7 As 118/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 118/2022- 22 - text  7 As 118/2022 - 25 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. M., zastoupen Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2022, č. j. 17 A 103/2021  61, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2021 č. j. PKDSH/10764/21 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Horšovský Týn, přestupkového oddělení (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 3. 2021 č. j. 4128/2021/PO (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pro porušení § 18 odst. 4 téhož zákona, kterého se dopustil tím, že dne 20. 7. 2020 v 17:13 hod. řídil motorové vozidlo Hyundai Elantra, RZ X, na silnici I. třídy č. 26 ve směru na Holýšov v obci Ohúčov a v prostoru u autobusové zastávky před domem č.p. 20 mu byla naměřena rychlost po odečtení odchylky v obci 64 km/h. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu ve spojení s § 35 písm. b) a § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena pokuta 1 900 Kč a náhrada nákladů řízení 1 000 Kč. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud neshledal zásah do práva žalobce na spravedlivý proces tím, že žalovaný akceptoval, že v prvostupňovém rozhodnutí zcela chybí poučení. Žalovaný se s tímto pochybením správně vypořádal, neboť poukázal na ustanovení správního řádu, podle kterého je v případě absence poučení možné podat odvolání v náhradní lhůtě 90 dnů a tato lhůta byla v daném případě dodržena. [3] K námitce, že žalobci nebylo na místě poskytnuto policisty zákonné poučení, považoval krajský soud za prokázané, že žalobce byl řádně vyzván k předložení dokladů a k podrobení se dechové zkoušce. Oběma těmto výzvám vyhověl, tudíž nelze mít za to, že by byly nesrozumitelné a v důsledku toho i nezákonné. K absenci poučení o možnosti nevypovídat, pokud by si tím mohl způsobit trestní stíhání, a o právu vyjádřit se k úkonům policie, krajský soud uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by byl žalobce nucen se vyjadřovat k danému přestupku. Naopak se k oznámení přestupku podrobně písemně vyjádřil. Proto nelze dospět k závěru, že by absence žalobcem uváděných poučení mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Oznámení o přestupku není úkonem ve správním řízení, o němž by bylo nutné pořizovat protokol podle § 18 správního řádu, jak žalobce namítal. Krajský soud nepřisvědčil rovněž námitce, že žalobci nebyl na místě umožněn náhled na způsobilost měřícího zařízení, neboť z právních předpisů nevyplývá, že by policisté byli povinni předkládat na místě kontroly ověřovací, příp. i kalibrační list radarového rychloměru. Způsobilost zařízení byla dodatečně doložena platným ověřovacím listem. [4] K tvrzeným rozporům ve výpovědích svědků krajský soud uvedl, že v podstatných okolnostech týkajících se spáchání přestupku a následného průběhu kontroly se jejich výpovědi navzájem doplňují a jejich věrohodnost není nijak snížena. Pokud jde o dvojí zaškrtnutí právní kvalifikace skutku v oznámení o přestupku, tato situace byla vysvětlena v úředním záznamu, dle něhož byla oprava provedena ještě v přítomnosti žalobce. Nelze tak žalobci přisvědčit, že mu nebylo známo, z jakého přestupku je podezřelý. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že se žalobce nemohl vyjádřit k úřednímu záznamu sepsanému PČR po oznámení o přestupku, neboť úřední záznam slouží pouze jako další podklad pro rozhodování. [5] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se neprovedení výslechu svědků navržených žalobcem, jelikož provádění těchto výslechů by bylo nadbytečné. Stejně tak neshledal důvodnou ani námitku, podle níž žalobce podal 9. 3. 2021 proti postupu správního orgánu stížnost, jejíž součástí byla i námitka podjatosti a žádost o změnu místní příslušnosti. Podle obsahu podání se jednalo o stížnost proti postupu správního orgánu při jednání v souvislosti nepodepsáním protokolu, nikoli o námitku podjatosti. Nevyrozumění žalobce o tom, že námitce stran místní příslušnosti nebylo vyhověno, pak nelze samo o sobě považovat za vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. III. [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť krajský soud nesprávně posoudil procesněprávní otázku podmínek pro rozhodnutí správních orgánů. Zároveň se nevypořádal s výraznými rozpory ve svědeckých výpovědích, chybně interpretoval některé ze žalobních bodů a neprovedl zásadní důkaz ve formě kamerového záznamu z průběhu dopravní kontroly. [7] Upozornil, že v rozsudku krajského soudu není uveden žádný odkaz na relevantní judikaturu. Neprovedení kamerového záznamu v rámci dokazování před soudem považuje za opomenutý důkaz. Tento by podpořil jeho žalobní tvrzení o absenci poučení na místě, s nímž se krajský soud nevypořádal. Dále namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami. [8] Nesouhlasí s názorem o nedůvodnosti námitky týkající se chybějícího poučení v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovatel v žalobě rozporoval nejen absenci poučení, ale i to, že i přesto nebylo shledáno pochybení stran porušení procesních práv stěžovatele. V takovém případě mělo být vydáno opravné rozhodnutí, které by poučení obsahovalo. Tím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Kamerový záznam z průběhu dopravní kontroly zřetelně prokázal, že stěžovatel nebyl policisty poučen. Nejen o tom, že není povinen vypovídat, nýbrž i o tom, že je oprávněn odmítnout dechovou zkoušku. Policista sám uznal pochybení, pokud uvedl, že na místě kontroly poučení neprovádí. [9] Krajský soud se podle stěžovatele rovněž nevypořádal s námitkou, že „oznámení o přestupku je učiněno formou protokolu (neboť správní řád nepracuje s pojmem úřední záznam)“. Soud se s touto námitkou ve vztahu k chybně vyplněnému oznámení o přestupku nevypořádal a žalobní námitku dezinterpretoval, pakliže uzavřel, že oznámení o přestupku není úkonem ve správním řízení, o němž by bylo nutné pořizovat protokol dle § 18 správního řádu. Stěžovatel však nenamítal nutnost sepsání protokolu ve vztahu k oznámení o přestupku, nýbrž namítal, že oznámení o přestupku má formu protokolu. Žalovaný ani soud se rovněž nevypořádali s námitkou nepředložení dokladů o způsobilosti měřícího zařízení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 9 As 242/201750. Stěžovatel při kontrole vznesl jak požadavek na přezkoušení, tak na doložení kalibračního listu. Krajský soud k tomu nesprávně uvedl, že povinnost předložit uvedené doklady z právních předpisů nevyplývá. Rovněž je zcela mylná argumentace, že se svědecké výpovědi v podstatných okolnostech doplňují a jsou shodné. Jestliže krajský soud uzavřel, že postup policistů, kteří dodatečně vytvořili úřední záznam (jenž měl sloužit k opravě chybně vyplněného záznamu o podezření ze spáchání přestupku), byl v souladu se zákonem, došlo tím k zásahu do práv stěžovatele. Na záznam o podezření ze spáchání přestupku je třeba analogicky pohlížet jako na usnesení o zahájení trestního stíhání, či ve zkráceném řízení jako na oznámení o zahájení podezření. Záznam trpěl vadou v tom smyslu, že se měl stěžovatel dopustit přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. a zároveň přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Obě tato ustanovení si vzájemně odporují, tudíž nelze shledat tuto vadu bezvýznamnou. I v tomto případě došlo porušení práva na spravedlivý proces a tuto vadu nemohl zhojit ani úřední záznam sepsaný policisty bez přítomnosti stěžovatele. [10] Nesouhlasí ani se závěrem o nadbytečnosti provedení výslechu svědků (posádky jiného vozidla) neboť nelze předvídat, jak budou tito svědci vypovídat. Považuje to za opomenutý důkaz a porušení práva na spravedlivý proces. Trvá také na tom, že je podstatné, jakým způsobem byli svědci – policisté předvoláni. Pokud by se totiž nejednalo o příslušníky policie, správní orgán I. stupně by jistě doručoval zákonným způsobem. Jedná se o ukázkový exces a uplatnění svévole. [11] Stěžovatel nesouhlasí s argumentací ve smyslu, že soud doplnil doka