7 As 119/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 119/2022- 19 - text  7 As 119/2022 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) XY, b) XY, zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem č. p. 397, Malá Skála, proti žalovanému: Velitel vzdušných sil Armády České republiky, se sídlem Vítězné nám. 1500/5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 11 Ad 20/202135, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Velitel Vojenského útvaru 8407 Praha (dále též „služební orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 14. 10. 2021, č. j. MO 303494/20218407, sp. zn. MO 52083/2020/8407 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), přiznal žalobcům jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých podle § 125 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vojácích z povolání“), ve výši 438 000 Kč z důvodu úmrtí jejich dcery (výrok II), nevyhověl již však návrhu na přiznání dalšího odškodnění ve výši 262 000 Kč, který žalobci opírali o předpisy soukromého práva (výrok IV). [2] Žalobci napadli rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2021, č. j. MO 362504/20213031, žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shledal, že právní úprava v zákoně o vojácích z povolání neumožnovala přiznat vyšší odškodnění, než které bylo žalobcům přiznáno (438 000 Kč). Žalobci jsou pozůstalými rodinnými příslušníky (otcem a matkou zemřelé vojákyně), se kterou nežili ve společné domácnosti. Zemřelá vojákyně nebyla vdaná, neměla děti, ani na ni nebyly výživou závislé jiné osoby. Pro období od 1. 1. 2018 byla stanovena minimální mzda na území České republiky ve výši 14 600 Kč. Podle ustanovení § 121 písm. d) a § 125 zákona o vojácích z povolání pak rovným dílem přísluší rodičům vojáka, který zemřel následkem služebního úrazu, jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých ve výši třicetinásobku minimální mzdy (14 600 x 30 = 438 000 Kč), neníli pozůstalého manžela, dětí nebo osob, jež byly na zemřelého vojáka odkázány výživou. Žalobcům tedy náleží mimořádné odškodnění ve výši 438 000 Kč. Vyšší odškodnění zákon o vojácích z povolání přiznat neumožnuje, a to ani s poukazem na předpisy soukromého práva. Veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. II. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“). Městský soud se ztotožnil s posouzením provedeným služebními orgány. Nepřisvědčil žalobní argumentaci, že bylo třeba zvýšit mimořádné odškodnění na základě aplikace zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákoník práce“), resp. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“). Žalobci s poukazem na uvedené právní normy dovozovali, že jim přísluší odškodnění za duševní újmu ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství v rozhodnou dobu, tedy 700 000 Kč (§ 271s odst. 1 zákoníku práce). Podle městského soudu však v daném případě mohly služební orgány přiznat žalobcům mimořádné odškodnění toliko na základě zákona o vojácích z povolání, který jednoznačně stanovil maximální výši mimořádného odškodnění. Právní úprava přiznávání mimořádného odškodnění neobsahuje mezeru, kterou by bylo možné zaplnit za pomoci použití analogie, jejíhož použití se domáhali žalobci. Jiný výklad nelze dovodit ani z judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Žalobci akcentovaná judikatura neumožňuje správním orgánům či správnímu soudu navýšit mimořádné odškodnění v situaci, ke které došlo v dané věci. Případnou neshledal městský soud ani další žalobní argumentaci, a žalobu proto zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [4] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) podali proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). [5] V kasační stížnosti předně uvedli, že jim bylo přiznáno a vyplaceno jednorázové mimořádné odškodnění podle § 121 písm. d) ve spojení s § 125 zákona č. 221/1999 Sb. ve výši 438 000 Kč. Žalobou podanou k městskému soudu se domáhali doplatku jednorázového odškodnění do částky 700 000 Kč (tedy v částce odpovídající po zaokrouhlení na desetitisíce nahoru dvacetinásobku průměrné mzdy ve státě za první tři čtvrtletí roku 2020 ve výši 692 220 Kč). Městský soud v Praze jejich žalobu zamítl s tím, že úprava náhrady škody a nemateriální újmy v případě služebních úrazů v zákoně o vojácích z povolání neobsahuje mezeru. Neexistuje tedy pro služební orgány a následně ani pro správní soudy prostor pro analogickou aplikaci jiné právní úpravy než zákona o vojácích z povolání. S takovým právním posouzením věci však podle stěžovatelů nelze souhlasit. Takové odškodnění totiž nebere v potaz povahu a předmět nároku podle § 121 písm. d) ve spojení s § 125 zákona o vojácích z povolání, resp. jeho ústavněprávní základ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazující judikatury (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99 a sp. zn. I. ÚS 1764/19). Městský soud měl aplikovat na mimořádné odškodnění civilní předpisy (občanský zákoník, resp. zákoník práce), které přiznávají právo soudu rozhodnout o výši odškodnění za duševní újmu v individuálních případech na základě posouzení jedinečných okolností konkrétních případů (k tomu poukazovali na § 271s odst. 1 zákoníku práce a na § 2959 občanského zákoníku). Městský soud se staví záporně k možnosti subsidiární aplikace shora označených úprav, což však odporuje judikatuře Ústavního soudu (nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 2925/20 a sp. zn. IV. ÚS 444/111). Jak občanský zákoník, tak zákoník práce přiznávají právo soudu rozhodnout o výši odškodnění za duševní újmu v individuálních případech na základě posouzení jedinečných okolností konkrétních případů. Podle § 2959 občanského zákoníku, jakož i podle § 271s odst. 1 zákoníku práce může soud výši odškodnění stanovenou právním předpisem pro jednorázovou náhradu nemajetkové duševní újmy pozůstalých přiměřeně zvýšit. Městský soud však důvod k takovému postupu neshledal. Není ústavněprávně odůvodnitelné, aby právu na odškodnění za duševní újmu způsobenou úmrtím osoby blízké byla na úrovni běžného zákonodárství a při jeho aplikaci poskytována rozdílná právní ochrana podle toho, o aplikaci jakého právního předpisu se jedná (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/111). Dodali, že i z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá možnost analogické aplikace zákoníku práce (rozsudek ze dne 24. 1. 2020, č. j. 3 As 124/201731, a ze dne 2. 12. 2020, č. j. 8 As 319/201859). Podle stěžovatelů by neměly existovat tak výrazné rozdíly při odškodňování za duševní újmu osob, jimž jejich osoba blízká zemřela při dopravní nehodě, v zaměstnání podle zákoníku práce, ve služebním poměru policisty nebo ve služebním poměru vojáka z povolání. [6] Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Alternativně navrhli, aby Nejvyšší správní soud zvážil podání návrhu na zrušení předmětných ustanovení zákona o vojácích z povolání k Ústavnímu soudu. IV. [7] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry městského soudu. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Mezi účastníky řízení není žádného sporu ohledně skutkových okolností. Soud proto pouze stručně připomíná, že stěžovatelé v řízení před služebními orgány žádali o přiznání jednorázového mimořádného odškodnění ve výši 700 000 Kč, kterou stanovili jako obvyklou výši jednorázového odškodnění za duševní újmu nejbližších pozůstalých, jimž zemřel jejich blízký rodinný příslušník následkem smrtelného úrazu jako škodní události občanskoprávní povahy podle občanského zákoníku, resp. pracovního úrazu jako škodní události podle zákoníku práce. Služební orgány žádosti nevyhověly. Přiznaly stěžovatelům mimořádné odškodnění podle § 121 písm. d) ve spojení s § 125 zákona o vojácích z povolání (ve výši 438 000 Kč). Podle služebních orgánů nelze přiznat vyšší odškodné, než stanoví zákon o vojácích z povolání. [11] Uvedený závěr aproboval i městský soud. Právní úpravou obsaženou v zákoně o vojácích