nadřízeného za jednání, kterým mohla být založena jeho spoluodpovědnost za vznik škody, a v této souvislosti vyjádřil nesouhlas se závěry judikatury Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že spoluodpovědnost lze dovozovat toliko při současném naplnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti, k nimž však v případě žalobcova nadřízeného nedošlo. Stěžovatel připomněl, že pokud by každý voják (řidič) odmítl vyjet za nepříznivých podmínek, pak by vojenský výcvik ztratil svůj význam a opodstatnění spočívající ve snaze přiblížit se podmínkám skutečného bojového nasazení. [6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že zkušenosti s řízením dotčeného vozidla, které je prototypem, a tedy má i specifické vlastnosti týkající se např. hmotnosti a jejího rozložení, měl nejen žalobce, ale také jeho nadřízený, který navzdory žalobcovu upozornění a celoarmádní výstraze vydal rozhodného dne pokyn k výjezdu. Žalobce zopakoval svou dřívější argumentaci stran nevyh